— Nejvyšší správní soud

30 Af 114/2010- 39 - text 9 pokračování 30 Af 114/2010 30Af 114/2010 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce: Teplo Zlín, a.s., IČ: 25321226, se sídlem Zlín, Družstevní 4651, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín I/674, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9.9.2010, č.j. 9776/10-1400-707633, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.640,- Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Juráše, advokáta se sídlem Zlín, Lešetín I/674. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 5.11.2010, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9.9.2010, č.j. 9776/10-1400-707633. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18.5.2010, č.j. 134530/10/303961705412, platebnímu výměru, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit darovací daň ve výši 19.194,- Kč. II. Obsah žaloby [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z následujících důvodů. Žalobce namítl, že žalovaný provedl rozšiřující výklad ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, když dovodil, že se v případě žalobce nejednalo o povinnost bezúplatného zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ze zákona, nýbrž se jednalo o smluvní ujednání a toto je předmětem darovací daně. Žalobce namítl, že povinnost zřídit věcné břemeno je mu uložena ustanovení § 76 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o energetice (dále též energetický zákon) a smlouva mezi jím a společností AWSONS s.r.o. byla uzavřena za účelem umístění a provozování tepelného rozvodného zařízení. Dále žalobce namítl, že zákon neuvádí, že by se osvobození od darovací daně týkalo pouze plnění nebo bezúplatných převodů majetku na základě povinnosti stanovené právním předpisem za podmínky, že tato povinnost musí být zákonem uložena jako bezúplatná. Dle žalobce je zdanění zákonem uložených povinností v rozporu se zákonem a v rozporu s dobrými mravy, a to i s ohledem na to, že žalobce je v řadě případů schopen zajistit si oprávnění vyplývající jinak z věcných břemen i jinými právními nástroji. III. Vyjádření žalovaného [3] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 22.4.2011, nad rámec obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, uvedl, že ve svém názoru vycházel z ustanovení § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ve věci sp.zn. 22 Cdo 1577/2004, když z uvedených pramenů lze dovodit, že pokud katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí věcné břemeno na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a vlastníkem nemovitosti, mohl tak učinit pouze tehdy, pokud na této nemovitosti již nevázlo shodné věcné břemeno vzniklé ze zákona. Z uvedeného žalovaný dovozuje, že na projednávaný případ nelze vztáhnout osvobození od darovací daně dle ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. IV. Replika žalobce [4] Žalobce v replice k vyjádření žalovaného, doručené soudu dne 15.6.2011, uvedl, že vyjádření žalovaného nesměřuje k meritu věci a žalovaný se nedostatečně vyjádřil k tvrzení žalobce o povinnosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene. Žalobce znovu poukázal na tuto zákonnou povinnost s tím, že ji nemůže žádným způsobem obejít a je povinen jednat v souladu s energetickým zákonem. Žalobce opětovně namítl, že výklad žalovaného je rozšiřující a je mu na základě tohoto výkladu uložena daňová povinnost, od které je osvobozen. Ve vztahu k citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR žalobce uvedl, že tento rozsudek na projednávanou problematiku nedopadá. V. Posouzení věci krajským soudem [5] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. [6] Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17.12.1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97, který našel svůj odraz v bohaté judikatuře Nejvyššího správního soudu „naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ [7] Soud proto, na rozdíl od žalovaného, a nutno říci, že i žalobce, přistoupil k posouzení věci v širších souvislostech problematiky věcných břemen z pohledu soukromého a veřejného práva a zejména s ohledem na způsob, jakým upravuje zákon zdanění věcných břemen. [8] Co je soukromoprávním věcným břemenem, v současnosti upravuje ustanovení § 151n odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když z nich lze dovodit, že jde o práva a povinnosti, které jsou spjaty s vlastnictvím nemovitosti a přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele a jejich obsahem je, že omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. [9] Od soukromoprávních věcných břemen je třeba odlišovat tzv. legální věcná břemena jako formu veřejnoprávního omezení vlastnického práva. K legálním věcným břemenům uvádí komentář k občanskému zákoníku (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009,) následující: „Vlastnické právo k pozemkům a někdy i ke stavbám je, zejména v souvislosti s budováním infrastruktury, ve veřejném zájmu nutné omezit tak, že vlastník je povinen trpět na své nemovitosti část infrastrukturní sítě – různá vedení, rozvody a podobná zařízení. V odborné literatuře se v této souvislosti hovoří o dvou možných přístupech: „Koncepce soukromoprávní řeší tyto vztahy formou občanskoprávního věcného břemene, koncepce veřejnoprávní formou veřejnoprávního omezení (takzvaného zákonného věcného břemene)... institut občanskoprávního věcného břemene a takzvaných zákonných (legálních) věcných břemen jsou si obsahově v mnohých aspektech podobné, ale důsledně vzato se jedná o právní instituty rozdílné, patřící do různých odvětví právního řádu (to znamená práva soukromého a práva veřejného)“ 2 . Zákonná neboli legální věcná břemena ve skutečnosti představují veřejnoprávní omezení vlastnického práva, navazující na § 123, který limituje výkon oprávnění vlastníka „mezemi zákona“. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle občanského zákoníku, neboť obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají zpravidla ze zákona (nelze však vyloučit ani vznik rozhodnutím správního orgánu) a ve veřejném zájmu, a také vlastník nemá vůči oprávněnému, kterým je osoba plnící úkoly státní správy (viz níže) rovné postavení. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování (NS sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 – Sou R NS č. C 1302); proto i tam, kde veřejnoprávní předpis pojednává o věcném břemeni, může jít podle okolnosti věci o tzv. legální věcné břemeno, tedy o zákonné veřejnoprávní omezení vlastnického práva. Legální věcná břemena mohou mít různý obsah; jde zejména o právo vstupovat na cizí pozemky za účelem údržby sítí, povinnost kácet stromy ohrožující vedení apod.; také oprávnění ze zákona zřizovat na cizích pozemcích různé sítě může mít formu legálního břemene čili veřejnoprávního omezení. Legální věcná břemena nelze ztotožňovat s věcnými břemeny vzniklými na základě rozhodnutí správního orgánu (zejména stavebního úřadu, dnes vyvlastňovacího úřadu – § 15 zákona o vyvlastnění č. 184/2006 Sb.). Věcná břemena vzniklá na základě rozhodnutí mohou totiž být „normálními“ soukromoprávními věcnými břemeny (např. zřízení věcného břemene cesty pro přístup k pozemku podle stavebního zákona). Navíc jestliže právní úprava vychází ze soukromoprávní koncepce a vyžaduje k umístění sítě na cizím pozemku smluvní zřízení věcného břemene, zpravidla připouští