7 Tdo 41/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 41/2025-662 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 1 To 62/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění:I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 1 T 1/2023, byl obviněný J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 2. Obviněný se zmíněného trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 4. 2022 v čase bezprostředně předcházejícím 23:11 hodin v XY, na schodišti tvořeném 8 schody, jež vede k vyvýšenému hlavnímu vstupu do restaurace XY č. p. XY, po předchozí rozepři v restauraci s poškozeným M. H. vyběhl po jeho odchodu z restaurace za ním ven, kde zůstal stát na podestě schodiště, a poškozeného, který se v té době nacházel již v prostoru pod schodištěm, vybízel k bitce. Když se poškozený k němu vracel a vystoupal po schodišti vzhůru, v okamžiku, kdy stál na předposledním schodu, udělal obviněný jeden až dva rychlé kroky směrem k poškozenému a silně ho kopl nohou, a to podrážkou své obuvi značky Nike do oblasti hrudníku tak, že poškozený vlivem kopu spadl nekontrolovaně dolů pod schodiště, kde se udeřil do hlavy o betonový povrch. V důsledku toho poškozený utrpěl zejména tržnou ránu v pravé spánkové krajině hlavy, prokrvácení měkkých pokrývek lebních vpravo, tříštivou zlomeninu klenby lební s maximem v pravé spánkové kosti spojenou s krvácením do mozkových obalů a zhmoždění mozku s následným poúrazovým otokem mozku, a tedy vážnou poruchu zdraví a následkem těchto poranění poškozený přes jemu poskytnutou vysoce specializovanou lékařskou péči v Nemocnici Kyjov, kam byl poté převezen, dne 22. 4. 2022 zemřel. 3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 1 To 62/2024, z podnětu odvolání obviněného J. P., podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost poškozené M. H. nahradit majetkovou škodu ve výši 41 348 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně 4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Konkrétně s odkazem na první z nich namítl, že závěry o jeho vině soudy založily na skutkovém ději, jenž vyplýval pouze z výpovědí svědků M. H. a S. Z., kteří jsou na věci subjektivně zainteresováni a nebyli ani schopni vnímat jednotlivé okolnosti. Svědkyně M. H., manželka poškozeného, byla v době skutku silně ovlivněna alkoholem, v hodnotě v krvi 2,98 promile. Takto vysoká míra intoxikace spadá do tzv. narkotického stadia opilosti, které je charakterizováno jako těžká opilost a projevuje se mimo jiné zmateností, výraznými poruchami chápání, chůze i zraku, snižuje se kritičnost člověka atd. Svědkyně v hlavním líčení uvedla, že obviněný měl stát nehnutě na podestě schodiště a nohu jen vystrčit. Následně svou výpověď změnila, že se mělo jednat o kop, a to po dotazu ze strany státního zástupce k objasnění naprosto stejné skutkové otázky, a i přes vznesenou námitku obhajoby. Pokud jde o svědka S. Z., soudy vyloučily jeho ovlivnění alkoholem pouze na základě jeho výpovědi, aniž by u něj byla provedena dechová zkouška nebo odběr krve. Soudy shledaly svědka věrohodným také na základě přepisu záznamu hovoru před policejním orgánem, v jehož rámci měl popisovat jednání obviněného bezprostředně po jeho spáchání s tím, že v přepisu zachycené emoce působí zcela přirozeně. Svědek však mohl být právě proto ovlivněn, neboť silné emoce zužují pozornostní rozsah, selektují informace a paralyzují paměť. Soudy proto měly uvedené vzít v potaz při hodnocení důkazů, což však neučinily a založily tak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyplývajícími. Tendenčně navíc v neprospěch obviněného označily rozpory ve výpovědích těchto dvou svědků jako nedorozumění. Naproti tomu jeho výpovědi, které se časem při postupném vybavování si všech okolností skutku, po šoku utrpěném zraněním a následnou smrtí poškozeného, vyvíjely, soud označil jako součást obhajoby, a tím jako nevěrohodné. 6. Jmenovaní svědci navíc nemohli vnímat probíhající skutkový děj objektivně, protože v době útoku stáli pod schody a je vyloučeno, aby byli objektivně schopni vidět pohyb obviněného spočívající v úderu nohou směřujícím proti poškozenému, který svým tělem tento pohyb zakrýval. Měla být proto provedena rekonstrukce činu na místě samém, která mohla objasnit rozhodné skutečnosti. K tomu však nebylo přistoupeno. Vedle toho dal obviněný soudům k dispozici vlastní fotografie z místa činu, na kterých se na schodišti nacházejí dvě osoby představující obviněného a poškozeného. Fotografie byly pořizovány z perspektivy svědků a vyplývá z nich, že osoby stojící dole pod schodištěm nejsou schopny rozeznat mechaniku pohybu osob stojících na schodišti. Soud prvního stupně se ovšem fotografiemi nezabýval a odvolací soud pouze uvedl, že je zřejmé, že osobám stojícím pod schodištěm nic nebrání ve výhledu na podestu nad schodištěm. 7. Další rozpor spatřoval obviněný v hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku, který jako třetí závěr uvedl, že k pádu poškozeného mohlo dojít i v důsledku jeho nárazu do nohy odsouzeného, a nikoli jen přímým kopem. Soud prvního stupně s odkazem na znalecký posudek uvedl, že aby se poškozený dostal do finální polohy (kde byla zajištěna výrazná krevní stopa pod schodištěm), pak muselo dojít k mírnému posunu těla po schodišti dolů, což je možné dvěma způsoby, a to provedením několika malých krůčků po schodišti před vlastním pádem nebo posunem těla výrazným silovým impulsem na začátku pádu. Soud v této souvislosti výrazný silový impuls ztotožnil pouze s aktivním kopem obviněného do hrudníku poškozeného. To je však podle obviněného v rozporu s vypočtenými modely kinetiky pádu poškozeného. 8. V daném případě tudíž existuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem jednotlivých důkazů, které byly vždy vykládány v jeho neprospěch, aniž by se soudy skutečně pečlivě zabývaly všemi možnými variantami skutku. Soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu materiální pravdy a porušily princip presumpce nevinny, jenž tvoří součást práva na spravedlivý proces, přičemž se spokojily s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci působícím v jeho neprospěch. 9. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vznesl jednak námitku jednání v nutné obraně. Soudy činné dříve ve věci k tomu uzavřely, že se nemůže dovolávat nutné obrany, neboť vznik konfliktní situace sám zavinil. Podle obviněného však lze mít pochybnosti ohledně vyprovokování útoku z jeho strany a upozornil na komentářovou literaturu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, s tím, že posouzení otázky nutné obrany oběma soudy nemůže obstát. 10. K otázce zavinění pak nesouhlasil se závěrem soudů, podle něhož se jednání dopustil ve formě nepřímého úmyslu. Namítal, že mohl a také počítal s tím, že poškozený bude při pádu reagovat ve smyslu pudu sebezáchovy a zachytí se zábradlí schodiště nebo se tupému pádu bude bránit vlastníma rukama, aby tak snížil intenzitu dopadu. Předpokládal tedy konkrétní okolnosti, které by mohly zabránit následku v podobě těžkého ublížení na zdraví, byť třeba bez přiměřených důvodů [vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Soudy nesprávně posoudily hranici mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, musí být přitom prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno jako usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, pokud soud neshledá jeho jednání jako provedené v nutné obraně. 11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obdobné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly. Odmítla, že by ve věci existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného jsou prostou polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba