8 Tdo 520/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 520/2025-1127 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 2/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 80 T 2/2024-876, uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku rozsudku) byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 17 (sedmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozené (zdravotní pojišťovny) na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a o nároku poškozeného (otce nezletilého) na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. 2. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 80 T 2/2024-876, napadli obviněný, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (ve prospěch i neprospěch obviněného) a poškozený F. M. (otec nezletilého) odvoláními, která Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2024 pod č. j. 8 To 85/2024-1031, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika s tím, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky, když s tímto závěrem soudu obviněný sice vyslovil souhlas, avšak zdůraznil, že odborné závěry znaleckého posudku byly použitelné a relevantní a soud měl z těchto závěrů vyvodit odpovídající závěry pro své rozhodnutí. Pokud odvolací soud znalecký posudek provedl jako důkaz a konstatoval, že jsou pochybnosti o správnosti jeho závěrů, měl provést výslech znalce a tento měl být požádán o vysvětlení svých závěrů, případně měl být přibrán znalec jiný. Pokud ze závěrů znaleckého posudku i z některých svědeckých výpovědí plyne, že jsou možné nejméně 2 verze průběhu incidentu, při kterých došlo ke smrti nezletilého poškozeného, nelze brát bez dalšího za rozhodující tu verzi, která je pro dovolatele nejpřísnější. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal nejméně se třemi jeho zásadními odvolacími tvrzeními, které zásadním způsobem zpochybňují časovou posloupnost předmětného děje, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a s jeho právem na spravedlivý proces. Dále zdůraznil, že právní závěr o vině za spáchání trestného činu vraždy považuje za nesprávný, neboť nejméně z výpovědí svědků N. D., G. a H. vyplývá, že nezletilý se v pozici, kdy byl zasažen nožem, nenacházel s dostatečným časovým předstihem, což obviněnému nedávalo možnost celou situaci vnímat jinak, nebo ji jinak zhodnotit. Výpad nožem byl veden na záda či bok svědka M. (otce nezletilého), tedy na úplně jinou část těla, než ve které se nacházel nezletilý poškozený. Cílem útoku bylo zastavení svědka M., aby tento vrátil dítě matce. Ten se však během výpadu nožem natočil a (patrně nevědomě) použil syna jako štít a do dráhy nože jej bezprostředně nastavil. Tato situace byla pro dovolatele překvapivá, nemohl s ní počítat, a i vzhledem k ovlivnění drogami na ni nemohl reagovat. „Výpad nožem tedy nebyl zahájen až ve chvíli, kdy nezletilý plnil svému otci roli štítu“. Vztah obviněného ke smrtelnému následku nezletilého tak nemohl být posouzen jako eventuální úmysl, neboť z provedených důkazů nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by byl s následkem jakkoliv srozuměn. V daném případě se tak jednalo o vědomou nedbalost a šlo tudíž o usmrcení z nedbalosti. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, zrušil a věc tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že soudy obou stupňů v posuzované věci postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud důvodně označil některé pasáže znaleckého posudku za nepoužitelné, neboť se věnují právnímu hodnocení a hodnocení důkazů, současně však správně poukázal na to, že znalecký posudek nehodnotí učiněná skutková zjištění komplexně a soustředí se na variantu skutkového děje, která nebyla v řízení před soudy prokázána. Je zřejmé, že soud prvního stupně přistoupil k hodnocení důkazů vysoce zodpovědně a pečlivě, přičemž „prokázaná skutková zjištění mají jednoznačnou vazbu na obsah provedených důkazů a lze je označit za správná bez jakýchkoliv extrémních rozporů“. Ve vztahu k druhému z dovolacích důvodů se státní zástupce ztotožnil s námitkami obviněného, že v případě právní kvalifikace daného jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť nebylo zjištěno, že „by byl dovolatel s následkem srozuměn“ a „šlo maximálně o vědomou nedbalost“. Podle státního zástupce učiněná skutková zjištění neumožňují učinit závěr, že obviněný jednal ve vztahu k usmrcení nezletilého poškozeného v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že byl s jeho smrtí srozuměn. Dovolatel jednal naopak nedbale ve smyslu § 16 tr. zákoníku, a to z nedbalosti nevědomé, kdy si nebyl v době svého počínání vědom, že bodnutí na svědka M. (otce nezletilého) může reálně přivodit smrt nezletilému poškozenému. V této souvislosti zmínil rychlost, ve které se vlastní incident odehrál, vědomí zúžené konfliktem, bodnutí obloukem cílené na svědka M. či intenzitu bodnutí malé nebo nanejvýše střední intenzity. Část vyjádření pak věnoval otázce omylu v příčinné souvislosti - tzv. odchýlení rány (aberace). Podle státního zástupce absentuje vědomí obviněného o reálné možnosti, že nezletilého poškozeného usmrtí, a i kdyby existovalo, není přítomno srozumění s možným fatálním následkem na životě tohoto poškozeného. Absenci vůle vraždit dále naznačuje skutečnost, že dovolatel měl s nezletilým poškozeným pozitivní vztah, konflikt se odehrával pouze mezi ním a svědkem M. (otcem nezletilého), přičemž nezletilý poškozený se jej nijak neúčastnil. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 256l tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. [S ohledem na závěr vyslovený státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství je vhodné zmínit rekapitulaci postupu státního zastupitelství v předmětné trestní věci, kdy Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem podalo dne 2. 2. 2024 pod 1 KZV 50/2023-179, obžalobu na obviněného pro trestné činy podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (jednání obviněného směřující k usmrcení otce nezletilého), přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (usmrcení nezletilého, kterého otec držel v náručí). Po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně podala státní zástupkyně odvolání do výroku o vině a do výroku na něj navazujících, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, kdy se ve své podstatě domáhala toho, aby odvolací soud jednání ve vztahu k otci nezletilého kvalifikoval v souladu s podanou obžalobou jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku a jednání vůči nezletilému jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku]. 5. Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal k vyjádření státního zástupce repliku, ve které se ztotožnil se závěry státního zástupce, že na základě veškerých doposud provedených a zhodnocených důkazů není možné učinit závěr, že o