7 Tz 9/2000 — Nejvyšší soud

7 Tz 9/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2000 Spisová značka:7 Tz 9/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.9.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 9/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. prosince 2000 ve veřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného J. B., podal ministr spravedlnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 2 KZv 11/99 a podle § 268 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný J. B. je vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Plzni stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. Tohoto trestného činu se měl podle záznamu o sdělení obvinění ze dne 23. 3. 1999 dopustit tak, že v přesně nezjištěný den v září 1998 předal obviněnému J. K., balíček drogy heroinu o váze 511 g, tedy látky, která je uvedena ve skupině III. př. č. 3 k nařízení vlády ČSR č. 192/1988 Sb., ve znění pozdějších doplňků, kterou pak obviněný J. K. převezl do SRN a zde ji na parkovišti ve městě M. předala dosud nezjištěné osobě, za což obdržel přesně nezjištěnou hotovost v německé měně, kterou dovezl do ČR a zde ji předal prostřednictvím M. M., obviněnému. Z výpovědi M. M. vyplynulo podezření, že další osobou zasvěcenou do skutku, který je předmětem stíhání, je také P. B. Z obsahu důkazů dále vyplynulo, že jednotlivé osoby, podezřelé z účasti na trestné činnosti, se mezi sebou domlouvají pomocí mobilních telefonů. Vyšetřovatel proto vyzval kromě jiného i P. B. k vydání jeho mobilního telefonu zn. Bosch, jako věci důležité pro trestní řízení. Jmenovaný mobilní telefon vydal. Vyšetřovatel poté usnesením ČVS:KVV-77/10-99 ze dne 29. 4. 1999 přibral k podání znaleckého posudku z oboru kriminalistická technika, odvětví kriminalistické počítačové expertizy, pracoviště PČR, Správy Zpč. kraje, odbor kriminalistické techniky a expertiz. Expertiznímu pracovišti položil následující otázky : 1/ zjistit majitele předloženého přístroje a telefonní číslo přístroje 2/ zjistit poslední volaná čísla 3/ zjistit obsah telefonního seznamu v paměti přístroje 4/ zjistit obsah registru systému krátkých zpráv 5/ zjistit o jaký druh SIM karty se jedná v předloženém přístroji 6/ vyjádřit se ke všem skutečnostem, které lze expertizou předloženého přístroje zjistit s tím, že expert uvede vše nad rámec položených otázek, co bude mít souvislost s vyšetřovanou věcí, s osobou pachatele a přístrojem. Proti tomuto usnesení podal stížnost obviněný J. B, Namítal v ní mimo jiné porušení ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., neboť odposlech a získávání zpráv vyšetřovacím úkonem podle § 88 tr. ř. může nařídit pouze soudce, nikoliv však vyšetřovatel. Dále poukázal na skutečnost, že je zákonem přímo zakázáno odposlouchávat telefonický provoz mezi obviněným a obhájcem, z čehož dovozuje, že získávat zprávy lze pouze z telekomunikačního zařízení obviněného, byl-li k tomu vydán příkaz oprávněnou osobou. Usnesením ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 2 KZv 11/99 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost jako nedůvodnou zamítla. V odůvodnění usnesení kromě jiného uvedla, že výzva vyšetřovatele P. B. k vydání mobilního telefonu a jeho zajištění jako věci důležité pro trestní řízení, byly provedeny v souladu s trestním řádem, konkrétně ustanovením § 78 tr. ř. Rozhodnutí o znaleckém zkoumání tohoto telefonu je rovněž opodstatněné, nezbytnost provedení tohoto důkazu plyne z dosud provedeného dokazování a k vydání rozhodnutí o provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví kriminalistické počítačové expertizy je vyšetřovatel kompetentní, neboť v daném případě není prováděn důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, tedy odposloucháváním hovorů v rámci telekomunikačního provozu vedených uživatelem telekomunikačního zařízení a už vůbec ne vedených mezi obviněným a jeho obhájcem. K odposlouchávání hovorů v rámci telekomunikačního provozu by samozřejmě musel být vydán příkaz soudcem. Proti tomuto usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Uvádí v ní, že se stanoviskem uvedeným v usnesení je možno souhlasit, pokud by bylo zkoumáno pouze to, co v době vydání mobilní telefon již obsahoval, co v něm již bylo zaznamenáno. V takovém případě by nešlo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Tomu však neodpovídají otázky č. 4 a 6, tj. „zjistit obsah registru systému krátkých zpráv\" a „vyjádřit se ke všem skutečnostem, které lze expertizou předloženého přístroje zjistit\". Krátké zprávy by totiž mohly přijít i po odnětí telefonu. Podle expertizy taková zpráva i dne 28. 3. 1999 přišla a je obsahem hlasové schránky. Jde tedy o odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Proto pro vydání rozhodnutí měly být splněny podmínky stanovené § 88 odst. 1, 2 tr. ř, Jinak vydáním či odnětím mobilních telefonů, které jsou v provozu a jejich následujícím zkoumáním, by mohly být uskutečněny nekontrolovatelné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Z těchto důvodů dospívá stížnost pro porušení zákona k závěru, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) a v § 88 odst. 1, 2 tr. ř, Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a to včetně usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje ze dne 29. 4. 1999, ČVS:KVV-77/10-99 a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř, Nejvyšší soud, na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v intencích § 267 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Ochrana listovního tajemství a tajemství zpráv podávaných telefonem je upravena především v čl. 13 Listiny. Podle tohoto ustanovení Listiny, nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou a nebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem. Z toho plyne, že z hlediska správného posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona v této věci je třeba řešit především otázku, zda a která zákonná norma umožňuje průlom do ochrany listovního tajemství resp. tajemství zpráv podávaných telefonem pro trestní řízení. Je nepochybné, že takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v platném znění. Tento zákon umožňuje v podstatě dva způsoby prolomení listovního tajemství a tajemství zpráv podávaných telefonem. Ustanovení § 78 a § 79 tr. ř. prolamuje ochranu tajemství již doručených zpráv uchovávaných v soukromí. Nejedná se sice o speciální ustanovení, které by výlučně upravovalo způsob prolomení ochrany tajemství již doručených zpráv. Naopak jde o ustanovení s podstatně širší působností, upravující obecně povinnost na vyzvání orgánů činných v trestním řízení vydat věc důležitou pro trestní řízení, resp. alespoň takovou věc těmto orgánům předložit (§ 78), resp. oprávnění orgánů činných v trestním řízení v případě, že taková věc nebude dobrovolně vydána, tuto věc odejmout. Přitom povinnost vydat věc, resp. oprávnění orgánů trestního řízení věc odejmout, se vztahuje na kohokoli (tj. nejen na obviněného), kdo má takovou věc u sebe. Že ustanovení o vydání a odnětí věci implicitně počítají i s povinností vydat, resp. oprávněním odejmout písemnosti, resp. jiné nosiče zpráv požívající ochrany čl. 13 Listiny, plyne ze znění odst. 2 § 78 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc nevztahuje na listinu (a logicky i na jiný nosič zpráv), jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo ke zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti. Protože odejmout (§ 79 odst. 1 tr. ř.) lze pouze věc, na kterou se vztahuje povinnost na vyzvání ji vydat (§ 78 odst. 1 tr. ř.), musí se toto omezení vztahovat i na ustanovení o odejmutí věci. Jinými slovy, pokud doručená listová korespondence, resp. jiný nosič zpráv neobsahuje údaje předpokládané § 78 odst. 2 tr. ř., lze požadovat její vydání, resp. ji odejmout. V dalším řízení má pak tato písemnost nebo věc charakter listinného nebo věcného důkazu. Jak je výše uvedeno, tato ustanovení umožňují průlom do ochrany listovního a jiného obdobného tajemství již doručených zpráv. Průlom do ochrany poštovního tajem