1 Afs 10/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 5/2010- 102 - text - 9 - pokračování 29 Af 5/2010 29 Af 5/2010 - 102 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem v Brně, Veselá 37, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15.2.2002, č.j. 7850/01/FŘ/150, s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 15.2.2002, č.j. 7850/01/FŘ/150 (dále „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno III ze dne 31.10.2001, č.j. 161286/01/260961/3545 (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle ustanovení § 57 odst.5 zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní orgán l. stupně vyzval žalobkyni v souladu s ustanovením § 57 odst.5 daňového řádu a v souladu s ustanovením § 8 odst.l, písm.a) zák.č.357/l992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák.č.357/l992 Sb.“), jako daňového ručitele, k úhradě daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 75.000,- Kč, za daňového dlužníka ZEOB-Laczko, s.r.o. Odvolací námitku žalobkyně, že nešlo o převod nemovitostí kupní smlouvou, ale o zástavní smlouvu, žalovaný neakceptoval. Poukázal na ustanovení § 57 odst.5 daňového řádu, které přesně specifikuje přípustné odvolací důvody proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Mezi tyto důvody patří tvrzení, že odvolatel není ručitelem, že ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonném rozsahu, nebo, že daňový nedoplatek již byl zaplacen. Žalobkyně však žádný ze zákonných důvodů neuvedla. Správce daně „smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí“ posoudil podle jejího obsahu, dle § 2 odst.7 daňového řádu, jako smlouvu o převodu nemovitostí, kde kupní cena byla stanovena ve výši pohledávky. Daňovému poplatníku ZEOB-Laczko, s.r.o. byla platebním výměrem ze dne 2l.5.2001 vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 75.000,- Kč. Lhůta stanovená třiceti dny od doručení platebního výměru marně uplynula dnem l2.6.2001. S ohledem na ustanovení § 8 odst.l, písm.a) zák.č.357/l992 Sb. byla výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem vydána v souladu s ustanovením § 57 odst.5 daňového řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně, zastoupená advokátem JUDr. Alešem Pillerem, včas žalobu. S názorem žalovaného, který posoudil smlouvu o bezúplatném převodu jako smlouvu o úplatném převodu nemovitostí, se nemůže ztotožnit. Jako ručitelka převodce ZEOB-Laczko, s.r.o, není ochotna daň, která je vyměřena v rozporu s daňovými předpisy, platit. Ze zástavní smlouvy, kterou uzavřela dne 3l.3.l999 s touto společností vyplývá, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 2l.l.l997 této společnosti zapůjčila částku l.500.000,- Kč. K zajištění pohledávky byla sepsána zástavní smlouva, která byla řádně vložena do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že k zaplacení dluhu nedošlo, byla zástavní smlouva podkladem pro sepis smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí. Pokud by finanční úřady měly takový přístup k zástavním smlouvám, ztratily by jakýkoliv význam pro věřitele, kteří se domáhají úhrady svých pohledávek. Z obsahu smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 7.9.l999 jasně vyplývá, že došlo k realizaci zástavní smlouvy z důvodů nezaplacení pohledávky. Z obsahu této smlouvy v žádném případě nelze dovodit, že se jednalo o úplatný převod a skrytou kupní smlouvu. Žalovaný nerespektuje smluvní ujednání, přitom finanční orgány jsou povinny postupovat v souladu s Ústavou ČR, jakož i Listinou základních práv a svobod, tj. respektovat zásadu, že při daňovém řízení mají být chráněny zájmy daňových subjektů. Neobstojí argument, že plátce daně se neodvolal a na žalobkyni, jako ručitelku, daňová povinnost přešla. Pokud je daň vyměřena nezákonným rozhodnutím, je vyměřena neoprávněně, pak ji nemůže platit ani ručitel. Žalobkyně proto navrhla soudu, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k novém rozhodnutí. Na výzvu soudu doplnila žalobkyně žalobu tak, že z důkazů lze jednoznačně zjistit, že v dané věci se jednalo o realizaci zástavního práva, tedy, že se jednalo o bezúplatný převod nemovitostí. Zástavní věřitelka namísto vrácení zapůjčených peněžních prostředků dostala nemovitosti. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalovaného, že se fakticky jednalo o kupní smlouvu a nelze proto aplikovat zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, neboť nešlo o úplatný převod nemovitosti. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že právní závěr, o který se vydané rozhodnutí opírá, odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumenty uvedené v žalobě jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, proto žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný má za prokázané, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobkyní, navrhl, aby soud žalobu zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že trvá na tom, že na její případ nelze aplikovat ustanovení § 9 odst.l, písm.a) zák.č.357/l992 Sb. Zdůraznila, že šlo o bezúplatný převod a že nikdy neprojevila vůli nemovitosti koupit. Žalovaný nerespektuje projev vůle účastníků smlouvy. Pokud by vůbec bezúplatný převod ve smyslu smlouvy ze dne 7.9.l999 měl podlehnout daňové povinnosti, pak pouze za předpokladu, že by žalobkyně získala převodem nemovitostí větší hodnotu, než l.500.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 26.5.2004, č.j. 29 Ca 102/2002-27, Krajský soud v Brně žalobu zamítl s poukazem na skutečnost, že rozhodnutí správce daně ve smyslu ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků není rozhodnutím, které řeší a ukládá povinnost platit daň, ale pouze rozhodnutím, které stanoví povinnost ručiteli platit za daňového dlužního přímo oprávněnému. V souladu s ustanovením § 57 odst. 5, věty třetí, zákona o správě daní a poplatků může ručitel v odvolání pouze namítat skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Žalobkyně však žádný z takto vymezených odvolacích důvodů proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neuvedla. Taková tvrzení rovněž nevyplývají z podané správní žaloby, když žalobní námitky žalobkyně směřují pouze proti samotné daňové povinnosti, která vznikla v důsledku posouzení smlouvy ze dne 7.9.1999 jako smlouvy kupní. Námitky směřující proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byla daň stanovena daňovému dlužníku, nemají žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto žalobu zamítl. Proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 26.5.2004, č.j. 29 Ca 102/2002-27, podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, na jejímž podkladě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31.3.2008, č.j. 1 Afs 102/2004-64, rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soud k dalšímu řízení. Z obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v projednávané věci došlo k aplikaci ustanovení § 57 odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29.1.2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006, však plyne, že toto ustanovení bylo z řady důvodů protiústavní. Tím, že Ústavní soud vyslovil protiústavnost ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků, zprostil zároveň soud povinnosti jeho aplikace. Jakkoliv platí obecná zásada, podle níž zrušovací nálezy Ústavního soudu mají v řízení o kontrole norem účinky ex nunc a nikoliv ex tunc, představuje vyslovení interpretativního výroku Ústavním soudem o protiústavnosti právního předpisu překážku jeho aplikace v těch případech, kdy by ještě tato aplikace přicházela v úvahu. Citovaný nález Ústavního soudu tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže vyvolat možnost opětovného otevření těch případů, které již byly pravomocně ukončeny, avšak právní názor v něm obsažený nelze opomenout, pokud se jedná o řízení dosud neskončená, a to včetně řízení dobíhajících u správních soudů. Tím, že Krajský osud v Brně aplikoval protiústavní ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona s správě daní a poplatků, došlo k naplnění kasačního důvodu zakotveného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Žalobkyně jakožto ručitelka podala proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem odvolání, ve kterém zpochybnila samotnou existenci daňové povinnosti. Tyto námitky odmítl Krajský soud s poukazem na