8 Tdo 508/2014 — Nejvyšší soud

8 Tdo 508/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 4. 2014 Spisová značka:8 Tdo 508/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.508.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení trestního stíhání Usmrcení z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1 tr. ř. § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 508/2014-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch i ve prospěch obviněné M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 135/2011, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, částečně z r u š u j e , a to ve výroku pod bodem II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou původním rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, uznal obviněnou M. M. (dále převážně jen „obviněná“) vinnou, že: „dne 11. 4. 2011 v době od 12.15 hod. do 13.00 hod. ve svém bytě na ul. T. v N. M. n. M., okr. Ž.n. S., úmyslně zanechala ve vaně bez dohledu a jakékoliv pomoci svého nezletilého syna, kterého položila do vany na záda a sprchovou hadicí pustila do vany vodu, aniž se přesvědčila, zda výpusť z vany není ucpaná a ani nezabezpečila, aby k jejímu ucpání nemohlo dojít, přičemž si byla vědoma, že nezletilý má sníženou pohyblivost, není schopen se ve vaně posadit, postavit či se sám z vany dostat a ona je jedinou osobou v bytě, která mu může v případě ohrožení na zdraví či životě pomoci, odešla do obývacího pokoje, kde si lehla a poslouchala hlasitou hudbu ze sluchátek MP3 přehrávače po dobu několika desítek minut, aniž by úmyslně zkontrolovala syna ve vaně, kde došlo z nezjištěných příčin k ucpání vany gumovou zátkou a během doby nejméně 38 minut ke zvednutí hladiny vody do výše nejméně 20 cm, ve které nezletilý utonul, což zjistila až poté, co ji na tuto skutečnost upozornil její nezletilý syn …, který utopeného bratra ve vaně nalezl“. Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a podle § 195 odst. 4 trestního zákoníku jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. O odvolání podaném obviněnou proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě tak, že je usnesením ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 506/2012, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. citované usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že z hlediska argumentů uplatněných v dovolání je rozhodné posouzení především subjektivní stránky jednání obviněné (konkrétně toho, zda jednala s úmyslem opustit dítě a s vědomím toho, že takovým jednáním mu může vzniknout nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví), případně posouzení toho, zda mezi jejím jednáním a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost. Přitom pro správné vyhodnocení otázky, zda obviněná jednala v nepřímém úmyslu či jen z vědomé nedbalosti, bylo třeba zhodnotit všechny okolnosti, na základě kterých bylo možné spolehlivě posoudit její zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, tedy jak ke znaku „opuštění dítěte“, tak ke znaku „vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“ (konkrétně ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení smrti nezletilého poškozeného). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (poukázal přitom na rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. trest.). Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku. Nejvyšší soud dále uvedl, že při nalézání hranice mezi zaviněním obviněné v podobě nepřímého úmyslu a vědomou nedbalostí oba soudy nižších instancí především neměly přehlédnout některé významné skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí samotné obviněné, z výpovědí jejích nezletilých dětí i z dalších důkazů, a že za této důkazní situace mohly jen obtížně dovodit, že obviněná jednala s úmyslem svého nezletilého syna opustit, resp. s úmyslem (byť jen eventuálním) ponechat jej ve vaně s tekoucí vodou, vystavit jej tak nebezpečí smrti a již se k němu nevrátit. To ovšem současně znamená, že jimi použitá právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku nemůže obstát, přičemž výsledky až dosud provedeného dokazování spíše svědčí pro závěr, že obviněná sice byla schopna rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem (takovou okolností nepochybně je již ponechání dvouletého a navíc retardovaného dítěte bez dozoru ve vaně s tekoucí vodou), ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že i takové dítě si bude ve vaně (tak jako opakovaně v minulosti) nějakou dobu samo hrát, že voda bude skrze výpusť volně odtékat a že se mu nic (stejně jako v mnoha předešlých případech) nepřihodí. V důsledku svého rutinního počínání obviněná nejspíš dostatečně nevnímala ani to, kde se v té době nacházela gumová zátka a (stále bez přiměřených důvodů) spoléhala na to, že nemůže dojít k ucpání výpusti, v důsledku toho k navýšení hladiny stále přitékající vody a nakonec i k tragickému následku. Takový závěr by ovšem svědčil jen o jejím nedbalostním zavinění, resp. o její vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nutně by vyústil ve zcela odlišnou právní kvalifikaci. Pokud totiž oba soudy nižších stupňů zjistily, že obviněná svým lehkovážným jednáním zásadním způsobem zanedbala rodičovské povinnosti vyplývající jí ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak by reálně přicházelo do úvahy posoudit její jednání jako zločin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, případně i odst. 2 tr. zákoníku (tedy i jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona). Není totiž sporu ani o tom, že mezi porušením této její povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (tady Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1962, č. 39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.). Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 2 T 135/2011, sice bez dalšího dokazování, ale po novém zhodnocení původně provedených důkazů a v návaznosti na vyslovený právní názor Nejvyššího soudu uznal obviněnou vinnou (po vypuštění předtím opakovaně použitého slova „úmyslně“ z předchozího popisu skutku), že „dne 11. 4. 2011 v době od 12.15 hod. do 13.00 hod. ve svém bytě na ul. T. v N. M. n. M., okr. Ž. n.S., zanechala ve vaně bez dohledu