7 Tdo 654/2018 — Nejvyšší soud

7 Tdo 654/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:7 Tdo 654/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.654.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 654/2018-32 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 31 To 408/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 49/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 7. 2016, č. j. 6 T 49/2014-286, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku, § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v L., ani nikde jinde, v době od 3. 12. 2009 do 10. 12. 2013, ačkoliv mu to majetkové poměry alespoň částečně umožňovaly, mimo plateb ve výši 60 Kč v červnu 2011, 200 Kč v červenci 2011, 500 Kč v srpnu a září 2011 a 300 Kč v říjnu 2011, nehradil výživné na svého syna XXXXX*), přestože mu tato povinnost vyplývala z § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Výživné bylo obviněnému stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, pravomocným od 16. 7. 2005, ve výši 2 000 Kč a bylo splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch. Uvedeným jednáním mu vznikl dluh na výživném celkem 96 000 Kč. Vzhledem k tíživé finanční situaci byly J. Ch. úřadem práce vypláceny sociální dávky – příspěvek na živobytí od srpna do září 2013 ve výši 3 750 Kč a dále doplatek na bydlení ve výši 281 Kč měsíčně od srpna 2013. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 31 To 408/2016-373, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že předsedkyně senátu odvolacího soudu ho měla předvolat, nikoli pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání. Zaslání vyrozumění mu bylo doručeno fikcí, pošta mu ve schránce nezanechala výzvu k vyzvednutí, a tudíž se nemohl zúčastnit veřejného zasedání. Dále namítl, že poškozené bylo doručováno jiným způsobem, kterým byla zvýšena pravděpodobnost, že bude mít možnost se seznámit s obsahem obsílky. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy měly ze zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. V době od propuštění z vazby nemohl provozovat svoji podnikatelskou činnost, protože její provozování by znamenalo, že by byl opět vzat do vazby. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se výdělečné činnosti vyhýbal a záměrně tak nehradil výživné. Částka, která mu byla vyplacena za neoprávněnou vazbu, náležela svou povahou pouze jemu, protože se jednalo o náhradu nemajetkové újmy. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že by jakékoli zaměstnání odmítl. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformace in peius. Porušení této zásady obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud mu nejdříve změnil trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců, avšak po zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyšším soudem odvolací soud zamítl jeho odvolání, čímž potvrdil trest obecně prospěšných prací uložený soudem prvního stupně, avšak nevzal v potaz skutečnost, že již vykonal více než třetinu uloženého podmíněného trestu. Obviněný má tedy za to, že tímto postupem, kdy odvolací soud nesnížil výměru trestu obecně prospěšných prací v závislosti na vykonaném podmíněně odloženém trestu odnětí svobody, dopustil se porušení zásady zákazu reformace in peius. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, pokud nebude moci při zrušení napadeného usnesení ve věci rozhodnout sám. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitkám stran zákazu reformace in peius uvedl, že tyto považuje za zjevně neopodstatněné. Připomněl, že tato zásada slouží k zabezpečení práva obviněného podat opravný prostředek bez obavy ze změny ve formě zhoršení jeho procesní situace. V případě obviněného však k žádné změně nedošlo, když odvolací soud odvolání obviněného zamítl. Nesplnění požadavku obviněného, aby odvolací soud započetl běh zkušební doby do trestu obecně prospěšných prací podle státního zástupce porušením zákazu reformace in peius není a námitka obviněného je tak spíše formou nesouhlasu s uloženým trestem, který obviněný pokládá za nepřiměřeně přísný, což by byla námitka, která uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., nenaplňuje. K námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce připomněl, že je na odvolacím soudu zda obviněného předvolá nebo vyrozumí. Státní zástupce má za to, že soud druhého stupně obviněného správně vyrozuměl o konání veřejného zasedání, neboť nepovažoval jeho přítomnost za nutnou v situaci, kdy již nebylo prováděno další dokazování. Zdůraznil, že obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám jako doručovací uvedl a z razítka na obálce vyplývá, že obviněný nebyl zastižen a bylo mu oznámeno, že si má zásilku vyzvednout na poště. K námitkám obviněného, které podřadil pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce doplnil, že se s těmito námitkami již beze zbytku vypořádal Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu může dojít ke zkrácení obviněného na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Námitka obviněného, že nebyl předvolán k veřejnému zasedání, a proto bylo porušeno usnesení o jeho přítomnosti, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak této námitce nelze přisvědčit. Je namístě připomenout, že přítomnost osob při veřejném zasedání je obecně upravena v § 234 odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto ustanovení nevyplývá nic ve vztahu k otázce přítomnosti obviněného. Přítomnost osob při veřejném zasedání odvolacího soudu je upravena v § 263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. K přítomnosti obviněného se vztahuje jen ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení tedy nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud správně rozhodl, že účast obviněného nebyla u veřejného zasedání nutná, neboť již neprobíhalo žádné další dokazování a