8 Tdo 478/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 478/2025-504 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 71/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Stejným rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen i spoluobviněný M. Š., který dovolání nepodal. 2. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, napadli obviněný i spoluobviněný M. Š. odvoláními. Z jejich podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu týkajícího se obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (nový trest byl uložen i obviněnému Š.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a i) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, neboť trestný čin byl spáchán na Praze XY, přičemž v prvním stupni ve věci rozhodoval Okresní soud v Jablonci na Nisou a jako odvolací soud Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Obviněný dále považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť soudy při jeho ukládání nevzaly v úvahu jeho obhajobu. V této souvislosti zdůraznil, že soudy neprovedly navrhované důkazy, které by mohly objasnit okolnosti významné pro zvážení navrhovaného trestu z jeho strany. Uložený trest je podle dovolatele v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, dalšími relevantními hledisky a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, zrušil a Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření předně zmínila vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se možnosti uplatnění námitek vůči uloženému trestu. Podle jejího názoru odpovídá uložený trest všem zákonným hlediskům podle § 38 a § 39 tr. zákoníku. Předmětný trest tak podle jejího přesvědčení není nepřiměřeně přísný, neboť při jeho ukládání byly zohledněny příslušné polehčující a přitěžující okolnosti, přičemž zdůraznila, že předmětné trestné činnosti se dovolatel dopustil krátce poté, co vykonal dvanáctiletý trest odnětí svobody. Podle státní zástupkyně soudy velmi podrobně uložený trest odůvodnily, kdy zejména odvolací soud správně rozvedl, proč nepřichází v úvahu postup podle § 58 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. § 16 a 17 trestního řádu). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo § 27, § 31 nebo § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 trestního řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán. Pojem náležitého obsazení soudu je nutné vykládat i v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998 a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998). 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o d