Tpjn 301/2014 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD TRESTNÍ KOLEGIUM ____________________________________ sp. zn. Tpjn 301/2014 Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k otázce trestněprávní kvalifikace jednání majícího znaky trestného činu, jehož se dopustí prověřovaná osoba v rámci tzv. zkoušky spolehlivosti ve smyslu § 41 zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, a k jejímu odlišení od policejní provokace. I. Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. II. Pokud při provádění zkoušky spolehlivosti realizované podle § 41 zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nedojde ze strany příslušníka inspekce či jiné osoby provádějící takovou zkoušku (§ 41 odst. 4 zák. č. 341/2011 Sb.) k nepřípustnému ovlivnění jednání zkoušené osoby způsobem zakládajícím policejní provokaci, pak jsou zkouška spolehlivosti provedená v souladu s § 41 zák. č. 341/2011 Sb. a důkazy v souvislosti s ní získané (zejména obrazový a zvukový záznam dokumentující průběh zkoušky spolehlivosti a inspekcí pořízený úřední záznam podle § 41 odst. 6 zák. č. 341/2011 Sb.) využitelné také v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.). III. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě. O d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k otázce trestněprávní kvalifikace jednání majícího znaky trestného činu, jehož se dopustí prověřovaná osoba v rámci tzv. zkoušky spolehlivosti ve smyslu § 41 zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 64/2014 Sb. (dále jen „zákon č. 341/2011 Sb.“, případně „ZGIBS“). Tento návrh učinil na základě podnětu ředitele odboru mimořádných opravných prostředků Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2014 a na základě doporučení evidenčního senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014. Z předloženého podnětu vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství zaregistrovalo nejednotnost postupu Nejvyššího soudu při posuzování otázky trestní odpovědnosti pachatele – policisty podrobeného tzv. zkoušce spolehlivosti ve smyslu § 41 zák. č. 341/2011 Sb., za jednání, které bylo předmětem této zkoušky. Tato rozdílnost je shledávána mezi usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tz 61/2013, jež v posuzované věci považovalo za zákonné vyslovení viny pachatele trestným činem [konkrétně přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“) a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku], a dříve vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013, který takovou možnost (tj. vyslovení závěru o spáchání trestného činu při zkoušce spolehlivosti zkoušenou osobou, tj. policistou) v jím přezkoumávané věci vyloučilo. Ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tz 39/2013 rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného P. S. podala ministryně spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011. Citovanými rozhodnutími byl obviněný pravomocně uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudů dopustil tím, že v P. dne 12. 12. 2010 okolo 16.50 hodin, na Obvodním oddělení Policie ČR P., v rámci své pracovní činnosti při výkonu dozorčí služby převzal od oznamovatele, jímž byl pracovník Inspekce policie České republiky, 13. oddělení Praha, vystupující pod krycími doklady, v rámci prováděné zkoušky spolehlivosti pod názvem „Sváťa“ oznámený nález igelitové tašky, která obsahovala černou peněženku s finanční hotovostí ve výši 305,- Kč, černou šálu s červenými květy, propisovací tužku, papírové kapesníky Lilien, krabičku se dvěma cigaretami Red White, zapalovač a klíč s přívěskem, na kterém byl nápis Svijanov, všechny věci v celkové hodnotě 84,- Kč, s tím, že tento nález nikde nezaevidoval a neučinil žádná opatření stanovená mu Metodickou příručkou ředitele služby pořádkové policie Policejního prezídia České republiky č. 3/2008 ze dne 22. 12. 2008 a igelitovou tašku s obsahem si ponechal. Obviněný byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie České republiky na dobu pěti let. Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013, vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření, s oporou o relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) >1< , Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) >2< a Nejvyššího soudu >3< vyslovil názor, že „v projednávané věci šlo o skutek, jenž byl vybudován na základě zkoušky spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb., a tudíž se jedná o vybočení z přesně stanovených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vymezený pravidly zakotvenými v trestním řádu, neboť se jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci“. Současně se vyslovil i k otázce procesní (ne)použitelnosti důkazů opatřených při této zkoušce, když zaujal názor, že „v takovém případě nemůže zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového záznamu či úřední záznam o ní sepsaný (§ 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb.) sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., pokud se toto řízení vede pro skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti“. Závěr o iniciaci činu ze strany policie (Inspekce policie České republiky) dovodil i ze zjištění, že „před podáním návrhu na potrestání nebyly známy takové poznatky, které by svědčily o konkrétním podezření, že se obviněný dopouští nezákonné činnosti, kterou by předmětná zkouška spolehlivosti měla odhalit“. Nejvyšší soud proto v této trestní věci uzavřel, že účelem zkoušky spolehlivosti „bylo pouze obviněného k protiprávnímu jednání vyprovokovat“. Oproti tomu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tz 61/2013 rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného S. K. tak, že tuto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když dospěl k závěru, že v jednání policie (Inspektora Policie České republiky provádějícího zkoušku spolehlivosti) nelze spatřovat provokaci. Obviněný S. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 1 T 90/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 109/2012 uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle zjištění soudů dopustil tím, že dne 17. 9. 2010 kolem 10.00 hodin v K. V. na Š. ulici, v době výkonu služby, kdy jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený u Krajského ředitelství Policie Karlovarského kraje, Územního odboru Karlovy Vary, Dopravního inspektorátu - skupiny dopravní hlídky, vykonával dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích podle § 124 odst. 8 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a jeho úkolem bylo kontrolovat dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích; nejprve správně zjistil spáchání přestupku účastníkem silničního provozu a vozidlo s řidičem zastavil v souladu s ustanovením § 124 odst. 9 písm