8 Tdo 1066/2010 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1066/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného doc. MUDr. I. Č., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 5 To 24/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 65/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného doc. MUDr. I. Č., CSc., o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 1 T 65/2009, byl obviněný doc. MUDr. I. Č., CSc., uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvacet čtyři měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným A. Š. částku 72.362,- Kč, J. K. částku 78.521,- Kč, L. M. částku 4.554,- Kč, K. P. částku 42.524,- Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka B., částku 44.712,- Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 17. 12. 2008 v době kolem 14.45 hodin jel jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa 1,2V, po silnici I. třídy ve směru S.-B., přičemž se v kilometru 20,776 uvedené komunikace v katastru obce Č. H. nechoval dostatečně pozorně a ohleduplně, při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost své jízdy stavu a povaze vozovky a svým schopnostem, vyjel částečně do protisměrné části vozovky, kde se v uvedené době nacházelo ve směru B.-S. jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia Combi LXi, které řídil R. P., a v důsledku tohoto jednání došlo v jízdním pruhu řidiče R. P. ke střetu výše uvedených vozidel a následně k částečnému vyjetí vozidla řízeného obviněným vpravo mimo vozovku, když se poté s vozidlem vrátil zpět na vozovku, kde přejel do protisměrné části, kde se v uvedené době nacházelo ve směru B.-S. jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, které řídil J. K., a v důsledku tohoto jednání došlo v jízdním pruhu J. K. ke střetu výše uvedených vozidel a následně ke zraněním J. K., která spočívala ve vykloubení levé kyčle se zlomeninou hlavice levé kosti stehenní, pohmoždění hrudníku, pohmoždění stěny břišní, tržné ráně levého lokte, tržné ráně pravého kolena a zhmoždění levého kolena, tedy ke zraněním, která jsou z lékařského hlediska hodnocena jako těžká, dále došlo ke zraněním spolujedoucích J. K., a to A. Š., která spočívala ve zlomenině levé kosti klíční, otřesu mozku, tržně zhmožděné rance levého horního víčka a zlomenině levého předloktí, tedy ke zraněním, která jsou z lékařského hlediska hodnocena jako těžká, a L. M., která spočívala v šikmé zlomenině 2. a 3. záprstní kosti pravé ruky, tržně zhmožděné ráně a četných oděrkách na levém předloktí a hluboké odřenině na pravém bérci, a K. P., která spočívala v otřesu mozku, zlomenině nosních kůstek, tržně zhmožděné ráně čelně spánkové oblasti hlavy vpravo a dalších zraněních, když obviněný tak svým jednáním hrubým způsobem porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím především proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 5 To 24/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle dovolatele soudy nezjistily úplně skutkový stav, nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož nebyl dostatečně prokázán skutkový stav a zejména to, že spáchal trestný čin. Polemizoval s postupem soudů, pakliže za podklad svého rozhodnutí vzaly především znalecký posudek Ing. A. V., Ph.D., a nevypořádaly se důsledně se závěry znaleckého posudku znalce Ing. J. F. Nesouhlasil s odůvodněním soudu prvního stupně, že posledně jmenovaný znalec vycházel při přípravě znaleckého posudku ze zcela jiných pokladů než znalec Ing. A. V., Ph.D., a že ve svém posudku nezohlednil následný pohyb vozidla řízeného obviněným, polohu vozidla Felicia a nezabýval se dalším průběhem nehodového děje. Upozornil, že znalecký posudek byl znalcem Ing. J. F. vypracován ještě před zahájením hlavního líčení, pročež mohl vycházet jen z těch podkladů, které měl v té době k dispozici. Skutečnost, že se jmenovaný znalec nezabýval dalším průběhem nehodového děje a druhým střetem, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto důkazu z řádného posouzení soudem, a to již proto, že o místě a průběhu druhého střetu nebyly žádné pochybnosti. Dodal, že názor odvolacího soudu, že ve znaleckém posudku Ing. J. F. se jedná pouze o část nehodového děje, je sice správný, ale neodůvodňuje, proč tento důkaz soudy nevzaly dostatečně v potaz. Podle jeho přesvědčení závěry tohoto znaleckého posudku jsou logicky i technicky odůvodněny a měly být vzaty na zřetel. Další výhrady obviněného se soustředily k určení místa střetu; dovolatel polemizoval se závěry odvolacího soudu obsaženými v daných souvislostech v odůvodnění jeho rozhodnutí a tvrdil, že místo střetu nebylo dostatečně a nade vší pochybnost prokázáno. Znalec Ing. J. F. dospěl k závěru, že ke střetu došlo v jízdním pruhu řidiče I. Č., znalec Ing. A. V., Ph.D., vyvozoval, že ke střetu došlo v jízdním pruhu řidiče R. P., popř. na půlící čáře. Jelikož místo střetu nebylo spolehlivě zjištěno, měly soudy, pakliže nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, nechat provést navržený revizní posudek. Dovolatel připomněl, že jedním z úkolů znalce Ing. A. V., Ph.D., bylo provést analýzu celého nehodového děje a posoudit technickou přijatelnost jeho výpovědi a výpovědi svědka R. P. Ze znaleckého posudku je ale podle něj patrné, že znalec nevycházel z toho, že místo střetu je sporné, ale z toho, že je dané. V hlavním líčení také uvedl, že místo střetu je určeno a že je dáno a že není tedy důležité, jak byla dotčená vozidla na komunikaci rozmístěna, zda jsou některé nastíněné manévry řidičů technicky a fyzicky reálné apod. Úkolem znalce ale bylo posoudit možný průběh nehodového děje s ohledem na rozdílné výpovědi svědka R. P. a obviněného, což podle jeho mínění znalec neprovedl, protože nezkoumal možnou variantu nehodového děje, jak ji popisoval právě on. Uvedl také, že při určení místa střetu znalec vycházel z protokolu o nehodě v silničním provozu a plánku místa nehody, přičemž sám dospěl k závěru, že zakreslení průběhu komunikace v plánku je velice nepřesné. V listinách je přitom bod č. 1 označen jako „pravděpodobné místo střetu“, nikoliv jako místo střetu dané. Místo střetu je znalcem určeno právě podle protokolu o nehodě v silničním provozu a plánku místa nehody, když toto odpovídá místu, kde se měly nacházet na silnici střepy. V hlavním líčení pak znalec vypověděl, že umístění a rozházení střepů je zcela zásadní, přičemž připustil, že střepy nemusely být na daném místě přímo v důsledku střetu, ale že je zde mohl někdo rozházet, či např. že mohly být odházeny projíždějícími vozidly. Nebyl schopen určit, zda v místě, které označil jako místo střetu, jsou všechny střepy z rozbitých skel, nezkoumal a ani v posudku nenaznačil, že v jím označeném místě střetu se nacházel také skelný prach. S odkazem na judikaturu soudů obviněný namítl, že znalec pochybil, když posudek opřel jen o údaje jedné skupiny vzájemně si odporujících důkazů, ačkoliv ho měl zpracovat pro obě v úvahu přicházející eventuality. Znovu akcentoval, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by k prvnímu střetu došlo skutečně a jedině v jízdním pruhu R. P., že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pokud soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soudy však podle něj pochybily i ve výroku o náhradě škody poškozeným A. Š., J. K. a L. M., kteří vykonávají službu v bezpečnostním sboru – Vězeňské službě České republiky. Těmto osobám se podle § 124 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poskytuje služební příjem po dobu prvního měsíce neschopnosti ke službě, s výjimkou prvních tří dnů výkonu služby, za které se služební příjem při neschopnosti ke službě neposkytuje. Za dobu, kdy byl těmto osobám poskytován služební příjem, tedy nemohla vzniknout ztráta na výdělku. V uplatněném nároku na náhradu škody – ztráty na výdělku – poškození