8 Tdo 411/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 411/2025-316 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 15/2025-260, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 160/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný K. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devět) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 (dvacet dva) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 (třicet) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a k náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. 2. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 15/2025-260, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, z jehož obsahu je patrné, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podané dovolání obviněný následně v průběhu dovolací lhůty doplnil. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že v rámci hlavního líčení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že nelze zavinění nehody přičítat jemu či výlučně jemu, neboť soud nezohlednil okolnosti případu svědčící o zavinění či spoluzavinění poškozené. Poškozená podle jeho mínění porušila ustanovení § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, které chodcům stanoví povinnost nevstupovat na přechod pro chodce nebo vozovku před bezprostředně se blížícím vozidlem. V důsledku porušení této povinnosti poškozené neměl možnost střetu zabránit, a to i s ohledem na denní dobu, kdy se nehoda stala, když tmavé oblečení poškozené bez reflexních prvků její viditelnost ještě zhoršilo. K nehodě došlo dne 3. 2. 2024 okolo 17.35 hod., v době snížené viditelnosti, kdy umělé osvětlení nebylo ještě v provozu. Špatnou viditelnost poškozené potvrdili další svědci i záznam palubní kamery svědka Ř. Poškozená podle dovolatele špatně vyhodnotila vzdálenost a rychlost přijíždějícího vozidla, které viděla (tuto skutečnost potvrdila při podání vysvětlení dne 3. 5. 2024), případně spoléhala na to, že auto stihne zastavit a vůbec se nerozhlédla, čemuž odpovídá i výpověď svědka K., který uvedl, že poškozená měla nasazenou kapuci, která jí mohla bránit ve výhledu do stran. Obviněný navíc nejel nepřiměřenou rychlostí, jel rychlostí 40 km/hod, přičemž na tuto rychlost měl nastavený tempomat a vozidlo tudíž jelo konzistentně a neměnilo rychlost. Při uvedené rychlosti činí brzdná dráha předmětného vozidla (Citroen C4 Picasso) přibližně 43 m. Podle obviněného je tak základní otázkou, zda vozidlo, které bylo v okamžiku vstupu poškozené na přechod vzdáleno 40–60 m od přechodu, bylo vzdáleno dostatečně na to, aby si poškozená mohla být jistá, že zastaví. Chodec se před vstupem do vozovky totiž musí pořádně rozhlédnout a přesvědčit, že vstup do vozovky je pro něj volný a neohrožuje ostatní účastníky silničního provozu. Podle dovolatele nesmí řidič omezit nebo ohrozit chodce, který přechází vozovku na přechodu pro chodce nebo který hodlá přechod pro chodce zjevně využít. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by poškozená nejen řečí těla, ale i chováním naznačovala, že hodlá přechodu pro chodce využít, ale není zachycena ani na záznamu palubní kamery vozidla jedoucího za vozidlem dovolatele. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 15/2025-260, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby dovolání byl přiznán odkladný účinek. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že učiněná skutková zjištění nevzbuzují žádnou pochybnost. Navíc dovolatel v tomto ohledu nevymezil, jaké konkrétní vady uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Poškozená v době nárazu překonala větší část přechodu, šla běžnou chůzí a náhlé vstoupení před vozidlo obviněného je tak vyloučeno. Ve vztahu k námitce týkající porušení zásady in dubio pro reo zdůraznil, že žádný dovolací důvod nenaplňuje a nic nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla porušena. Podle jeho názoru se obviněný pokouší rozhodné skutkové okolnosti zamlčet či zkreslit. Z výpovědi poškozené vyplývá, že vozidlo bylo v době jejího vstupu na přechod dostatečně vzdáleno (asi 80 m). Rovněž nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že umělé osvětlení nebylo v provozu, když na videozáznamu svědka Ř. jsou zřetelně svítící tělesa veřejného osvětlení včetně jejich odrazů na kapotě jeho vozidla. Ve vztahu k zavinění poškozené státní zástupce poukázal na závěry soudu prvního stupně, že obviněný poškozenou včas vidět mohl, a pokud jí mohl umožnit dokončení přecházení pouhým nenáhlým zpomalením, bylo jeho jednání jedinou příčinou škodlivého následku na zdraví poškozené. V této souvislosti s poukazem na soudní judikaturu (sp. zn. 11 Tdo 1319/2014 a III. ÚS 674/15) zdůraznil, že poškozená po vstoupení na přechod nebyla povinna opakovaně sledovat vozidlo dovolatele a oprávněně mohla spoléhat na to, že ji na přechodu zpozoroval a přiměřeně tomu sníží rychlost. Po shrnutí dalších relevantních soudních rozhodnutí státní zástupce zdůraznil, že trestně právně relevantní zavinění chodce nastává teprve v situaci, kdy je chodec na poslední chvíli ukryt před zraky řidiče nějakou překážkou a na přechod vstoupí rychlou chůzí. Přitom platí, že obviněný byl povinen se přiblížit k přechodu pouze takovou rychlostí, aby i za ztížených světelných podmínek včas rozpoznal, zda se na něm nenachází chodec. Požadavek vznesený v doplnění dovolání o navazování „očního kontaktu chodců s řidičem“ pak státní zástupce označil za nadsazený, bez opory v právních předpisech. Poškozená navíc svůj úmysl vstoupit na přechod dala najevo jednoznačně tím, že na přechod fakticky vstoupila. Po celých 7 vteřin do nárazu tak měl dovolatel včasný a jednoznačný signál, že poškozená jde po přechodu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V