Nejvyšší soud 7 Tdo 52/2022 – Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 4. 2021, č. j. 1 T 170/2020-96, byl obviněný F. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem výrokům. Následně na veřejném zasedání o odvolání konaném dne 17. 6. 2021 prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy zúžil rozsah svého odvolání pouze na výrok o trestu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 To 111/2021-138, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Zahuty proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež vymezil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) (ve znění účinném do 31. 12. 2021) tr. ř. Namítl, že navzdory tomu, že podal odvolání také proti výroku o vině, odvolací soud se jeho námitkami týkajícími se tohoto výroku vůbec nezabýval. Zdůraznil, že jeho zájmem v žádném případě nebylo vzdát se odvolacího přezkumu výroku o vině, průběh řízení se tak dostal do kontradikce s principy spravedlivého procesu. Dodal, že nalézací soud zjevně při hodnocení subjektivní stránky opomněl zohlednit ustanovení § 123f odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho vědomost dovozoval pouze z doručení fikcí. Kromě toho podkladem pro „vybodování“ obviněného byly mj. 2 pokutové bloky, které obviněný nikdy nezaplatil ani nepodepsal.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že námitky dovolatele jsou skutkové povahy a tedy mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265 odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Kromě toho se nelze dovolávat ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), jelikož ten míří na typově zcela jiné případy. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud především posuzoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Ty jsou vymezeny v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., který stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Musí se jednat o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.

Dovolání je tudíž nepřípustné mimo jiné tehdy, když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával nebo nebyl povinen a oprávněn přezkoumat soud druhého stupně. Pak nejde o rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni. V takovém případě musí být dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat podle § 254 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné pod č. T 666 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Výše uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto – pokud nenastane situace předpokládaná v § 254 odst. 2, 3 tr. ř. – přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu, v některých případech i výrok jen o některém druhu trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Krajský soud v Brně tudíž překročil rámec své přezkumné povinnosti a svého oprávnění jako soudu druhého stupně, když se zabýval (i když jen povšechně) rovněž skutkovými a právními závěry nalézacího soudu vztahujícími se k výroku o vině (viz odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku).

Nepřípustným je dovolání směřující proti výroku o vině za situace, pokud bylo odvolání podáno pouze proti výroku o trestu a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. měl přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud připomíná, že obviněný podal dne 16. 4. 2021 prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zahuty odvolání formálně směřované proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 1 T 170/2020, co do svého obsahu se jednotlivé odvolací námitky týkaly výhradně výroku o vině (namítal především absenci subjektivní stránky v důsledku neúčinného doručení rozhodnutí o zamítnutí jeho námitek proti bodovému hodnocení a skutečnost, že pokutové bloky byly údajně zfalšovány). Následně dne 16. 6. 2021 zaslal soudu druhý z obhájců obviněného Mgr. Zdeněk Burda doplnění odvolání (v úvodu bylo rovněž konstatováno, že odvolání je podáno do výroku o vině i trestu), přičemž veškeré výhrady byly směřovány pouze do výroku o trestu – obviněný navrhoval uložení jiného alternativního trestu namísto trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel. Ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 17. 6. 2021, jehož se účastnil jak obviněný F. T., tak jeho obhájce Mgr. Zdeněk Burda, byl ze strany obhajoby omezen rozsah odvolání výhradně na výrok o trestu, přičemž obviněný se před odvolacím soudem k trestné činnosti v plném rozsahu doznal.

Odvolací soud se měl v rámci své přezkumné činnosti podle ustanovení § 254 tr. ř. soustředit výhradně na posouzení správnosti výroku o trestu, protože obviněný v odvolání nenamítl takové vady, které by odůvodňovaly, aby odvolací soud podle § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumával i výrok o vině. V takovém případě obviněný mohl dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen ve vztahu k výroku o trestu a nikoli i ve vztahu k výroku o vině. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud si obviněný zvolil dva obhájce, přičemž každý z nich měl jinou „taktiku obhajoby“, veškeré důsledky z toho plynoucí jdou k tíži obviněného. Nejvyšší soud není oprávněn rozšiřovat zákonné podmínky přípustnosti dovolání jen proto, že jeden z obhájců (případně bez vědomí druhého) zúžil rozsah podaného opravného prostředku a v důsledku toho i rozsah přezkumné činnosti soudu.

V úvodu podaného dovolání obviněný uvedl, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku spatřuje v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. Posoudí-li se však samotný obsah dovolání obviněného, z celého jeho obsahu a kontextu uvedených argumentů je zřejmé, že ve vztahu k výroku o trestu obviněný neuvedl žádné výhrady, ale veškeré své námitky soustředil pouze proti výroku o vině. Jeho hlavní námitkou byl především nesouhlas s tím, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho odvolacími námitkami ve vztahu k výroku o vině, tj. nezabýval se jeho od počátku uplatňovanou obhajobou týkající se údajné absence zavinění.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy dovolání obviněného – zaměřené pouze proti výroku o vině – nepřípustné.

Přípustnost lze podanému dovolání přiznat pouze z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu žádné konkrétní námitky neuvedl, respektive pouze zmínil, že odvolací soud se nezabýval námitkami proti výroku o vině. Nezbývá tedy než jen konstatovat, že výrok napadeného rozhodnutí je úplný a žádný výrok v něm nechybí.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného F. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.