8 Tdo 1161/2005 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1161/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 105/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných M. M. a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, v celém rozsahu z r u š u j e . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 7 T 105/2003, byli obvinění M. M. a R. H. uznáni vinnými trestným činem opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni obviněná M. M. podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a obviněný R. H. podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, byl k odvoláním obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni obviněná M. M. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu, a obviněný R. H. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) se obvinění trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že dne 14. 12. 2002 kolem 23.00 hodin opustili společně své dvě nezletilé děti ve věku čtyři roky a dva roky, jež nechali samotné v jejich bytě v Č. R. v domě, aniž by jim zabezpečili odpovídající dohled, sami pak navštívili postupně během noci místní restaurace a následně diskotéku ve S., odkud se vrátili domů kolem 05.00 hodin následujícího dne, přičemž v mezidobí došlo v bytě zřejmě od nedopalku cigarety ke vzniku požáru, během kterého utrpěl těžké zranění v podobě popálenin dýchacích cest nezletilý L. H. a nezletilá G. H., v důsledku otoku mozku po intoxikaci kouřem zemřela, neboť obviněná M. M. při odchodu uzamkla byt tak, že ponechala klíče z vnější strany zámku, čímž nezletilým dětem znemožnila utéci před požárem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatelka uvedla, že právní závěry týkající se hodnocení subjektivní stránky deliktního jednání obviněných, k nimž v napadeném rozsudku dospěl odvolací soud, nelze akceptovat. Zdůraznila, že v ryze osobním zájmu se obvinění rozhodli ponechat v zamknutém bytě osamocené dvě malé děti, zcela neschopné se vyrovnat s jakoukoli kritickou situací, a to nejen bez dohledu, ale navíc vytvořili překážku, pro kterou děti ani nebyly schopny byt opustit a před případným ohrožením se zachránit útěkem. Odvolací soud nevěnoval podle ní dostatečnou pozornost skutečnosti opakovaně udávané obviněnou, že totiž nezletilý syn L. měl zálibu ve škrtání zápalkami, resp. zapalovačem a v zapalování papírků. Pokud se tvrzení obviněné zakládá na pravdě, tím spíše si podle názoru dovolatelky museli být obvinění nepochybně vědomi toho, že probudí-li se děti v době jejich nepřítomnosti, velmi pravděpodobně využijí nepřítomnosti rodičů v bytě k činnostem vesměs nebezpečným, při nichž jim hrozí vznik újmy na zdraví. Dále zdůraznila, že jestliže za tohoto stavu navíc obviněná děti uzamkla v bytě a zbavila je možnosti utéci před možnými nebezpečnými důsledky jejich počínání, nelze pochybovat, že obvinění museli být srozuměni s možnostmi vzniku újmy na zdraví svých dětí. Uzavřela, že obviněným je nutno přičítat zavinění v podobě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., nikoli zavinění nedbalostní, jak uvedl odvolací soud. Dodala, že nedbalostním zaviněním je pokryt těžší následek ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila ani se závěry odvolacího soudu, jež se týkaly výkladu znaku „opustí dítě“. Pokud soud argumentoval krátkodobou nepřítomností obviněných v bytě, upozornila, že čtyři hodiny trvající opuštění tak malých dětí, jakými byli nezletilí L. a G. H., navíc v prostředí pro ně relativně nebezpečném, v konkrétním případě k naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 212 tr. zák. postačuje. Vyslovila proto přesvědčení, že byl-li skutek obviněných rozsudkem odvolacího soudu právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., spočívá toto rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněných vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jak vyvodil odvolací soud, či zda je na místě právně jej posoudit jako trestný čin opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák., jak uvádí dovolatelka. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Naproti tomu trestného činu opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění coby spolupachatelé jinému z nedbalosti způsobili těžkou újmu na zdraví smrt a čin spáchali proto, že porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje. Zjištění, která zde soud uvedl, především náležitě nevyjadřují subjektivní stránku jednání obviněných. Právními závěry obsaženými v napadeném