8 Tdo 826/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 826/2025-668 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná E. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 To 144/2025-642, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 18/2024, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 To 144/2025-642. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněná E. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 3 T 18/2024-601, uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. O nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 5. 6. 2025 pod č. j. 11 To 144/2025-642, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že odvolací soud porušil její právo na obhajobu, když konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti. V této souvislosti uvedla, že požádala o odročení veřejného zasedaní ze zdravotních důvodů, tyto důvody řádně osvědčila lékařským potvrzením, přičemž odvolací soud na její žádost nijak nereagoval a až v napadeném usnesení uvedl, že ji neshledal důvodnou. Dovolatelka má také za to, že odůvodnění odvolacího soudu, že jí lékařem bylo pouze doporučeno necestovat a nikoliv zakázáno, nelze akceptovat, neboť se veřejné zasedání mělo konat ve vzdálenosti větší než 200 km od jejího bydliště a cesta k němu by znamenala ohrožení jejího zdravotního stavu. Dále je přesvědčena, že nalézací soud hodnotil důkazy, které provedl v původním hlavním líčení (následně byla obžaloby zproštěna) jinak, a bez toho, aby je zopakoval, pouze na základě zrušovacích usnesení odvolacího soudu, který ovšem žádné dokazování neprováděl, nakonec respektoval názor vyslovený odvolacím soudem a jí uznal vinou a odsoudil. Rovněž poukazuje na úmysl jejího zemřelého manžela stran nakládání s finančními prostředky s tím, že manžel chtěl, aby s finančními prostředky mohla nakládat i po jeho smrti, k čemuž jí udělil zmocnění. Dle obviněné takový úmysl manžela vylučuje i nepřímý úmysl obviněné se obohatit. V této souvislosti také poukázala na to, že jako osoba bez právního vzdělání nebyla schopna právně posoudit, zda finanční prostředky nespadají pod společné mění manželů. Obviněná také uvedla, že dokazování soudů zůstalo neúplné, když neprovedly dokazování znaleckým posudkem ohledně ceny náhrobku, a že se jedná výhradně o občanskoprávní spor, který není na místě řešit prostředky trestního práva. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, případně i rozhodnutí soudu nalézacího a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a nikoliv předvolal, čímž bylo obviněné dáno právo zasedání se zúčastnit, ale nebyla to její povinnost. Dle státního zástupce odvolací soud také náležitě vysvětlil, proč nepovažoval osobní účast obviněné u veřejného zasedání za nezbytnou, a proto tímto postupem nedošlo k porušení práv obviněné. Dále státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a pro úplnost tak na skutková zjištění soudů obou stupňů odkazuje. Stran námitek obviněné ohledně absence subjektivní stránky pak uvedl, že obviněná převážně rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, tudíž se jedná o totožné námitky, se kterými se soudy podrobně zabývaly. V této souvislosti poukázal na to, že na základě provedených důkazů nemohla být obviněná přesvědčena o tom, že by jí měly finanční prostředky na účtu zesnulého manžela náležet, a musela být srozuměna s tím, že převodem předmětných finančních prostředků budou poškozeni faktičtí dědicové. Dále poukázal na právní teorii ve vztahu k uplatněné námitce subsidiarity trestní represe s tím, že obviněná nenabízí žádnou relevantní argumentaci, která by svědčila o tom, že by posuzovaný skutek neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozh