7 Tdo 55/2006 — Nejvyšší soud

7 Tdo 55/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g,265b/1k Datum rozhodnutí:19. 1. 2006 Spisová značka:7 Tdo 55/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.55.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2006 dovolání obviněného I. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 215/2001 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 2 T 215/2001. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 2 T 215/2001, byl obviněný I. L. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Podle zjištění Okresního soudu v Jihlavě se obviněný dopustil trestného činu tím, že v J. v době od 1. 10. 2000 do 1. 5. 2001 neplatil řádné výživné na syna O. L., které mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, ve výši 4.000,- Kč měsíčně, dne 5. 3. 2001 uhradil pouze částku 2.000,- Kč a za uvedené období zůstal na výživném dlužen částku 30.000,- Kč. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině. Dovolání podal jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky proti tomu, že nebylo prokázáno, proč svou vyživovací povinnost nemohl plnit, a že ji plnil pouze podle svých možností. Poukázal také na to, že dne 28. 5. 2002, tj. před rozhodnutím Krajského soudu v Brně, zaplatil dlužné výživné ve výši 30.000,- Kč a doklad o tom zaslal tomuto soudu. Z toho vyvozoval, že trestnost jeho činu zanikla podle § 214 tr. zák. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zahrnul námitky proti tomu, že Krajský soud v Brně o zamítnutí jeho odvolání rozhodl ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud se opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z tzv. právní věty výroku o vině, jak je obsahem rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným tím, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, vyplývá, že při stanovení výživného ve výši 4.000,- Kč měsíčně tento soud vycházel, pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, ze zjištění, že jeho příjmy pocházejí toliko z podnikatelské činnosti, a dále z toho, že obviněný na výzvu soudu nepředložil doklady potřebné pro posouzení výše jeho příjmů, a proto ve smyslu ustanovení § 85a odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) přihlížel k příjmu ve výši 31.950,- Kč měsíčně jako patnáctinásobku tehdejší částky životního minima. Již při výslechu v přípravném řízení obviněný uvedl, že od 13. 9. 2000 je zaměstnán u obchodní společnosti N., spol. s r. o., J., jako truhlář s měsíční čistou mzdou v průměru přes 8.000,- Kč (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 8 spisu). S tím v podstatě korespondují zprávy této obchodní společnosti jak ohledně jeho pracovního poměru, tak ohledně výše mzdy (viz č. l. 21 – 22 spisu). Z těchto zpráv je patrno, že obviněný řádně docházel do zaměstnání, měl dobrou pracovní morálku a dosáhl těchto výdělků: v říjnu 2000 – 12.317,- Kč, v listopadu 2000 – 8.763,- Kč, v prosinci 2000 – 8.230,- Kč, v lednu 2001 – 5.219,- Kč (mzda) a 3.183,- Kč (nemocenské dávky), v únoru 2001 – 2.354,- Kč (mzda) a 5.985,- Kč (nemocenské dávky), v březnu 2001 – 8.425,- Kč, v dubnu 2001 – 7.071,- Kč. Také v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě obviněný zpochybnil výrok o vině s odkazem na příjmy, kterých dosahoval, byť tím výslovně namítal jen nedostatek úmyslného zavinění. V době, kdy se stal skutek, v němž byl spatřován trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., tedy obviněný dosahoval evidentně takových příjmů, které byly jen zlomkem částky, z níž vycházel Okresní soud v Přerově při stanovení výše výživného. Tato změna v poměrech na straně obviněného ukazuje na to, že nebylo reálné, aby mohl platit výživné ve výši 4.000,- Kč měsíčně. K tomu měly soudy při rozhodování o vině obviněného přihlížet. Otázka, jaká je výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je předběžnou otázkou významnou pro posouzení viny obviněného. Soud, který rozhoduje o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., proto vždy posoudí tuto otázku samostatně, a to i tehdy, jestliže tu o ní je pravomocné rozhodnutí jiného soudu v občanskoprávním řízení. Vyplývá to z ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho à contrario vyplývá, že pokud jde o posouzení viny obviněného, tj. pokud předběžná otázka je významná pro rozhodnutí o vině obviněného, n e j s o u orgány činné v trestním řízní vázány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce. To neznamená, že by soud rozhodující o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. přezkoumával správnost rozhodnutí civilního soudu, kterým byla stanovena výše výživného, že by konstatoval nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo že by toto rozhodnutí dokonce měnil či rušil. Toto rozhodnutí zůstává nedotčeno a obviněnému neplacením výživného vzniká z hlediska civilního práva dluh ve výši odpovídající tomu, jak byla stanovena rozhodnutím. Rozhodnutí je při splnění všech dalších podmínek také exekučním titulem. Soud rozhodující o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. však samostatně posoudí pouze to, do jaké výše je neplacení výživného trestným činem, a přitom se řídí hledisky stanovenými v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Bez ohledu na pravomocné rozhodnutí civilního soudu pak může dojít k závěru odlišnému v tom smyslu, že trestným činem bylo neplacení výživného v jiné výši. Toto zjištění pak musí vyjádřit ve výroku o vině. V odůvodnění musí vysvětlit, jakými konkrétními úvahami se při hodnocení kritérií uvedených v § 96 odst. 1 zákona o rodině řídil, aby byl jeho závěr o výši, v níž bylo neplacení výživného posouzeno jako trestný čin, přezkoumatelný (k tomu viz č. 17/2005 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/02, publikovaný pod č. 26 ve svazku 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). V posuzovaném případě soudy považovaly neplacení celé částky 4.000,- Kč měsíčně, jak byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Mechanicky přitom vycházely z tohoto rozsudku, aniž ve vztahu k době spáchání skutku samostatně posoudily hlediska stanovená v § 96 odst. 1 zákona o rodině a aniž zkoumaly, zda tato hlediska neopodstatňují závěr, že za trestný čin lze považovat neplacení výživného v jiné (menší) částce. Důsledné posouzení uvedených h