8 Tdo 26/2026 – Nejvyšší soud

8 Tdo 26/2026-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala obviněná K. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 20/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněná K. M. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025, č. j. 14 T 20/2025-328, uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost nahradit ve zkušení době podmíněného odsouzení poškozené škodu, kterou jí svým trestným činem způsobila. O náhradě škody poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. (tato povinnost byla obviněné uložena společně s odděleně stíhaným R. D.). 2. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025, č. j. 14 T 20/2025-328, podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedla, že se nepodařilo prokázat, že se skutek stal, resp. nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se skutek stal tak, jak byl žalován. Odvolací soud se uplatněnými námitkami podle dovolatelky vůbec nezabýval, pouze uvedl, že se soud prvního stupně nedopustil žádného procesního pochybení. Z provedených výslechů podle jejího přesvědčení mimo jiné vyplynulo, že poškozené se již při prvním výslechu dozvěděly, že předmětnou nemovitost obviněná pouze spoluvlastní a není oprávněna samostatně rozhodovat o jejím pronájmu. Podle svých slov je tedy v podstatě trestána za to, že poškozené provedla po nemovitosti, kterou spoluvlastnila, a dopomohla tak spoluobviněnému D. inkasovat finanční částku 16 500 Kč ke škodě poškozených. Dále uvedla, že aby mohla svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, musela by o omylu poškozených vědět v době, kdy docházelo k obohacení. Ve vztahu k uvedenému však muselo být poškozeným jasné, že obviněná je pouze jedním ze 3 spoluvlastníků předmětné nemovitosti a bez souhlasu zbývajících spoluvlastníků nemusí ke sjednání nájmu vůbec dojít. Poškozené tak nejednaly v omylu, a i kdyby netušily, že došlo k vydražení nemovitosti, nebyla to natolik důležitá skutečnost, aby mohla zmařit nájemní vztah. Podle dovolatelky v posuzovaném případě existují nezanedbatelné pochybnosti o naplnění znaků předmětné skutkové podstaty a bylo tak na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Rovněž zdůraznila, že v dané věci nebyl prokázán její úmysl, když otázka vydražení nemovitosti nebyla pro poškozené podstatná, neboť se jim jednalo o krátkodobý pronájem „na oko“, který by mohly prezentovat orgánu sociálně právní ochrany dětí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347, včetně vadného předcházejícího řízení, a soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná založila své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, přičemž konkrétně neodůvodnila existenci tvrzeného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu svědčí o tom, že obviněná naplnila znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Jestliže dovolatelka poškozené předstírala, že je schopna jí pronajmout byt v domě, který však byl v dané době ve vlastnictví jiné osoby, o čemž obviněná věděla, a za umožnění nájmu přijala od poškozené částku 16 500 Kč, nejsou podle státního zástupce žádné důvodné pochybnosti o tom, že došlo k naplnění všech zákonných znaků uvedeného trestného činu, včetně úmyslného zavinění, které spočívá v tom, že dovolatelka lživě předstírala stav, který neodpovídal skutečnosti a o kterém věděla. Obviněná se chtěla na úkor poškozené obohatit, k čemuž použila nepravdivé tvrzení, že je oprávněna jí pronajmout byt a zcela záměrně tak způsobila škodu ve výši 16 500 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 5. V replice zaslané obviněnou Nejvyššímu soudu tato sdělila, že závěry vyslovené státním zástupcem v jeho vyjádření k jejímu dovolání považuje za nesprávné, na podaném dovolání a jí navrženém způsobu rozhodnutí o něm Nejvyšším soudem trvá. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neod