8 Tdo 945/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 945/2025-512 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2025, č. j. 55 To 39/2025-461, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 33/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný E. A. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 2 T 33/2024-414, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku, za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců, přičemž nad obviněným byl současně vysloven dohled. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem zdržel požívání alkoholických nápojů [Týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také S. P., v posuzované věci však odvolání nepodal]. 2. Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 2 T 33/2024-414, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 55 To 39/2025-461, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení (v dovolání uveden rozsudek) Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Z konstrukce dovolání je patrno, že toto obviněný rozdělil na námitky týkající se polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně a se závěry soudu odvolacího. V rámci poměrně rozsáhlých námitek ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně zdůraznil, že tento soud neposuzoval provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a skutková zjištění nesprávně vyhodnotil. V této souvislosti zdůraznil, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil předmětného protiprávního jednání, jeho trestní stíhání bylo po celou dobu založeno zejména na svědeckých výpovědích, jejichž rozboru věnoval značnou část dovolání. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu pak uvedl, že mu není zřejmé, proč při rozporech svědeckých výpovědí soud dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině, když se s uplatněnými námitkami nikterak nevypořádal. Podle obviněného jeho pouhá přítomnost u incidentu nemůže bez dalšího prokazovat jeho vinu na trestněprávním jednání. V tomto ohledu nebylo podle něj prokázáno, že by jeho přítomnost zesilovala účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jak je uvedeno v judikatuře, když i spoluobžalovaný P. uvedl, že obviněný stál 10-15 m od incidentu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil násilí na poškozeném. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že dovolatel opakuje v podaném dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a shrnul ji i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž část V. dovolání je zcela totožná s textem předchozího odvolání. V části VI. dovolání pak dovolatel obsáhle cituje z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, kdy ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu uvádí jen sporé nesouhlasné připomínky. Pokud jde o námitky obviněného, že účast na předmětné loupeži byla velmi pasivní, než aby mohl být považován za spolupachatele, neboť většina svědků neviděla, že by sám poškozeného bil nebo mu vyhrožoval, s těmi se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil. Obviněný podle státního zástupce založil již odvolání na nesprávné hmotně právní konstrukci, že pro naplnění znaků loupeže spáchané skupinou spolupachatelů je nezbytné každému z nich prokázat nejen užití násilí či hrozby násilí vůči poškozenému, ale i to, že se zmocnil jeho věci. Státní zástupce upozornil také na to, že výhružky dovolatele vůči poškozenému navíc vyplývají z provedeného dokazování. Poukázal rovněž na to, že obviněný v dovolání nevymezil, jakým způsobem došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho námitky tak spíše směřují k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jejíž dodržení nemůže být podle judikatury Nejvyššího soudu zkoumáno v dovolacím řízení. Stejně tak obviněný v dovolání uvedl, že jeho jednání jednoznačně nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, aniž by své závěry blíže specifikoval a uplatněné námitky tak neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak neshledal státní zástupce ani naplnění podmínek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právní