7 Tdo 534/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 534/2025-586 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2025 o dovolání obviněného A. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 44 To 368/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 57/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 40 T 57/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 19. 4. 2024 přibližně mezi 13:15 až 14:15 hodin v Praze XY, XY XY, ve vnitřních prostorech zde se nacházející ubytovny, nejdříve v přízemí přinejmenším v kuchyňce fyzicky napadl poškozeného P. K. Učinil tak poté, co vědomě požil přesně nezjištěné větší množství alkoholu a přivedl se tím do stavu těžké opilosti, v důsledku které měl zcela vymizelé ovládací schopnosti a rozpoznávací schopnosti významně snížené. Poškozeného napadl opakovanými silnými údery otevřenou dlaní a rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy. Ve fyzickém napadání pokračoval i na pokoji s označením XY, který poškozený v té době obýval. I zde mu opakovaně zasazoval údery otevřenou dlaní a pěstí do oblasti hlavy a minimálně dvakrát ho kopl nohou do hlavy. Tímto jednáním způsobil poškozenému následující zranění: zlomeninu spodiny pravé očnice s výhřezem části nitroočního tuku do pravé čelistní dutiny a průnikem vzduchu do pravé očnice, podezření na puklinu vnitřní stěny pravé očnice, šikmou zlomeninu krčku dolní čelisti vlevo, zlomeninu nosních kostí, brýlový krevní výron, otok měkkých tkání v okolí obou očí, otok měkkých tkání obou tváří a tržnou ránu nad pravým obočím délky 5 cm. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lze tato zranění hodnotit jako středně těžká poranění, která mají ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví. S ohledem na opakované údery pěstí a kopy do oblasti hlavy, vedené velkou silou, mohl obviněný poškozenému způsobit i poranění vážná, dosahující ze soudně lékařského hlediska charakteru těžké újmy na zdraví, a v případě nitrolebních poranění i život ohrožující. S touto možností byl obviněný minimálně srozuměn. 3. Za tento trestný čin uložil soud prvního stupně obviněnému trest odnětí svobody v trvání 2 let, při jehož výměře soud využil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K výkonu tohoto trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě, stejně jako povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 12 117 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Naopak poškozený P. K. byl s celým svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí se obviněný, státní zástupce i poškozený odvolali. Městský soud v Praze coby soud odvolací svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 44 To 368/2024, se s odvoláním obviněného neztotožnil, naopak se v podstatné části ztotožnil s odvoláním státního zástupce a poškozeného. Proto zrušil jednak výrok o trestu a jednak výrok, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl, že se obviněný za spáchaný trestný čin odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let (tedy bez uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody), k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let; současně soud obviněnému uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému ve výši 57 276,45 Kč, přičemž se zbytkem nároku soud odkázal obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), k) a m) tr. ř. 6. Obviněný nejdříve v rovině skutkového zjištění namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Poukázal zejména na nedostatečné hodnocení výpovědi svědka D. H., ze které měly vyplynout poznatky o nižší intenzitě útoku, než jakou dovodily soudy v předchozím řízení, a o opilosti, provokativnosti a agresivitě poškozeného. K tomu upozornil na nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného, zejména pokud jde o délku škrcení, kterou v podstatě vyloučila i znalkyně činná ve věci, a o útok na hruď, který měl vyloučit protokol o prohlídce těla. S těmito i dalšími nesrovnalostmi (např. rozpor mezi tvrzeným útokem na žebra a lékařskými zprávami) se soudy nevypořádaly. V rovině věrohodnosti poškozeného také uvedl, že jde o osobu omezenou na svéprávnosti, která je závislá na alkoholu a zneužívá návykové látky. Připomněl, že z vlastní vůle ukončil útok na poškozeného, což vyplývá i z toho, že při příjezdu policejní hlídky již opouštěl místnost, kde k útoku došlo; od oznámení činu do příjezdu policie navíc uběhly jen 4 minuty, což opět svědčí o nižší intenzitě jeho jednání. Připojil i další skutková tvrzení, příkladem že udeřil poškozeného kolenem do obličeje jen proto, že poškozený nešťastně pohnul hlavou. Obviněný také nesouhlasil se závěrem znalce činného ve věci, že znal vliv alkoholu na svou osobu, a připojil, že znalec nesprávně interpretoval jeho sdělení, nedostatečně své závěry odůvodnil a nezabýval se možností tzv. amnézie jako důvodem ztráty paměti, na rozdíl od důvodu opilosti. Soudy také nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. 7. V rovině právní kvalifikace skutku namítl, že soudy nesprávně posoudily, že mohl svým útokem způsobit těžkou újmu na zdraví, stejně jako že neprokázaly úmysl takovou újmu poškozenému způsobit. Nemělo potom navíc jít o pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale o trestný čin ublížení na zdraví, neboť podle znalkyně činné ve věci bylo poškozenému způsobeno jen běžné ublížení na zdraví. 8. V rovině trestání, resp. ukládání ochranných opatření obviněný namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, současně bylo uloženo předčasně, neboť se tak mělo stát až po výkonu trestu odnětí svobody, v němž bude abstinovat. Zároveň upozornil na vybrané rozpory ve znaleckých závěrech stran návrhů na uložení trestu nebo ochranného léčení. Pokud jde o trest vyhoštění, namítl, že ten nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, resp. do práv souvisejících. Vysvětlil, že na území České republiky má družku a dceru, která navíc trpí závažnou nemocí, vyžaduje péči a její právo na rodinný život je tímto trestem také narušeno. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a aby prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovolací argumentací obviněného neztotožnil. Nejdříve upozornil, že podstatná část argumentace míří do hodnocení důkazů a do skutkových zjištění, aniž by přitom obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani kdyby ho však uplatnil, v dovolání uvedená polemika a vlastní hodnocení důkazů by jej nemohly naplnit. Pokud jde o subjektivní stránku k činu jinak trestnému, je z vnějších okolností zjevné, že obviněný ve své nepříčetnosti svým jednáním směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Při hodnocení této kvazivůle je možné odkázat zejména na následky jednání obviněného, které však mohly být vzhledem k intenzitě, způsobu a umístění útoku horší. Za neopodstatněné považoval státní zástupce i námitky týkající se jeho nepříčetnosti (z hlediska zjištění své nepříčetnosti obviněný argumentuje v podstatě proti sobě, resp. ve svůj neprospěch), uložení ochranného léčení a vůbec znaleckých závěrů, pokud jde o zkoumání jeho osoby. Pokud pak šlo o trest vyhoštění, sám obviněný měl ve své výpovědi vyloučit, že by se svou družkou a dcerou vedl rodinný život, že by na její výchově nebo péči hrál aktivní roli, a tedy uložení tohoto trestu nebylo nepřiměřeným zásahem do jeho práv. 11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze shodně se státním zástupcem zhodnotit, že podstatná, ne-li převažující část dovolací argumentace spočívá ve sporování skutkových zjištění. Proto Nejvyšší soud ve prospěch obviněného v další části tohoto rozhodnutí posoudil i naplnění tohoto, byť neuplatněného, dovolacího důvo