8 Tdo 1161/2005 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1161/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 10. 2005 Spisová značka:8 Tdo 1161/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1161.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1161/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 105/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných M. M. a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, v celém rozsahu z r u š u j e . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 7 T 105/2003, byli obvinění M. M. a R. H. uznáni vinnými trestným činem opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni obviněná M. M. podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a obviněný R. H. podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, byl k odvoláním obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni obviněná M. M. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu, a obviněný R. H. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) se obvinění trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že dne 14. 12. 2002 kolem 23.00 hodin opustili společně své dvě nezletilé děti ve věku čtyři roky a dva roky, jež nechali samotné v jejich bytě v Č. R. v domě, aniž by jim zabezpečili odpovídající dohled, sami pak navštívili postupně během noci místní restaurace a následně diskotéku ve S., odkud se vrátili domů kolem 05.00 hodin následujícího dne, přičemž v mezidobí došlo v bytě zřejmě od nedopalku cigarety ke vzniku požáru, během kterého utrpěl těžké zranění v podobě popálenin dýchacích cest nezletilý L. H. a nezletilá G. H., v důsledku otoku mozku po intoxikaci kouřem zemřela, neboť obviněná M. M. při odchodu uzamkla byt tak, že ponechala klíče z vnější strany zámku, čímž nezletilým dětem znemožnila utéci před požárem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatelka uvedla, že právní závěry týkající se hodnocení subjektivní stránky deliktního jednání obviněných, k nimž v napadeném rozsudku dospěl odvolací soud, nelze akceptovat. Zdůraznila, že v ryze osobním zájmu se obvinění rozhodli ponechat v zamknutém bytě osamocené dvě malé děti, zcela neschopné se vyrovnat s jakoukoli kritickou situací, a to nejen bez dohledu, ale navíc vytvořili překážku, pro kterou děti ani nebyly schopny byt opustit a před případným ohrožením se zachránit útěkem. Odvolací soud nevěnoval podle ní dostatečnou pozornost skutečnosti opakovaně udávané obviněnou, že totiž nezletilý syn L. měl zálibu ve škrtání zápalkami, resp. zapalovačem a v zapalování papírků. Pokud se tvrzení obviněné zakládá na pravdě, tím spíše si podle názoru dovolatelky museli být obvinění nepochybně vědomi toho, že probudí-li se děti v době jejich nepřítomnosti, velmi pravděpodobně využijí nepřítomnosti rodičů v bytě k činnostem vesměs nebezpečným, při nichž jim hrozí vznik újmy na zdraví. Dále zdůraznila, že jestliže za tohoto stavu navíc obviněná děti uzamkla v bytě a zbavila je možnosti utéci před možnými nebezpečnými důsledky jejich počínání, nelze pochybovat, že obvinění museli být srozuměni s možnostmi vzniku újmy na zdraví svých dětí. Uzavřela, že obviněným je nutno přičítat zavinění v podobě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., nikoli zavinění nedbalostní, jak uvedl odvolací soud. Dodala, že nedbalostním zaviněním je pokryt těžší následek ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila ani se závěry odvolacího soudu, jež se týkaly výkladu znaku „opustí dítě“. Pokud soud argumentoval krátkodobou nepřítomností obviněných v bytě, upozornila, že čtyři hodiny trvající opuštění tak malých dětí, jakými byli nezletilí L. a G. H., navíc v prostředí pro ně relativně nebezpečném, v konkrétním případě k naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 212 tr. zák. postačuje. Vyslovila proto přesvědčení, že byl-li skutek obviněných rozsudkem odvolacího soudu právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., spočívá toto rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněných vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jak vyvodil odvolací soud, či zda je na místě právně jej posoudit jako trestný čin opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák., jak uvádí dovolatelka. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Naproti tomu trestného činu opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval za naplněné znaky trest