8 Tdo 833/2005 – Nejvyšší soud

8 Tdo 833/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 dovolání obviněné M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 69/2002, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 4T 69/2002, z r u š u j í . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 4 T 69/2002, byla obviněná M. Š. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta, a podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla uložena povinnost způsobenou škodu uhradit ve lhůtě podmíněného odsouzení; podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit škodu poškozené Z. D.F. ve výši 12.000,- Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná pokusu trestného činu dopustila tím, že dne 14. 6. 2001 v přesně nezjištěné době v P., po prohlídce nemovitosti sepsala téhož dne s poškozenou Mgr. Z. D. F. smlouvu o smlouvě budoucí na prodej bytu v P., za částku 699.000,- Kč, přičemž převzala zálohu ve výši 12.000,- Kč, ačkoli věděla, že se nejedná o byt, ale o nebytový prostor, který byl dne 6. 12. 1977 rozhodnutím ONV P. uznán za nezpůsobilý k bydlení pro jeho technické závady, přičemž při sepisování smlouvy poškozené Z. D. F. předložila padělanou zprávu Úřadu Městské části P., odboru stavebního ze dne 26. 4. 2001, při ověřování skutečností uvedených v této zprávě poškozená zjistila, že se v daném případě nejedná o byt, v důsledku čehož od smlouvy odstoupila a k vyplacení zbývající částky v hodnotě 687.000,- Kč nedošlo. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 To 632/2003, bylo její odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1375/2004, bylo podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 To 632/2003, zrušeno, podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, odvolání obviněné jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti označenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu. Opřela je o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, přičemž v řízení napadenému usnesení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná nesouhlasila s právními závěry, byl-li skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Vytkla, že z tzv. skutkové věty výroku o vině nevyplývají všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, zejména pak objektivní a subjektivní stránka činu, povaha a výše škody, a že toliko v provázanosti odsuzujícího výroku a jeho odůvodnění lze vyvozovat, že podvodné jednání a tedy uvedení v omyl poškozené spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že jí nabízela ke koupi byt, ačkoli se mělo jednat o nebytový prostor. V této souvislosti však upozornila, že soudy obou stupňů pochybily nesprávným výkladem ustanovení § 64 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve vztahu k zákonu č. 50/1976 Sb. (stavební zákon) a nesprávně shledaly podvodné jednání s poukazem na rozhodnutí odboru výstavby ONV P. č. j. Výst. 2251/77-Str.d. 1034/Si ze dne 6. 12. 1977, kterým byl předmětný prostor uznán za nezpůsobilý k bydlení. Zdůraznila, že rozhodnutí stavebního úřadu nemělo vliv na původní stavebně právní určení – kolaudaci, kterou byl prostor charakterizován jako byt. Nadále se podle ní jednalo o byt, a nemohla proto poškozenou uvést v omyl předstíráním, že jí nabízí k prodeji byt, ačkoliv se jednalo o nebytový prostor; z pohledu platné kolaudace byla daná jednotka právě tím, co nabízela, tedy bytem. Vyslovila přesvědčení, že se vůči poškozené nemohla dopustit podvodného jednání, neboť ji seznámila s faktickým stavebním stavem jednotky, s právním stavem jejího zápisu v katastru nemovitostí a seznámila ji i s jejím nabývacím titulem. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že podvodné jednání způsobila tím, že „zamlčela skutečný stav předmětné nemovitosti, zejména pak závažné závady, které při běžné prohlídce nebyly patrny“, dovolatelka namítla, že tyto úvahy nemají oporu ve skutkových zjištěních a odvolací soud tuto úvahu učinil na základě technické zprávy vztahující se k rozhodnutí vydanému v roce 1977, aniž by měl ověřeno, že tímto nedostatkem nemovitost nadále trpí, a přestože poškozená nedostatek fyzikálních vlastností jednotky nikdy nenamítla, neboť podstatou jejího odstoupení od smlouvy byl právní stav zápisu jednotky v katastru nemovitostí. Za nemístné ve vztahu k podvodnému úmyslu označila i úvahy odvolacího soudu o tom, jak a za jakou cenu nemovitost koupila. Obviněná pokládala za nesprávné a nepřesvědčivé též úvahy soudů vztahující se k výši škody. Uvedla, že s odkazem na užitou právní kvalifikaci nelze z jejich rozhodnutí zjistit, zda výší škody v pokusu měla být částka 687.000,- Kč nebo částka 12.000,- Kč, případně zda měly soudy na mysli součet obou těchto částek, což ale neodpovídá právní kvalifikaci skutku, neboť pak by se podle jejího názoru jednalo o trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný. Vytkla rovněž, že soudy se nezabývaly otázkou, o co by se majetek poškozené skutečně snížil, neboť za poskytnuté peníze by obdržela při dokonaném trestném činu jednotku v určité hodnotě. Upozornila, že škodu by představovala hodnota, o kterou by se majetek poškozené snížil, což předpokládá zjištění a odečtení hodnoty jí nabyté jednotky. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ji Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že s argumentací obviněné se nelze ztotožnit. Zrekapituloval, že bylo nezvratně zjištěno, že obviněná dne 20. 11. 2000 uzavřela s L. b. d. v P. kupní smlouvu o převodu nebytového prostoru jednotky a bylo jí tedy známo, že na sebe převedla nebytový prostor, což plyne i z výpisu z katastru nemovitostí. Zanedlouho poté ale začala tuto jednotku nabízet k prodeji jako byt; v dubnu 2001 jí stavební odbor Mětské části. P. písemně sdělil, že rozhodnutím odboru výstavby ONV P. č. j. Výst. 2251/77 byl předmětný byt uznán za nezpůsobilý k bydlení pro technické závady, které škodlivě působí na zdraví. Zdůraznil, že obviněná tuto zprávu, z níž vypustila odstavec o nezpůsobilosti bytu již v roce 1977 k bydlení, předložila poškozené, čímž se snažila zastřít skutečnou povahu a stav předmětné jednotky. Poškozená nepřistoupila na uzavření kupní smlouvy s obviněnou na základě zjištění, jež učinila v rámci vlastního šetření na katastrálním úřadu a stavebním odboru. V žádném případě se tedy podle něj nejednalo pouze o občanskoprávní vztah a nesplnění závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí na prodej bytu, poněvadž obviněná od počátku vystupovala proti zájmům poškozené a uvedením nepravdivých skutečností sledovala vlastní obohacení. Uzavřel, že jednání obviněné ve svém souhrnu naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu a její odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu způsobeno