8 Tdo 1525/2005 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1525/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného Mgr. V. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 30/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 9/2003, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. V. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 50 T 9/2003, byl obviněný Mgr. V. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev po dobu pěti roků. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil do výroku o vině i o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 30/2005, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu 5 let. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že v období od ledna 1998 do 19. 7. 2001 jako statutární orgán postupně zakládaných společností s právním nástupnictvím S. S., v. o. s., R. M., a. s., a S. S., a. s., se sídlem v L.,odpovědný za provozování soukromého celního skladu zřízeného rozhodnutím tehdejšího Oblastního úřadu v Ú. n. L. ze dne 9. 12. 1994 č.j. 67/AA/515/94, z titulu této funkce v rozporu s podmínkami pro provozování takového skladu odňal celkem 24.009 ks jízdních kol a 1.863 ks rotopedů dovezených ze zahraničí celnímu dohledu a bez vědomí příslušného celního úřadu toto zboží vyskladnil a prodal, a zkrátil tak clo ve výši 8.387.951 Kč ke škodě českého státu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítl, že nebyl přítomen při veřejném zasedání o odvolání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především brojil proti závěrům, které vedly k tomu, že trestní řízení bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, neboť podle něj nebylo prokázáno, že se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině. Poznamenal, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno usnesením, jehož opis mu nebyl ve smyslu § 160 odst. 2 tr. ř. doručen, a doručeny mu nebyly ani opis obžaloby a rozsudky soudů obou stupňů. Poukázal také na skutečnost, že dne 10. 7. 2002 nabyl na vlastní žádost státní občanství cizího státu, čímž pozbyl státní občanství České republiky. Důvodem, proč opustil Českou republiku, bylo zjištění, že by po prohlášení konkursu na majetek společnosti S. S., a. s., nemohl být statutárním orgánem ani členem statutárního orgánu jiné právnické osoby, a též snaha o vyrovnání závazků, které měl ke známým a příbuzným. Bylo-li tedy proti němu vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, bylo vedeno v rozporu s čl. 14 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadl i správnost vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu, které je podmíněno řádným zahájením trestního stíhání, a v rámci dovolání dal Nejvyššímu soudu podnět, aby realizoval úkony za účelem zrušení mezinárodního zatýkacího rozkazu. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a vytkl, že skutkový stav nebyl správně zjištěn. Skutek, který byl úkonem právnické osoby, byl nesprávně považován za skutek obviněného, když nebylo prokázáno, že by ke zkrácení cla touto právnickou osobou došlo právě jeho úkonem. Pochybení soudů shledával v nedostatečném hodnocení údajů uváděných obhájcem, v nepřesném a zkresleném hodnocení výpovědí svědků zaznamenaných při hlavním líčení (zejména svědka V. R., L. P., J. K. a R. Š.) a při posuzování subjektu právního vztahu, právních vztahů subjektů navzájem a důsledků a příčin majících vztah ke skutkovým zjištěním. Skutkový stav byl podle jeho přesvědčení v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku nesprávně popsán. Soukromý sklad nebyl pro společnosti S. S., v. o. s., R. M., a. s., a S. S., a. s., zřízen rozhodnutím tehdejšího Oblastního celního úřadu v Ú. n. L. ze dne 9. 12. 1994 č.j. 67/AA/515/94 a za nesprávné označil i jeho označení jako osoby odpovědné za provozování soukromého celního skladu, neboť ve smlouvě povolující celní sklad je uváděn pouze jako osoba pověřená zajištěním bezpečnosti práce při kontrole prováděné pracovníky celního úřadu. Skladovatelem a tedy i odpovědnou osobou byla společnost K. s., v. o. s., pro niž byl tento sklad zřízen. Výše uvedené společnosti nebyly v právním nástupnictví a nesídlily všechny na adrese N., L. Skutkový stav věci, jednání právnické osoby, či spíše její nejednání vedoucí ke zkrácení cla, není podle obviněného právním předpokladem důsledku, tedy skutečného zkrácení cla. Příčinou tohoto důsledku je chybná práce celního úřadu, který nejenže vydal neplatné rozhodnutí o pokračování soukromého celního skladu společnosti S. S., a. s., jako právnímu nástupci subjektu, k němuž právním nástupcem tato společnost nebyla, ale rovněž hrubým způsobem zanedbal povinnost prevence zcela nedostatečnou kontrolní činností. Dále namítl, že nemohl stát poškodit záměrně, protože o rozdílu mezi skutečným a evidenčním stavem zásob nevěděl, a za kompetentní osobu označil svědka V. R. Nebylo podle něj ani prokázáno, že dal pokyn k vydání zboží z celního skladu, aniž bylo vycleno, případně ani to, že by sice přímý pokyn nedal, ale věděl o výdeji zboží z celního skladu bez jeho vyclení a byl s tím srozuměn. Upozornil, že státu nemohla vzniknout škoda na cle, neboť celní dluh byl zajištěn ručitelem, společností C., a. s. Z., který byl schválen Generálním ředitelstvím cel v P. jako subjekt akreditovaný k poskytování paušálních celních záruk. Obviněný vyvozoval, že mu zaviněné jednání korespondující trestnému činu podle § 148 tr. zák. a zakládající jeho trestní odpovědnost prokázáno nebylo. V doplnění dovolání obviněný zpochybnil zákonnost vedení řízení proti uprchlému a nesouhlasil ani se zjištěním, že to byl právě on, kdo byl osobou pověřenou jednáním s celními úřady; opakoval, že o stavu zboží v celním skladu nebyl informován. Vyslovil též pochybnosti o korektnosti přístupu odvolacího soudu, pokud v ústním odůvodnění rozhodnutí uvedl okolnosti, které posléze nebyly obsaženy i v jeho písemném vyhotovení. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ve vztahu k použitým důvodům dovolání jsou irelevantní ty výhrady, jejichž prostřednictvím tvrdí, že určité skutečnosti prokázány nebyly, ač podle závěru soudu naopak prokázány byly, popřípadě že měly být prokazovány skutečnosti další, které v popisu skutku zahrnuty nejsou, a též ta část dovolání, v níž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním soudů, resp. proti způsobu, jímž byla tato zjištění vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině. Jde-li o výhrady, které po formální stránce uplatněným důvodům dovolání vyhovují, zdůraznil, že odezněly před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a způsob, jakým se s nimi soudy obu stupňů vypořádaly, označil za správný a přesvědčivý. Proti právním závěrům, na základě nichž probíhalo řízení proti uprchlému a na nichž je vybudováno meritorní rozhodnutí, neměl žádných výhrad. Připomněl pouze, že právnická osoba sama o sobě žádné úkony činit nemůže, může je činit výhradně prostřednictvím fyzických osob, jež k takovým úkonům mají příslušná zákonná či smluvní oprávnění, a tyto fyzické osoby musí též nést trestní odpovědnost za své činy odporující trestnímu zákonu, jimiž ovlivňují chod právnické osoby, za kterou jednají. Pokud se v dodatku dovolání dovolatel vyjadřoval ke skutečnostem, které tvoří obsah odůvodnění napadeného rozsudku, označil jeho výtky rovněž za nevýznamné, poněvadž nejenže nevyhovují uplat