8 Tdo 1058/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1058/2025-230 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 128/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 2 T 128/2024, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že dne 16. 7. 2024 v 6.00 h řídil v XY, po silnici č. XY, osobní automobil, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 2 T 40/2017, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 5 To 214/2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků, po započtení předchozích trestů zákazu činnosti v trvání do 24. 12. 2026. 2. Za uvedený přečin byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., platnou od 5. 8. 2025, podle níž byly rozšířeny možnosti ukládání peněžitých trestů jako plnohodnotné alternativy trestu odnětí svobody, a tím došlo i ke změně trestněprávní politiky ve prospěch alternativních sankcí. Poukázal na důvodovou zprávu k této novele, kde je uvedeno, že trest odnětí svobody neztratil své místo v rámci sankčního systému, avšak nelze jeho funkci přeceňovat. Pokud mu soud v této věci uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jde o situaci, která je v příkrém rozporu s deklarovanými cíli trestní politiky a způsobí celou řadu negativních důsledků, zejména ekonomické a sociální strádání jeho rodiny, která ztratí hlavní zdroj příjmů, což poznamená zejména osoby, které se žádné trestné činnosti nedopustily. Odnětí svobody na rozdíl od peněžitého trestu, který je příjmem do státní pokladny, je ekonomicky neefektivní a jde o plýtvání veřejnými prostředky. Z těchto důvodů, jakož i z dalších hledisek podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu, zákonodárce deklaruje záměr maximalizovat využívání peněžitých trestů všude tam, kde je to možné. 5. Obviněný zdůraznil, že je ekonomicky aktivní, je obkladačem a svou práci vykonává denně a ze svěřenské smlouvy plyne, že advokátní kanceláři složil 100.000 Kč a do advokátní úschovy 50.000 Kč, které by použil jako první splátku peněžitého trestu, čímž doložil, že je schopen trest, jenž je vhodný k jeho nápravě, uhradit. Odvolací soud pochybil, když mu peněžitý trest neuložil a na jedné straně uvedl, že dosavadní alternativní sankce nevedly k nápravě, na druhé připustil, že ani nepodmíněný trest nebyl účinný. Nezabýval se však tím, že namísto navrhovaných 100.000 Kč mohl uložit přísnější peněžitý trest ve výměře, která by byla adekvátní náhradou za odnětí svobody. 6. Námitky obviněného na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovaly i proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to zejména výslechu svědka J. H., jenž měl dotvrdit, že obviněný již neřídí motorová vozidla, je do práce dopravován kolegou, což svědčí o změně v jeho chování po spáchání činu, a tedy existuje jen minimální riziko opakování deliktního jednání, naopak uvedené svědčí o snížení společenské škodlivosti a také o možnosti dosažení nápravy i alternativními sankcemi. V odmítnutí provedení tohoto důkazu obviněný spatřoval nezhodnocení rozhodných skutečností významných pro uložení trestu. 7. Rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž spatřoval v tom, že uložení nepodmíněného trestu je v jeho případě porušením zásady ultima ratio, která se uplatní i při ukládání trestních sankcí, a ve vztahu k níž soud nezvážil, že nikoho při činu neohrozil, od té doby neřídil pod vlivem alkoholu a projevil snahu změnit své chování. Škodlivost činu i chování obviněného proto nesvědčí o správnosti uloženého nepodmíněného trestu. 8. Vzhledem k tomu, že soudy neprovedly důkaz umožňující řádné objasnění jeho poměrů v době po činu a neuvážily řádně veškeré skutečnosti svědčící o malé škodlivosti jemu za vinu kladeného jednání, včetně jeho snahy po nápravě, navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, zrušil a vydal sám rozsudek, jímž by mu uložil peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž by se odvolací soud zabýval možností uložit peněžitý trest. 9. Současně obviněný požádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného před rozhodnutím Nejvyššího soudu nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 12. Dále zkoumal, zda je dovolání přípustné, protože v téže věci rozhoduje již podruhé, a to poté, co v předchozím dovolání obviněný toliko na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, což Nejvyšší soud považoval za důvodnou námitku, a proto usnesením ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 8 Tdo 341/2025, tehdy napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jakož i na něj navazující rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 13. Pro posouzení přípustnosti dovolání je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud v předcházející věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 341/2025 rozhodoval jen o procesní stránce řízení, když shledal, že došlo k porušení zásad o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, a proto uložil odvolacímu soudu, aby v novém veřejném zasedání řádně zajistil jeho účast a bez porušení jeho práv o odvolání znovu rozhodl. Tím vymezil podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. § 265s tr. ř.), jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí a který v dalším řízení měl přezkoumat obsah odvolání, jež obviněný zaměřil jen proti výroku o trestu (srov. bod 17. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 8 Tdo 341/2025). Jak plyne z nyní přezkoumávaného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, odvolací soud uvedeným pokynům vyhověl a s obsahem podaného odvolání obviněného se zabýval a otázkám spojeným s ukládáním trestu se věnoval. Své závěry vysvětlil a doložil i to, proč odvolání obviněného nevyhověl a zamítl ho. 14. Jestliže obviněný za těchto podmínek dovolání nyní podal proti nově vydanému rozhodnutí odvolacího soudu tak, že jím brojí pouze proti výroku o trestu, jemuž vytýká jeho nepřiměřenost, mohl takové dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, podat, protože tak činil výhradně v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen ve věci nyní rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004). Jelikož obviněný tyto zásady dodržel, je jím podané dovolání přípustné a Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda bylo podáno v souladu s označenými důvody, tedy jen na podkladě dovolání uplatněného z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. IV. Obecně k obsahu dovolání a jeho důvodům 15. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k náp