8 Tdo 771/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 771/2025-169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná S. Š., rozená R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 131/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněná S. Š. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j. 3 T 131/2024-105, uznána vinnou přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla obviněná podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců. 2. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j. 3 T 131/2024-105, částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsoudil obviněnou podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 150 Kč, tj. v celkové výměře 15 000 Kč. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska odůvodnění poměrně stručné, přičemž odvolací soud se ve všem ztotožnil se soudem prvního stupně a nesnažil se objektivně hodnotit argumenty obhajoby s tím, že některými se ani nezabýval. Dovolatelka připustila, že vůči poškozenému pronesla větu o zápalné láhvi, nevyslovila ji však v úmyslu působit na výkon jeho pravomocí. V této souvislosti v dovolání popsala okolnosti incidentu a zdůraznila, že se cítila vystrašená a frustrovaná z nestandardního jednání poškozeného. Odvolací soud podle ní rovněž nesprávně uzavřel, že výpověď poškozeného je v zásadních bodech potvrzována výpovědí svědka P. M., neboť se s ní v tom nejpodstatnějším rozchází. Stejně tak odvolací soud nevzal v úvahu její tvrzení, že policisté z Obvodního oddělení Milín jsou zaujatí, neboť často v minulosti řešili spory mezi ní a jejím bývalým přítelem. Soudům vytýká, že v napadeném rozhodnutí není zmínka o výpovědi T. T., přičemž v odvolání bylo soudu prvního stupně vytýkáno, že tuto výpověď označil jako nedůvěryhodnou. Odvolací soud se dále nevyjádřil ke kamerovému záznamu, který byl předložen poškozeným, a i když tento byl soudem prvního stupně proveden i přes námitky obhajoby, měl k takovému důkazu odvolací soud zaujmout procesní stanovisko o jeho přípustnosti či nepřípustnosti. Dále obviněná poukázala na to, že poškozený nebyl klidný, profesionální a ji se nesnažil uklidnit. V této souvislosti zdůraznila, že policisté musí slovní útoky na svoji osobu snášet ve větší míře než běžné osoby. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná uvedla, že její jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku (v této souvislosti zmínila skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku), neboť soudy zcela pominuly celkový kontext události s tím, že daná tvrzení nepronášela s úmyslem působit na výkon pravomoci poškozeného. V nastalé situaci byla vyděšená a frustrovaná z necitlivého chování poškozeného, přičemž její jednání mělo být posouzeno jako „omluvitelné a lidsky pochopitelné“. Navíc se podle dovolatelky odvolací soud nezabýval otázkou, zda vyřčené výhružky byly způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život či osoby blízké (zde dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 314/2023), neboť podle svých slov vůbec nevěděla (a ani nemohla vědět), zda má poškozený přítelkyni a kde tato bydlí. Závěrem uplatněných námitek zdůraznila, že soudy se nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jejího jednání, přičemž měly postupovat podle principu ultima ratio. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j. 3 T 131/2024-105, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami se závazným právním názorem spočívajícím v povinnosti věc postoupit maximálně jinému (správnímu) orgánu, neboť projednávaný skutek není trestným činem. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k námitkám obviněné uplatněných v dovolání, které si rozdělil pod osm bodů, a k těm mj. uvedl, že v námitkách uplatněných pod body 1, 2 a 4 dovolání obviněná usiluje o prosazení vlastního výsledku procesu dokazování a ve své podstatě dezinterpretuje obsah provedeného dokazování [1 – dezinterpretace výroků vůči poškozenému, 2 – nesprávné skutkové závěry učiněné z výpovědi svědka M., 3 – zaujatost policistů OO Milín, 4 – nevypořádání se s výpovědí svědkyně T., 5 – nezohlednění neprofesionality poškozeného, 6 – nezohlednění kontextu výroků, 7 – absence úmyslu, 8 – nezohlednění subsidiarity trestní represe]. Za nepravdivé považuje také tvrzení dovolatelky, že nalézací soud nezaujal žádné stanovisko ke kamerovému záznamu a jeho (ne)přípustnosti, neboť touto problematikou se soud zabýval v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 33. Podle státního zástupce u námitek pod body 1, 2 a 4 nedošlo k naplnění dovolacího důvodu. Ve vztahu k námitkám pod body 3 a 5 zaujal státní zástupce stanovisko, že subjektivně vnímaná nespokojenost obviněné se služebním výkonem úřední osoby ji nikterak neospravedlňovala k vyhrožování poškozenému. Pokud soudy neuvěřily argumentaci obviněné a svědkyně T., činily tak zcela v rámci své kompetence – volně hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Ve vztahu k námitce pod bodem 6) - tu lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i touto námitkou se soud prvního stupně řádně zabýval v odůvodnění svého rozsudku, přičemž zdůraznil, že výhružky obviněná pronášela opakovaně, a pokud je myslela jen jako podnět k vcítění se poškozeného do její situace, nic ji nebránilo použít podmiňovací způsob. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 314/2023 považuje za nepatřičné, neboť zmíněné rozhodnutí se zabývalo problematikou trestného činu nebezpečného vyhrožování. Právní relevanci nelze podle státního zástupce přiznat ani námitkám podřazeným pod body 7 a 8 dovolání, a proto navrhl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavn