7 Tz 31/2019 — Nejvyšší soud

7 Tz 31/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 4. 2019 Spisová značka:7 Tz 31/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.31.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Stížnost pro porušení zákona Vojenské trestné činy Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. § 269 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. § 271 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb. § 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:23. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 31/2019-26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 9. 4. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Ž., nar. XY v XY, naposledy bytem XY, zemř. 28. 11. 1979, proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. Ž. Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76, a to v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Odůvodnění Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočíval v tom, že obviněný dne 21. 10. 1975 zběhl od svého útvaru v XY v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě, za tím účelem překročil státní hranici do Polské lidové republiky, kde byl 24. 10. 1975 zadržen. Odvolání obviněného proti rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76. Tím odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal otec obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil odsuzující rozsudek ve spojení s citovaným usnesením odvolacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu (tj. v celém výroku o trestu) a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána, přičemž výrok o vině zůstal nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 5. 1993. V řízení, které následovalo, bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 6. 1993. Ministr spravedlnosti podal dne 19. 2. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93. Podle ministra spravedlnosti pochybil býv. Vojenský obvodový soud tím, že rehabilitaci zúžil jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominul, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, což bylo v rozporu zejména s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a zřejmě i náboženského přesvědčení (jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 34/2017), aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení § 283 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojila a navrhla, aby věc byla po zrušení napadeného rozhodnutí přikázána Okresnímu soudu Plzeň-město. Obhájce obviněného ve svém písemném a poté i ústním vyjádření ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, poukázal na okolnosti předmětného skutku i na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Připomněl, že v době vydání napadeného usnesení i následného rozsudku už bylo ustanovení § 283 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zběhnutí do ciziny zrušeno. Připojil se rovněž k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu Plzeň-město. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočívalo v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo namístě zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Plzni nesprávně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině. Účel rehabilitace je vymezen v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Podle § 1 odst. 1 je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle § 1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Ustanovením § 4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i