Tpjn 301/2003 – Nejvyšší soud

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, k rozhodovací činnosti soudů ve věci výkladu pojmu „úvěrová smlouva“ z hlediska ustanovení § 250b tr. zák. o úvěrovém podvodu. I. Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu). II. Ustanovení § 250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložny, stavební spořitelny) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru. O d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.,   o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k rozhodovací činnosti soudů ve věci výkladu pojmu „úvěrová smlouva“ z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na základě podnětu nejvyšší státní zástupkyně ze dne 27. 3. 2003. Z předloženého podnětu vyplývá, že výše uvedený pojem je v soudní praxi vykládán nejednotně. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že Nejvyšší státní zastupitelství zaznamenalo v rámci výkonu své působnosti několik poznatků, ze kterých je možno dovodit nejednotnost v rozhodování soudů spočívající v různosti názorů na možnost kvalifikovat jednání pachatelů, kteří při sjednávání úvěrových smluv uvedou vědomě nepravdivé skutečnosti, případně podstatné skutečnosti zamlčí, jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., resp. jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., která plyne z rozdílných pohledů na vyřešení předběžné otázky, zda v konkrétním případě se jednalo vůbec o úvěrovou smlouvu, případně zda úvěr může poskytnout i jiný subjekt než banka (čímž je aplikace skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. někdy podmiňována). Právní názor, že se nejedná o úvěrovou smlouvu ve smyslu § 497 – § 507 obchodního zákoníku, když jednou ze stran smlouvy nebyla banka, a úvěrem je pouze úvěr poskytnutý bankou, neboť poskytování úvěrů je vedle přijímání vkladů od veřejnosti základní činností peněžního ústavu, vyslovil Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 6 To 4/2001, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 3 T 1/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedený krajský soud jakožto soud odvolací se tak v podstatě ztotožnil s názorem jmenovaného okresního soudu ohledně charakteru smlouvy uzavřené mezi obviněným a obchodní společností M. P., a. s., zastoupenou obchodní společností H. K., s. r. o., K. V., který ji nepovažoval za smlouvu o úvěru (přestože tak byla formálně nazvána), nýbrž ji označil za pouze jiné řešení leasingové smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 3 T 1/2000, byl obviněný uznán vinným na základě stejného skutkového děje a s užitím stejné právní kvalifikace (tj. trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.) jako v původním rozhodnutí tohoto soudu ze dne 3. 4. 2000. Jmenované soudy tak vyjádřily svoje negativní stanovisko k užití právní kvalifikace o trestném činu úvěrového podvodu, kterou navrhoval Okresní státní zástupce v Karlových Varech v obžalobě a posléze i odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2000. V řadě pravomocných rozhodnutí okresních soudů v podstatě ze všech krajů byl však zaujat odlišný právní názor. Například trestním příkazem samosoudce Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 11. 2002. sp. zn. 2 T 575/2002, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 12. 6. 2001 v prodejně B-C. v P. předložil při sjednávání smlouvy o úvěru se společností E. L., a. s., Č. B., falešné potvrzení o výši svého pracovního příjmu a na základě uvedeného dokladu mu byl poskytnut úvěr ve výši 7000 Kč na zakoupení mobilního telefonu zn. Nokia 8210, přičemž v následujícím období splátky neuhradil, čímž společnosti E. L. způsobil přímou škodu ve výši 7000 Kč. Nejvyšší státní zástupkyně současně poukázala na problém, zda i smlouvy o poskytnutí různých forem úvěrů jinými subjekty než bankami jsou úvěrovými smlouvami tak, jak to má na mysli ustanovení § 250b tr. zák. o úvěrovém podvodu; konkrétně přitom poukázala na tzv. leasingové smlouvy, a to i v kontextu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002 a představuje implementaci směrnice Rady č. 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru do českého právního řádu. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém podnětu uvedla, že s argumentací vyslovenou v rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, v návaznosti na stanovisko, které ve věci zaujal Krajský soud v Plzni, se neztotožňuje a přiklonila se k právnímu názoru, že leasingová smlouva je svou podstatou spíše smlouvou o úvěru, a že tedy trestní odpovědnost podle § 250b tr. zák. může vzniknout i v návaznosti na tuto smlouvu. Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo podle § 21 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti České republiky, Ministerstva vnitra České republiky, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, České advokátní komory a s ohledem na specifičnost řešené problematiky též od Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, České národní banky. Městský soud v Praze uvedl, že gremiální porada trestních soudců se shodla na následujícím znění bodu I. stanoviska: „Ustanovení § 250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložny, spořitelny, stavební spořitelny) nebo jiné podnikatelské subjekty, pokud z volných disponibilních zdrojů poskytnou úvěr na základě úvěrové smlouvy.“. Vrchní soud v Praze se vyjádřil ke stanovisku souhlasně, stejně jako Vrchní soud v Olomouci, jenž dodal, že v rozhodovací praxi jejich soudu byla podvodná jednání vůči předmětu leasingu posuzována v rámci právní kvalifikace § 250 tr. zák.; případné posouzení činu jako trestného činu podle § 250b tr. zák. závisí na vyřešení vzájemného vztahu ustanovení § 250 tr. zák. a § 250b tr. zák. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze předně uvedla, že ustanovení § 250b    tr. zák. nesplňuje požadavek určitosti, jasnosti a přesnosti, v důsledku čehož vyvolává interpretační potíže, zdůraznila však dále, že tyto nelze odstranit soudním výkladem nepřípustně rozšiřujícím hranice trestnosti tím, že by pod pojem „úvěrová smlouva“ řadil i další typy smluv, např. spotřebitelský úvěr, tzv. leasingové smlouvy, smlouvy o koupi najaté věci na splátky nebo smlouvy o úročené půjčce, neboť takový postup by byl porušením zásady „nullum crimen sine lege“. Připuštění rozšiřujícího výkladu by mohlo vést k přepínání trestní represe. Na zřeteli je třeba mít naopak zásadu subsidiarity trestní represe, a to, že k prevenci soukromoprávních deliktů musí přispět především náležitá opatrnost účastníků smluvních vztahů; trestní právo se zde má uplatnit jako „ultima ratio“. K odstranění nejednotného výkladu by bylo vhodnější volit cestu novelizace trestního zákona, a to nejspíše doplněním definice termínu „úvěrová smlouva“, event. volbou jiného, jednoznačnějšího pojmu (v této souvislosti poukázala na německou právní úpravu, která užívá pojmu „kredit“, a trestní zákoník podává jeho podrobnou definici). Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně se s návrhem stanoviska plně ztotožnila s tím, že poskytovatelem úvěru nemusí být jen banka, nýbrž i jiná právnická či fyzická osoba vlastnící k dané podnikatelské činnosti příslušné oprávnění. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci souhlasila s tím, že poskytování úvěrů není činností vyhrazenou pouze bankám, resp. s tím, aby ustanovení § 250b tr. zák. bylo aplikováno i na případy, kdy poskytovatelem úvěru ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž i jiný