8 Tdo 628/2006 — Nejvyšší soud

8 Tdo 628/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1e,265b/1g,265b/1l Datum rozhodnutí:29. 6. 2006 Spisová značka:8 Tdo 628/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.628.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 628/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání obviněného F. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 30/2000, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. M. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný F. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 28 T 30/2000, uznán vinným, že „že dne 22. 11. 1987 v přesně nezjištěné době od 14:30 do 16:00 hodin v prostoru zvaný P. z. v katastru obce P., okres Č. L., u silnice mezi obcemi Č. K. a M. ve svém osobním automobilu zn. Škoda 120 L, napadl stopařku L. M., tím způsobem, že ji opakovaně udeřil rukama do obličeje, aby přestala křičet, a dále v úmyslu ji usmrtit zakrýval jí rukou ústa i nos a rdousil ji, až jí přivodil hluboké bezvědomí, poté v tomto stavu ji vozidlem odvezl cca 700 metrů ve směru na obec M., kde poblíž železničního můstku ji vytál z vozidla a blíže nezjištěným způsobem působil vnější silou vůči tělu poškozené tak, že se dostalo do říčky K., přičemž poškozená L. M. krátce nato zemřela udušením z utopení.“ Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud stanovil obviněnému povinnost nahradit poškozené M. R. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních; na uvedené řízení soud odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody také V. z. p. Č. Č. L. Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. V. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. V rámci prvého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný vznesl výhradu, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Poukázal na jedenáctileté časové období, které uběhlo mezi okamžikem vydání usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 4. 1989, sp. zn. 4 To 7/89, jímž byla trestní věc vrácena prokurátorovi k došetření, a dnem 25. 4. 2000, kdy byla ze strany státního zastupitelství podána nová obžaloba. Namítl, že podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spojení s § 219 odst. 1 tr. zák. činí promlčecí doba u trestného činu vraždy dvanáct let, přičemž do 27. 12. 1999 činila pouze deset let. Zmínil, že podle § 67 odst. 3 tr. zák. se promlčecí lhůta přerušuje mimo jiné sdělením obvinění, a v uvedené souvislosti citoval postupná znění uvedeného hmotně právního ustanovení, účinná v době, kdy proti němu bylo vedeno trestního stíhání (tj. znění účinná do 31. 12. 1993, resp. od 1. 1. 1994 do 27. 12. 1999 a od 28. 12. 1999 do 31. 12. 2001). Dospěl k závěru, že za stavu, kdy nová obžaloba byla podána až po jedenácti letech a patnácti dnech od označeného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, přičemž úkony činěné v tomto období nemohou být označeny za úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele, došlo k promlčení jeho trestního stíhání dne 10. 4. 1999, neboť se tak stalo v důsledku uplynutí desetileté promlčecí lhůty. Z těchto důvodů mělo být jeho trestní stíhání ode dne 11. 4. 1999 považováno za nepřípustné a mělo být zastaveno, když neposouzení jeho trestního stíhání jako promlčeného zakládá také dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný v napadeném usnesení dále spatřoval vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že takový důvod dovolání byl dán i v řízení předcházejícím a tedy jsou splněny i podmínky ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétně poukázal na skutková zjištění týkající se způsobu napadení poškozené L. M., který ze znění skutkové věty výroku o vině taktéž odcitoval. V uvedené návaznosti pak tvrdil, že svým jednáním chtěl poškozené pouze zabránit v křiku, aby nemohla upozornit potenciální svědky na jeho předchozí jednání, a poté, co zjistil její bezvědomí, zbavil se jí. Podle jeho přesvědčení mělo být jeho jednání přiléhavěji právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák., neboť „zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod zákonný znak úmyslně usmrtit“. Poukázal na výpověď svědka L. S. konstatovanou na č. l. 9 rozsudku nalézacího soudu, podle které měl sklopit sedačky a poté, co poškozená začala křičet, zacpal jí pusu, ona se přestala hýbat a on dostal strach, že ji zabil, a proto ji odvezl kousek dál a tam se jí zbavil. Podle názoru obviněného je tak potvrzena jeho obhajoba, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit a že se jednalo pouze o jeho zkratkovitou reakci (možnost takové reakce měli připustit i slyšení znalci, kteří uvedli, že zkratkovitě je možno se chovat i deset minut). Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o jeho dovolání odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť je ve špatném zdravotním stavu, a to i psychickém. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že dovolací námitky nejsou důvodné. Co se týká námitky nepřípustnosti dovolatelova trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, uzavřela, že obviněný svůj závěr o uplynulé desetileté promlčecí době podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999 dovodil prostým porovnáním dat 10. 4. 1989 (kdy bylo vydáno zrušovací usnesení Nejvyššího soudu ČSR) a 15. 4. 2000 (kdy byla ze strany krajského státního zastupitelství podána nová obžaloba). Obviněný přehlédl, že uvedeným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR došlo k vrácení věci do stadia přípravného řízení a za této situace bylo zapotřebí zvážit právě jemu odpovídající procesní úkony tehdejšího vyšetřovatele a státního zástupce z hlediska časových rozestupů mezi nimi. Z jejich rekapitulace je zřejmé, že byly převážně soustředěny na dokazování znalecké povahy a jeho opakované doplnění, na doplnění dovolatelovy výpovědi, jakož i na rozhodování o vazebním zajištění jeho osoby a na zjišťování místa jeho tehdejšího pobytu poté, co bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu. K namítané nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného v otázce míry jeho zavinění ve vztahu k usmrcení poškozené L. M. státní zástupkyně především poukázala na příslušnou pasáž odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ve které jsou podrobně rozepsány všechny rozhodné skutečnosti pro právní závěr o úmyslném zavinění obviněného podle § 4 písm. a) tr. zák. Správnost těchto závěrů soudu přitom podle ní není možné zvrátit ani zdůvodněním jednání obviněného jakožto zkratkovité reakce, neboť takováto reakce podle názoru znalců z odvětí psychiatrie a psychologie postrádala jakéhokoliv vlivu na míru jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností a tím i na plný rozsah jeho trestní odpovědnosti. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.