Tpjn 301/2010 – Nejvyšší soud

sp. zn. Tpjn 301/2010 S t a n o v i s k o trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest. Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu. Byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba při ukládání souhrnného trestu zrušit oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu. O d ů v o d n ě n í : Trestní kolegium Nejvyššího soudu České republiky k návrhu svého předsedy zaujalo podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 32 jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky stanovisko k otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest. Dne 3. 12. 2009 předložil předseda Vrchního soudu v Olomouci Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podnět ke sjednocení rozhodování soudů ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podnět upozorňuje na nejednotnost rozhodovací činnosti soudů při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“); nyní jde o ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“). V této souvislosti předseda Vrchního soudu v Olomouci poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi některých senátů tohoto soudu, přičemž zmíněnou rozdílnost doložil konkrétními rozhodnutími. Podle vyjádření předsedy Vrchního soudu v Olomouci zastávají některé jeho senáty názor, že ve výrokové části nového rozsudku postačí zrušit jen výrok o uložení souhrnného trestu, který je obsažen v naposledy vydaném dřívějším pravomocném rozsudku. Tuto praxi dokládá např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 1 To 32/2008, v němž ovšem není bližší odůvodnění, proč je uvedený postup správný. Na druhé straně jiné senáty považují za nezbytné vyslovit zrušení všech výroků o trestech, které jsou obsaženy v dřívějších rozsudcích a týkají se celého souhrnu sbíhající se trestné činnosti, za niž má být uložen souhrnný trest. Tuto praxi dokládá např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 To 102/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 To 35/2008. Nutnost zrušení výroků o trestech ve všech dřívějších rozsudcích se zde odůvodňuje především s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 58/1977 Sb. rozh. tr., podle něhož zrušením rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, se obnoví platnost výroku o trestu v dřívějším rozsudku, ve vztahu k němuž byl ukládán souhrnný trest, proto je třeba zrušit i takto znovu „obživlý“ dříve vyslovený výrok o trestu. V důsledku zmíněného rozdílného přístupu pak některé senáty Vrchního soudu v Olomouci považovaly za vadu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud ve výroku o uložení souhrnného trestu nebyly výslovně uvedeny všechny předchozí rozsudky, jimiž se ukládaly tresty za sbíhající se trestné činy a které bylo třeba zrušit ve výrocích o trestech při ukládání souhrnného trestu. Jiné senáty téhož soudu to nepovažovaly za vadu, popřípadě zaujaly názor, že postačí zrušit výrok o (souhrnném) trestu v jen posledním dřívějším rozsudku. I když se v praxi podařilo tento problém odstranit tím, že senáty Vrchního soudu v Olomouci nadále nepovažují žádnou z uvedených alternativ formulace výroku o uloženém souhrnném trestu samu o sobě za vadu, ovšem dojde-li z jiného důvodu ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, odlišný postup senátů Vrchního soudu v Olomouci se projeví při ukládání souhrnného trestu v odvolacím řízení. Tento vrchní soud rovněž zjistil, že i v obvodu jeho působnosti přetrvávají u jednotlivých krajských soudů rozdíly při ukládání souhrnného trestu za popsané situace. Další důležitou otázku spatřuje Vrchní soud v Olomouci rovněž v tom, zda při ukládání souhrnného trestu, byl-li dřívější trest uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu, je třeba zrušit jen výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu nebo též v rozsudku soudu prvního stupně, který mu předcházel. Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu na podkladě shora uvedeného podnětu dospěl k závěru, že soudní praxe v uvedených otázkách skutečně vyžaduje sjednocení, proto podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 13 písm. e) jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu, aby v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujalo stanovisko k rozhodovací činnosti soudů v otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest. Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo k jeho návrhu podle § 21 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od ministryně spravedlnosti, nejvyšší státní zástupkyně, předsedů vrchních a krajských soudů, předsedy Městského soudu v Praze, předsedy Nejvyššího správního soudu, dále od Veřejného ochránce práv, od kateder trestního práva právnických fakult univerzit v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a České advokátní komory. Oslovené orgány a instituce se vyjádřily následujícím způsobem k návrhu tohoto stanoviska, který byl shodný s přijatou verzí stanoviska, pokud jde o právní větu i těžiště jeho odůvodnění. Krajský soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Hradci Králové, Krajský soud v Praze, Krajský soud v Ústí nad Labem, Nejvyšší správní soud, Nejvyšší státní zastupitelství, katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Institut pro kriminologii a sociální prevenci nemají žádné připomínky k návrhu stanoviska, popřípadě výslovně souhlasí s jeho právními větami a odůvodněním. Nesouhlasný názor vyjádřily Městský soud v Praze, Krajský soud v Ostravě, Krajský soud v Plzni, Vrchní soud v Praze a částečně i Vrchní soud v Olomouci, Ministerstvo spravedlnosti a katedra trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ostatní orgány a instituce, jimž byl návrh zaslán k připomínkám, se nevyjádřily. Městský soud v Praze ve svém nesouhlasném vyjádření k návrhu tohoto stanoviska mimo jiné uvedl, že u něj a rovněž u obvodních soudů v Praze je v současné době ustálen zcela opačný postup, protože při ukládaní souhrnného trestu ve vztahu k jinému souhrnnému trestu se v dřívějším rozsudku zrušuje pouze poslední výrok o souhrnném trestu, a nikoli i další, již před tím pravomocně zrušené výroky o trestech, přičemž tento postup nečiní v praxi soudů v obvodu Prahy žádné problémy. Podle názoru Městského soudu v Praze uvedený postup nevzbuzoval pochybnosti o tom, že aktuálně ukládaný souhrnný trest je obviněnému uložen za veškerou do té doby odsouzenou sbíhající se trestnou činnost, i když ve výroku o trestu chyběl výčet všech výroků o trestech, které byly obviněnému postupně v rámci jeho dřívějších odsouzení ukládány, a to bez úvahy či snad dokonce snahy soudu o obnovení takových dřívějších výroků o trestech. Soudci totiž tuto skutečnost nezpochybnitelně vyjadřují jednak tím, že ve výroku o souhrnném trestu uvedou výčet všech sbíhajících se trestných činů postižených v dřívějších rozsudcích, a jednak tím, že takový výčet zmíní obvykle i v souvislosti s podrobnějším popisem skutků sbíhajících se trestných činů v odůvodnění rozsudku, aby bylo patrné, že obviněnému není ukládán souhrnný trest jen za právě posuzovaný trestný čin, ale i za ostatní sbíhající se trestné činy. Městský soud v Praze se v praxi nesetkal s pochybnostmi soudů, státních zástupců, obviněných a jejich obhájců nebo Vězeňské služby České republiky o tom, zda nedošlo k obnovení výroků o trestech v dřívějších rozsudcích, ve vztahu k nimž byl uložen poslední souhrnný trest. Podle jeho názoru řešení v návrhu stanoviska bude naopak v praxi přinášet řadu problémů, a to např. tehdy, když soud rozhodující v aktuálně projednávané věci dospěje k názoru, že některý z