8 Tz 135/2022 — Nejvyšší soud

8 Tz 135/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2023 Spisová značka:8 Tz 135/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:8.TZ.135.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nenastoupení služby v ozbrojených silách Řízení o odvolání Dotčené předpisy:§ 256 tr. ř. § 269 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 135/2022-36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. O. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, zrušují. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný J. O. se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ PV OJ XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu se trvale vyhnout vojenské službě, z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil, že tedy v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, byl obviněný J. O. (dále také pouze „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do I. nápravně výchovné skupiny v nápravně výchovném ústavu MS. 2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ Pv XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě z důvodů svého náboženského přesvědčení, odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil“. 3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch také matka obviněného odvolání, která byla usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. 4. Přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci nebylo konáno. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 5. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. O. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele byl z důvodů zevrubně vyložených v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. 6. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku s poukazem na čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále též jen „Ústava z roku 1960“), § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, § 269 odst. 1 tr. zák. a § 256 tr. ř. stěžovatel konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., a bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře pak plně nedostál své přezkumné povinnosti a nenapravil tak pochybení, jehož se dopustil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, které se v době komunistické totality staly v justičním rozhodování. Obviněný byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. V Ústavě z roku 1960, konkrétně v jejím čl. 32 odst. 1, byla svoboda vyznání zaručena. Byť bylo v čl. 32 odst. 2 této Ústavy náboženské vyznání omezeno, a to tak, že bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k odpírání plnění občanské povinnosti uložené zákonem, a přestože podle citované Ústavy (viz čl. 37 odst. 1, 2) patřil k občanské povinnosti i výkon základní vojenské služby, nutno konstatovat, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že Ústava z roku 1960 svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva odepřela, neboť uvedené nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina ČSR z roku 1920. Při výkladu letitých norem trestního práva je třeba vycházet z kontinuity obsahu právních norem, avšak z diskontinuity vnímání právem chráněných hodnot a jejich případné kolize. 7. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, byl v neprospěch obviněného J. O. porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 8. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller, který ji označil za důvodnou, a to s odkazem na právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Konstatoval, že ve všech citovaných případech šlo stejně jako v případě obviněného o odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990, přičemž na uvedené nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Konstatoval, že stížnost pro porušení zákona odpovídá také zavedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), který konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudky ze dne 7. 7. 2011, č. 23459/03, ve věci Vahana Bayatyana, ze dne 22. 11. 2011, č. 43965