8 Tdo 1069/2016 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1069/2016-29 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 To 67/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 129/2015, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 38 T 129/2015, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 To 67/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 38 T 129/2015, rozhodl tak, že podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu podle § 172 odst. 2 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného P. H. pro skutek kvalifikovaný jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, který měl spáchat tak, že v P. ani jinde, jako osoba samostatně výdělečně činná jako zaměstnavatel za své zaměstnance neodvedl 1. pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za  konkrétně uvedená období v letech 2010, 2011, 2012 až 2014 v celkové výši 173.698 Kč, ve prospěch Pražské správy sociálního zabezpečení, ačkoliv k tomu byl povinen podle § 8 odst. 1 a § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 589/1992 Sb.“), 2. pojistné na zdravotní pojištění za konkrétně uvedená období v letech 2010, 2011 až 2014, a to v celkové ve výši 59.244 Kč, ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, ačkoliv k tomu byl povinen podle § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 592/1992 Sb.“), 3. pojistné na zdravotní pojištění za konkrétně uvedená období v letech 2011 až 2013 v celkové výši 22.223 Kč, ve prospěch Vojenské zdravotní pojišťovny, ačkoliv k tomu byl povinen podle § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., 4. pojistné na zdravotní pojištění za konkrétně uvedená období v letech od 2010 až 2014 v celkové výši 30.448 Kč, ve prospěch Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, ačkoliv k tomu byl povinen podle § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve všech uvedených obdobích nejpozději k dvacátému dni každého následujícího kalendářního měsíce, za který se pojistné mělo odvádět, ačkoli vždy pojistné z hrubých mezd zaměstnanců srazil, a celkem tak za zaměstnance neodvedl částku ve výši 285.613 Kč. 2. Městský soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 To 67/2016, ke stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, podané v neprospěch obviněného, uvedené usnesení soudu prvního stupně podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného P. H. pro stejně uvedený a kvalifikovaný skutek zastavil podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto usnesení stížnostního soudu nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. dovolání, protože považoval za nesprávné, že oba soudy trestní stíhání zastavily, aniž by své závěry v potřebné míře odůvodnily, přičemž na daný případ nesprávně aplikovaly názory vyjádřené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, o tom, že daňové penále má povahu trestu. 4. Nejvyšší státní zástupce v obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku rozvedl, že považuje přezkoumávané usnesení za vadné pro podstatné nedostatky, které plynou z velmi kusého odůvodnění. Podle dovolatele nepostačuje jen stručné vyjádření podstatných tezí ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž by bylo bráno do úvahy, o jaké dávky se v projednávané věci jedná. Usnesení Městského soudu v Praze v posuzované věci konkrétně vytkl, že z něj nevyplývá, jaké právní úvahy soud vedly k závěru, že penále uložené Pražskou správou sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami má ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu stejně jako daňové penále povahu trestu. V té souvislosti považoval rozhodnutí stížnostního soudu za nepřezkoumatelné, obzvláště, když státní zástupkyně ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 38 T 129/2015, předložila podrobnou argumentaci k tomu, proč tato penále, na rozdíl od daňového penále, takovou povahu nemají, a že jsou de facto úrokem z prodlení, který bez dalšího charakter trestu nemá jak podle judikatury Nejvyššího správního soudu, tak ani podle Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva („dále jen „ESLP“). Nejvyšší státní zástupce zmínil, že „penále“ za neuhrazené pojistné na sociální pojištění je ukládáno podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb. a za neuhrazené pojistné na zdravotní pojištění podle § 18 zákona č. 592/1992 Sb., avšak i přesto, že je takto uvedenými právními předpisy nazváno, nejedná se o daňová penále, ale svou povahou jde o „úroky z prodlení“, na něž předmětné závěry týkající se zásady ne bis in idem nedopadají. 5. Nejvyšší státní zástupce soudům obou stupňů vytkl, že uvedenými zákony použitý pojem „penále“, nezkoumaly právě ve smyslu jeho skutečného obsahu. Přitom na to, že i Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, zdůraznil, že pro závěr, zda jde v případě daňového penále o trestní sankci, je určující vyřešení otázky smyslu a obsahu penále, což nespočívá pouze ve výkladu zažitého pojmosloví či ve formálním označení institutu, ale hlavním kritériem pro jeho kvalifikaci je jeho materiální obsah a faktický, nikoli pouze deklarovaný účel, přičemž je vždy třeba reflektovat i změny právní úpravy, které mohou dát starým pojmům nový význam. 6. V návaznosti na tyto výhrady dovolatel odkázal na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, v němž vyslovil závěr, že povahu trestu má daňové penále až od 1. 1. 2007, kdy došlo k zásadní změně právní úpravy týkající se stanovení výše daňového penále, a to oproti úpravě daňového penále ve znění účinném do 31. 12. 2006. Obě penále za neodvedená pojistná plnění lze přitom jejich konstrukcí spíše přirovnat k úroku z prodlení, který je povinen podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 280/2009 Sb.“) platit ten, kdo je v prodlení s placením daně, přičemž tento úrok je stanoven tak, že ročně odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 14% bodů platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. 7. Přitom nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že zákon o pojistném na sociální zabezpečení ani zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění neobsahují úpravu institutu, který by se nazýval úrok z prodlení. Zmínil i to, že Nejvyšší správní soud výslovně ve svém zmiňovaném rozhodnutí zdůraznil, že finanční instituty je třeba vykládat v souladu s materiálním posouzením jejich povahy a účelu, neboť v opačném případě by tak mohl být ad absurdum považován za trestní sankci i úrok z prodlení, ačkoliv jeho ekonomický účel nemá zjevně povahu trestu (pokud není jeho výše přemrštěná). I podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy zjevně v obecné rovině nemá úrok z prodlení povahu trestní sankce, jak zcela nesprávně dovozovaly v přezkoumávaném rozhodnutí oba soudy nižších stupňů. 8. Za nedostatečné dovolatel považoval důvody obou soudů uvedené jimi k závěru o zastavení trestního stíhání i proto, že se nevypořádaly s tzv. Engel kritérii, která je třeba podle judikatury ESLP naplnit, aby bylo možno dospět k závěru, že daný institut je sankcí trestní povahy. Ze strany soudů obou stupňů zůstala opomenuta rovněž otázka, zda bylo vedeno trestní řízení o totožném skutku, neboť mezi jednotlivými sankcemi nelze generalizovat a paušálně posuzovat vztah skutku, který založí vznik daňové sankce, a skutku, o němž se vede řízení trestní. Nejvyšší státní zástupce vyvodil, že závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že daňové penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 280/2009 Sb.“), má povahu trestu, které byly vyjádřeny v jeho usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, nelze automaticky vztáhnout i na penále za neuhraz