7 Tdo 90/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 90/2025-11857 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2025 o dovolání obviněného R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2024, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, jednak v části bodu I. výroku, kterou byl ve vztahu k obviněnému R. K. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 61 T 2/2024, a jednak v části bodu II. výroku, kterou bylo stran tohoto obviněného postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 61 T 2/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 2. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace míří pouze do procesního postupu odvolacího soudu při změně výroku o trestu, nebude Nejvyšší soud rekapitulovat skutková zjištění vedoucí k odsouzení obviněného, neboť by to vzhledem k řešené právní otázce nemělo významu. 3. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 79/2019, soud prvního stupně uložil obviněnému souhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovenou zkušební dobou v délce 5 let, peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb o jednotlivé výši 6 000 Kč, tedy celkem 3 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích ve výměře 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. 4. Obviněný i státní zástupkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, byl, ve vztahu k obviněnému R. K., jednak z podnětu odvolání obviněného zrušen výrok o náhradě škody, přičemž nově odvolací soud poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak z podnětu odvolání státní zástupkyně byl zrušen výrok o trestu obviněného, přičemž nově odvolací soud obviněnému uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve stejné výměře jako mu dříve uložil soud prvostupňový a nakonec trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích ve výměře 5 let. 5. Lze doplnit, že zmíněnými rozsudky bylo rozhodnuto i o vině a trestu, resp. o opravných prostředcích spoluobviněných Ivo Borka a právnických osob DR plus, s. r. o. a Bilander group, s. r. o. Z jejich strany však dovolání nebyla podána a dovolací argumentace obviněného R. K. ani dále uvedené závěry se jich nijak nedotýkají, proto Nejvyšší soud další podrobnosti ohledně jejich odsouzení reprodukovat nebude. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 6. Obviněný podal proti výroku o trestu druhostupňového rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. 7. Podstatou dovolací argumentace obviněného bylo, že postup odvolacího soudu při změně uložení trestu odnětí svobody byl v rozporu s § 259 odst. 4 tr. ř., resp. v rozporu se zákazem reformationis in peius. Odvolání státní zástupkyně, na jehož podkladě odvolací soud do výroku o trestu zasáhl, totiž směřovalo pouze do výroku o uložení peněžitého trestu, nikoli do výroku o uložení trestu odnětí svobody; k tomu odkázal nejen na text tohoto odvolání, ale i na jeho přednesení ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a na samotné odvolací rozhodnutí. Odvolací soud tak ke svému rozhodnutí neměl potřebný podklad, a svým postupem narušil právo obviněného na spravedlivý proces. Z hlediska přípustnosti této námitky obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019-II. 8. Obviněný připomněl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněný pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr., ze kterého plyne, že jednotlivé výroky o trestu lze považovat v řešené problematice za samostatné a samostatně napadnutelné výroky. Pokud pak státní zástupkyně napadla svým odvoláním jeden oddělitelný výrok (o uložení peněžitého trestu), nemohl na tomto podkladě odvolací soud přezkoumávat i jiný oddělitelný výrok (o trestu odnětí svobody). 9. Obviněný rovněž namítl jistou rozpornost v postupu odvolacího soudu při novém ukládání trestu, neboť při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se vzhledem ke znemožnění jeho výdělečné činnosti podstatně zhoršila jeho možnost výkonu peněžitého trestu. Učiněná změna je navíc nespravedlivá vzhledem k ostatním odsouzeným osobám a k dalším okolnostem, zejména k jeho projevené lítosti a snaze o nápravu. 10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí v části, ve které odvolací soud zrušil předchozí výrok o trestu a uložil obviněnému trest nový, stejně jako aby zrušil další rozhodnutí na tuto část navazující, a aby buďto sám rozhodl, že se odvolání státní zástupkyně zamítá, případně (in eventum) aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. 11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Předložené námitky neshledal zcela podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody a dovolací přezkum měl za možný jen z pohledu možného porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Následně připomenul, že státní zástupkyně své odvolání podala do výroku o trestu jako celku bez rozlišení jednotlivých částí výroku, přičemž se v obsahu dovolání svým způsobem vymezila i vůči trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, resp. vymezila se vůči tomuto odkladu v kombinaci s (podle ní) nedostatečně přísným peněžitým trestem. Odvolací soud proto měl dostatečný podklad pro své rozhodnutí. 12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice. Obviněný prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního zástupce nejdříve uvedl, že jeho dovolání je přípustné vzhledem k tomu, že jeho argumentace směřovala ve svém důsledku do narušení jeho práva na spravedlivý proces, čímž se Nejvyšší soud musí zabývat. Pokud pak šlo o interpretaci obsahu odvolání, tu označil jako do určité míry účelovou a v rozporu jednak s postojem a závěrečným návrhem státního zástupce v rámci odvolacího řízení, jednak s obsahem odvolání a jeho petitem. Ve zbytku pak obviněný reprodukoval argumentaci již obsaženou v jeho dovolání. III. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. a) Přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu v otázce porušení § 259 odst. 4 tr. ř., resp. v otázce porušení zákazu reformationis in peius 15. Obviněný ve svém dovolání namítl, že mu odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., tedy aniž by k tomu měl podklad v odvolání státní zástupkyně, přičemž tuto námitku uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. 16. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že ačkoli se uplatněné dovolací důvody mohou v různě limitovaných směrech vztahovat i na otázky výroku o trestu, vždy pouze z hlediska hmotného práva. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak může být naplněn pouze v případech, ve kterých soud uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. 17. Případné porušení § 259 odst. 4 tr. ř., resp. porušení zákazu reformationis in peius, je však otázkou výsostně procesněprávní, a takto směřující námitku proto ne