31 Af 166/2011
Krajský soud v Brně · 10. 12. 2012
31 Af 166/2011- 46 - text
36
pokračování 31Af 166/2011
31Af 166/2011-46
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Brno, Havlišova 15, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Koliště 17, Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-291/2011-010100-21, 2804-292/2011-010100-21, 2804-293/2011-010100-21, 2804-294/2011-010100-21, 2804-295/2011-010100-21, 2804-296/2011-010100-21, 2804-297/2011-010100-21, 2804-298/2011-010100-21, 2804-299/2011-010100-21, 2804-301/2011-010100-21, 2804-302/2011-010100-21, 2804-303/2011-010100-21, 2804-304/2011-010100-21, 2804-305/2011-010100-21, 2804-306/2011-010100-21, 2804-307/2011-010100-21, 2804-308/2011-010100-21, 2804-309/2011-010100-21, 2804-310/2011-010100-21, 2804-311/2011-010100-21, 2804-312/2011-010100-21, 2804-313/2011-010100-21, 2804-314/2011-010100-21, 2804-315/2011-010100-21, 2804-316/2011-010100-21, 2804-317/2011-010100-21, 2804-318/2011-010100-21, 2804-319/2011-010100-21, 2804-320/2011-010100-21, 2804-321/2011-010100-21, 2804-322/2011-010100-21, 2804-323/2011-010100-21, 2804-324/2011-010100-21, 2804-325/2011-010100-21, 2804-326/2011-010100-21, 2804-327/2011-010100-21, 2804-328/2011-010100-21, 2804-329/2011-010100-21, 2804-330/2011-010100-21, 2804-331/2011-010100-21, 2804-332/2011-010100-21, 2804-333/2011-010100-21, 2804-334/2011-010100-21, 2804-335/2011-010100-21, 2804-336/2011-010100-21, 2804-337/2011-010100-21, 2804-338/2011-010100-21, 2804-339/2011-010100-21, 2804-340/2011-010100-21, 2804-341/2011-010100-21, 2804-342/2011-010100-21, 2804-343/2011-010100-21, 2804-344/2011-010100-21, 2804-345/2011-010100-21, 2804-346/2011-010100-21, 2804-347/2011-010100-21, 2804-348/2011-010100-21, 2804-349/2011-010100-21, 2804-350/2011-010100-21, 2804-351/2011-010100-21, 2804-352/2011-010100-21, 2804-353/2011-010100-21, 2804-354/2011-010100-21, 2804-355/2011-010100-21, 2804-356/2011-010100-21, 2804-357/2011-010100-21, 2804-358/2011-010100-21, 2804-359/2011-010100-21, 2804-360/2011-010100-21, 2804-361/2011-010100-21, 2804-362/2011-010100-21, 2804-363/2011-010100-21, 2804-364/2011-010100-21, 2804-365/2011-010100-21, 2804-366/2011-010100-21, 2804-367/2011-010100-21, 2804-368/2011-010100-21, 2804-369/2011-010100-21, 2804-370/2011-010100-21, 2804-371/2011-010100-21, 2804-372/2011-010100-21, 2804-373/2011-010100-21, 2804-374/2011-010100-21, 2804-375/2011-010100-21, 2804-376/2011-010100-21, 2804-377/2011-010100-21, 2804-378/2011-010100-21, 2804-379/2011-010100-21, 2804-380/2011-010100-21, 2804-381/2011-010100-21, 2804-382/2011-010100-21, 2804-383/2011-010100-21, 2804-384/2011-010100-21, 2804-385/2011-010100-21, 2804-386/2011-010100-21, 2804-387/2011-010100-21, 2804-388/2011-010100-21, 2804-389/2011-010100-21, 2804-390/2011-010100-21,
takto:
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-291/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-292/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-293/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-294/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-295/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-296/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-297/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-298/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-299/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-301/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-302/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-303/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-304/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-305/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-306/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-307/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-308/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-309/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-310/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-311/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-312/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-313/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-314/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-315/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-316/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-317/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-318/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-319/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-320/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-321/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-322/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-323/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-324/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-325/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-326/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-327/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-328/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-329/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XXXIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-330/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XL. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-331/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-332/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-333/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-334/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-335/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-336/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-337/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-338/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-339/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XLIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-340/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
L. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-341/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-342/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-343/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-344/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-345/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-346/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-347/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-348/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-349/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-350/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-351/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-352/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-353/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-354/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-355/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-356/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-357/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-358/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-359/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-360/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-361/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-362/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-363/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-364/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-365/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-366/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-367/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-368/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-369/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-370/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-371/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-372/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-373/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-374/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-375/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-376/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-377/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-378/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-379/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
LXXXIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-380/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XC. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-381/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-382/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-383/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-384/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCIV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-385/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCV. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-386/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCVI. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-387/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCVII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-388/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCVIII. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-389/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
XCIX. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10.8.2011, č.j. 2804-390/2011-010100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
C. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.080,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Luďka Růžičky, advokáta se sídlem Brno, Havlišova 15.
Předmět řízení
Dne 18. 11. 2011 podal žalobce ke zdejšímu soudu 391 žalob proti 391 rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 10. 8. 2011, kterými bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně potvrzeny prvostupňové platební výměry Celního úřadu Břeclav (dále jen „správce daně“), kterými byla uložena povinnost odvést ze zboží (benzin 95 Eurosuper) na účet správce daně clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Z celkového počtu 391 věcí napadlo senátu 31 zdejšího soudu 130 věcí chronologicky vedených pod sp. zn. 31 Af 136/2011 až sp. zn. 31 Af 265/2011.
Jelikož spolu věci vedené v senátu 31 pod sp. zn. 31 Af 166/2011, 31 Af 167/2011, 31 Af 168/2011, 31 Af 169/2011, 31 Af 170/2011, 31 Af 171/2011, 31 Af 172/2011, 31 Af 173/2011, 31 Af 174/2011, 31 Af 176/2011, 31 Af 177/2011, 31 Af 178/2011, 31 Af 179/2011, 31 Af 180/2011, 31 Af 181/2011, 31 Af 182/2011, 31 Af 183/2011, 31 Af 184/2011, 31 Af 185/2011, 31 Af 186/2011, 31 Af 187/2011, 31 Af 188/2011, 31 Af 189/2011, 31 Af 190/2011, 31 Af 191/2011, 31 Af 192/2011, 31 Af 193/2011, 31 Af 194/2011, 31 Af 195/2011, 31 Af 196/2011, 31 Af 197/2011, 31 Af 198/2011, 31 Af 199/2011, 31 Af 200/2011, 31 Af 201/2011, 31 Af 202/2011, 31 Af 203/2011, 31 Af 204/2011, 31 Af 205/2011, 31 Af 206/2011, 31 Af 207/2011, 31 Af 208/2011, 31 Af 209/2011, 31 Af 210/2011, 31 Af 211/2011, 31 Af 212/2011, 31 Af 213/2011, 31 Af 214/2011, 31 Af 215/2011, 31 Af 216/2011, 31 Af 217/2011, 31 Af 218/2011, 31 Af 219/2011, 31 Af 220/2011, 31 Af 221/2011, 31 Af 222/2011, 31 Af 223/2011, 31 Af 224/2011, 31 Af 225/2011, 31 Af 226/2011, 31 Af 227/2011, 31 Af 228/2011, 31 Af 229/2011, 31 Af 230/2011, 31 Af 231/2011, 31 Af 232/2011, 31 Af 233/2011, 31 Af 234/2011, 31 Af 235/2011, 31 Af 236/2011, 31 Af 237/2011, 31 Af 238/2011, 31 Af 239/2011, 31 Af 240/2011, 31 Af 241/2011, 31 Af 242/2011, 31 Af 243/2011, 31 Af 244/2011, 31 Af 245/2011, 31 Af 246/2011, 31 Af 247/2011, 31 Af 248/2011, 31 Af 249/2011, 31 Af 250/2011, 31 Af 251/2011, 31 Af 252/2011, 31 Af 253/2011, 31 Af 254/2011, 31 Af 255/2011, 31 Af 256/2011, 31 Af 257/2011, 31 Af 258/2011, 31 Af 259/2011, 31 Af 260/2011, 31 Af 261/2011, 31 Af 262/2011, 31 Af 263/2011, 31 Af 264/2011 a 31 Af 265/2011 (celkem 99 věcí) skutkově a právně souvisí a žalobní námitky v těchto věcech jsou obsahově totožné, rozhodl soud na základě ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“) o spojení těchto věcí ke společnému řízení, z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení, a to usnesením ze dne 22. 11. 2012, č. j. 31 Af 166/2011-34.
Žalobce se v těchto věcech domáhá vydání rozsudku, kterým by byla rozhodnutí žalovaného i jim předcházející rozhodnutí správce daně zrušena, věci byly vráceny žalovanému k dalšímu řízení a žalovaný byl zavázán k povinnosti uhradit náklady řízení, a to na účet právního zástupce žalobce.
Relevantní skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu
Z konkrétních okolností přezkoumávaných věcí je pro přehlednost vhodné chronologicky zdůraznit následující skutečnosti.
Dne 24. 11. 2010 vydal správce daně platební výměry č. j. 25582-290/2010-021100-021, 25582-291/2010-021100-021, 25582-292/2010-021100-021, 25582-293/2010-021100-021, 25582-294/2010-021100-021, 25582-295/2010-021100-021, 25582-296/2010-021100-021, 25582-297/2010-021100-021, 25582-298/2010-021100-021, 25582-300/2010-021100-021, 25582-301/2010-021100-021, 25582-302/2010-021100-021, 25582-303/2010-021100-021, 25582-304/2010-021100-021, 25582-305/2010-021100-021, 25582-306/2010-021100-021, 25582-307/2010-021100-021, 25582-308/2010-021100-021, 25582-309/2010-021100-021, 25582-310/2010-021100-021, 25582-311/2010-021100-021, 25582-312/2010-021100-021, 25582-313/2010-021100-021, 25582-314/2010-021100-021, 25582-315/2010-021100-021, 25582-316/2010-021100-021, 25582-317/2010-021100-021, 25582-318/2010-021100-021, 25582-319/2010-021100-021, 25582-320/2010-021100-021, 25582-321/2010-021100-021, 25582-322/2010-021100-021, 25582-323/2010-021100-021, 25582-324/2010-021100-021, 25582-325/2010-021100-021, 25582-326/2010-021100-021, 25582-327/2010-021100-021, 25582-328/2010-021100-021, 25582-329/2010-021100-021, 25582-330/2010-021100-021, 25582-331/2010-021100-021, 25582-332/2010-021100-021, 25582-333/2010-021100-021, 25582-334/2010-021100-021, 25582-335/2010-021100-021, 25582-336/2010-021100-021, 25582-337/2010-021100-021, 25582-338/2010-021100-021, 25582-339/2010-021100-021, 25582-340/2010-021100-021, 25582-341/2010-021100-021, 25582-342/2010-021100-021, 25582-343/2010-021100-021, 25582-344/2010-021100-021, 25582-345/2010-021100-021, 25582-346/2010-021100-021, 25582-347/2010-021100-021, 25582-348/2010-021100-021, 25582-349/2010-021100-021, 25582-350/2010-021100-021, 25582-351/2010-021100-021, 25582-352/2010-021100-021, 25582-353/2010-021100-021, 25582-354/2010-021100-021, 25582-355/2010-021100-021, 25582-356/2010-021100-021, 25582-357/2010-021100-021, 25582-358/2010-021100-021, 25582-359/2010-021100-021, 25582-360/2010-021100-021, 25582-361/2010-021100-021, 25582-362/2010-021100-021, 25582-363/2010-021100-021, 25582-364/2010-021100-021, 25582-365/2010-021100-021, 25582-366/2010-021100-021, 25582-367/2010-021100-021, 25582-368/2010-021100-021, 25582-369/2010-021100-021, 25582-370/2010-021100-021, 25582-371/2010-021100-021, 25582-372/2010-021100-021, 25582-373/2010-021100-021, 25582-374/2010-021100-021, 25582-375/2010-021100-021, 25582-376/2010-021100-021, 25582-377/2010-021100-021, 25582-378/2010-021100-021, 25582-379/2010-021100-021, 25582-380/2010-021100-021, 25582-381/2010-021100-021, 25582-382/2010-021100-021, 25582-383/2010-021100-021, 25582-384/2010-021100-021, 25582-385/2010-021100-021, 25582-386/2010-021100-021, 25582-387/2010-021100-021, 25582-388/2010-021100-021 a 25582-389/2010-021100-021, kterými žalobci vyměřil z dovezeného zboží (benzín automobilový 95 Eurosuper) dovozní clo, spotřební daň a DPH. Dle správce daně vznikl celní dluh v okamžiku, kdy bylo dovezené zboží odňato celnímu dohledu, tj. v daných věcech od 5. 1. 2004 až do 1. 2. 2004. Za toto jednání byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10.646. Žalobce se tak stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „celní zákon“).
Proti označeným platebním výměrům podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterých shodně namítal, že rozhodnutí byla nesrozumitelná, neurčitá a neplatná, neboť neobsahovala základní náležitosti dle ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ale ani obecné náležitosti ve smyslu ustanovení § 34 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „občanský zákoník“). Dále mělo dojít k nesprávné aplikaci všech použitých hmotněprávních daňových předpisů, tj. zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „starý zákon o dani z přidané hodnoty“), zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „starý zákon o spotřebních daních“), zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o spotřebních daních“) a celního zákona, neboť žalobce nebyl dlužníkem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Žalobce konstatoval, že součástí správního spisu sice je pravomocný trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ale ani trestní soud nebyl schopen popsat a prokázat jednání, které je žalobci kladeno za vinu. Nebyl totiž opatřen ani jeden důkaz, který by vinu prokazoval. Proti rozsudku bylo tehdy žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu. Dle žalobce nebyl žádný důkaz opatřen ani v řízení daňovém. Dokazování tedy nebylo provedeno zákonným způsobem a došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1, 2, 3, 9, § 31 odst. 1, 2, 4 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně byl navíc podjatý a zneužil své pravomoci. Na závěr žalobce zmínil, že právo vyměřit mu daň již zaniklo, neboť je nepřijatelné, aby mohly být daně vyměřeny v libovolné lhůtě. Bylo tedy porušeno ustanovení § 268 celního zákona a ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků.
Dne 10. 8. 2011 žalovaný všechna odvolání žalobou napadenými rozhodnutími zamítl a potvrdil tak rozhodnutí správce daně.
Obsah žalob
V podaných žalobách žalobce namítá, že všechna rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná, založená na podstatných vadách řízení a vydaná v rozporu se zákonem. Navrhuje všechna rozhodnutí žalovaného i jim předcházející rozhodnutí správce daně zrušit, věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a zavázat žalovaného k povinnosti uhradit náklady řízení, a to na účet právního zástupce žalobce. K tomu uvádí následující námitky:
A Námitka nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
Žalobce namítá, že rozhodnutí správce daně jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, neboť jsou vnitřně rozporná. Jeden a tentýž výrok totiž uvádí dvě rozdílné částky cla. V první části výroku bylo žalobci vyměřeno clo v určité výši, nicméně tentýž výrok v rekapitulační části, týkající se výpočtu, poté uvádí clo ve zcela jiné výši. Dle žalobce tak není postaveno na jisto, jakáže částka cla vlastně měla být vyměřena.
Žalobce na tento rozpor poukazoval již ve svém odvolání, ale žalovaný na něj nijak nereagoval. Rozhodnutí žalovaného jsou tedy nejen nesrozumitelná (pro vnitřní rozpornost), ale také nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
B Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
Dle žalobce se žalovaný v odvolacím řízení nevypořádal se všemi námitkami, které žalobce uvedl v odvolání. Napadaná rozhodnutí jsou tedy nezákonná, neboť bylo porušeno ustanovení § 116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „daňový řád“), popř. dřívější ustanovení § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Je tomu tak proto, že v bodě 5 podaných odvolání namítal žalobce podjatost správce daně, dokonce hraničící se zneužitím pravomoci úřední osoby. Tuto výtku však správce daně ani žalovaný nijak nereflektovali. Tímto způsobem porušili nejen ustanovení § 116 odst. 2 daňového řádu, ale také ustanovení § 77 tohoto zákona.
Škoda, která vznikla, měla být řešena buď v adhezním řízení v rámci trestního řízení nebo v řízení o náhradu škody v rámci pracovněprávního sporu, nikoliv ale řízení celním, resp. daňovém. Žalobce není daňovým subjektem, tedy osobou povinnou platit DPH a spotřební daň, a současně není osobou, které vznikl celní dluh, a jež by měla povinnost uhradit dovozní clo. Žalovaný neuplatnil náhradu škody v probíhajícím trestním řízení a v podstatě celní řízení zneužívá k tomu, aby minimalizoval své vlastní pochybení. Postup správce daně je projevem libovůle, úmyslným účelovým zneužitím práva a vede k ekonomické a sociální likvidaci žalobce. Uvedené je o to závažnější, že řízení je vedeno jeho bývalými kolegy z Celního úřadu Břeclav; navíc podle přímých pokynů žalovaného.
Dále žalovaný nevypořádal odvolací námitku, že rozhodnutími správce daně došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poslední námitka, kterou žalobce namítal v odvolání, ale žalovaný se jí podle tvrzení žalobce nezabýval, se týká okamžiku vzniku celního dluhu. Na str. 2, str. 5 a str. 13 napadených rozhodnutí se údajně pokaždé uvádí jiné datum. Není tedy postaveno najisto, kdy ke vzniku celního dluhu došlo.
C Námitka prekluze práva vyměřit daň
Stěžejní námitka uplatněná v žalobách se týkala prekluze práva vyměřit daň. Žalobce má za to, že žalovaný v jeho věci nesprávně aplikoval ustanovení § 268 celního zákona, pokud dospěl k závěru, že právo k vyměření daně žalobci nezaniklo a rozhodnutí správce daně nezrušil.
Ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona pozbylo ke dni 30. 4. 2004 planosti, neboť od tohoto okamžiku začalo v České republice platit nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává Celní kodex Společenství, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „celní kodex“). Od 1. 5. 2004 tedy neměly procesní úkony, dle kterých mělo dojít k přetržení prekluzívní lhůty (ve smyslu ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona) hmotněprávní oporu k tomu, aby běh lhůty přetrhly. Ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona totiž již nebylo součástí platného práva. Vyjádřeno jinými slovy: Pokud by správce daně učinil takový úkon do 30. 4. 2004, měl by takový úkon účinky podle ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona, tj. prodloužil by lhůtu do 31. 12. 2007. Po 30. 4. 2004 ale již procesní úkony takové účinky mít nemohou. Vstupem do Evropské unie se platnost a přerušení prekluzivní lhůty měla odvozovat výhradně od celního kodexu. Na tom nic nemění ani hmotněprávní charakter ustanovení § 268 celního zákona.
Postup, kterým by mohla být tříletá subjektivní prekluzivní lhůta neustále prodlužována, narušuje právní jistotu daňových subjektů. V případě žalobce tato nejistota trvala k okamžiku podání žaloby již 7 let. Takový postup nemůže obstát nejen na poli jednoduchého práva, ale zvláště na poli práva ústavního. Dochází totiž k porušení práva na spravedlivý proces a rovného postavení subjektů ve správním řízení.
Dále žalobce namítá, že úkony, o které se žalovaný opírá jako o úkony přetrhávajícího prekluzivní lhůtu, nebyly učiněny v řízení o této dani. Aby mohl mít úkon účinky ve smyslu ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona (nebo i účinky ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) musí být proveden v tom kterém individuálně určeném a zahájeném řízení. Dané úkony tedy nemohly přetrhnout lhůtu pro vyměření daně; navíc ani neměly kvalitu úkonů, které by byly sto přetrhnout běh lhůty. Ve všech podaných žalobách žalobce popisuje jednotlivé procesní úkony a rozvádí důvody, proč tyto úkony nejsou způsobilé běh lhůty přetrhnout.
Dle žalobce tedy žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 268 celního zákona a tímto postupem bylo zasaženo do práv garantovaných čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
D Námitky vztahující se k náležitostem rozhodnutí o vyměření DPH
Žalobce se domnívá, že není a ani nebyl osobou povinnou platit daň ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 starého zákona o dani z přidané hodnoty.
Pokud žalovaný v odůvodnění argumentuje tím, že žalobce je osobou, která byla povinna platit DPH z titulu dovozu zboží s poukazem na ustanovení § 323 odst. 1 a § 240 odst. 3 celního zákona, pak správní orgány měly podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků [dnes ustanovení § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu] povinnost ve výroku rozhodnutí uvést právě i celní zákon, což ale neučinily.
Platební výměry správce daně i rozhodnutí žalovaného jsou tedy ve smyslu ustanovení § 32 zákona o správě daní a poplatků pro absenci základní náležitosti rozhodnutí neplatné. Pokud není z výroku rozhodnutí patrné podle jakého právního předpisu bylo rozhodováno, je tím žalobci de facto znemožněno, aby proti aplikaci toho kterého ustanovení brojil relevantními odvolacími námitkami.
Žalobce též nesouhlasí se stanoviskem žalovaného, podle kterého aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 starého zákona o dani z přidané hodnoty vylučuje ustanovení § 42, § 43 odst. 2, 3 tohoto zákona a ustanovení § 323 odst. 1 celního zákona.
E Námitka vztahující se k náležitostem rozhodnutí o vyměření spotřební daně
Jde o obdobnou námitku jako pod bodem III.D tohoto rozsudku. Žalobce se domnívá, že není a nebyl osobou povinnou platit daň ve smyslu ustanovení § 3 a § 18 starého zákona o spotřebních daních. V případě spotřební daně se závěr žalovaného výslovně opírá o poznámku pod čarou u ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních, která však podle ustálené judikatury Ústavního soudu není závazným pravidlem chování. Závěr žalovaného tak nemůže obstát. Pokud žalovaný k odvolacím námitkám uvedl, že dovozuje povinnost k úhradě spotřební daně ze strany žalobce z aplikace celního zákona, tak měl opět tuto okolnost vyjádřit ve výroku rozhodnutí.
Dále žalobce uvádí, že mu není zřejmé, zda byla správcem daně a žalovaným použita správná sazba spotřební daně. Z procesní opatrnosti tak žalobce namítá, že daň byla stanovena v nesprávné výši.
F Námitky vztahující se k dlužnické solidaritě
Žalobce se domnívá, že správce daně i žalovaný nesprávně aplikovali ustanovení § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona, když dovodili, že žalobce je dlužníkem. Aby mohl být žalobce považován za dlužníka, musel by být dlužníkem ve smyslu ustanovení § 238 odst. 3 celního zákona. Žalobce se domnívá, že jím není.
Žalobce trvá na tom, že nejprve mělo být postaveno najisto, kdo je původním daňovým dlužníkem, resp. dlužníkem, od nějž je dlužnická solidarita žalobce odvozována. Takový postup vyplývá z ustanovení § 240 celního zákona. Jiný než zde naznačený postup by byl projevem libovůle správního orgánu a byl by v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Žalobci nelze přičítat, že byl ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona zúčastněn nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu. Žalobce s odkazem na ustanovení § 240 odst. 1 celního zákona uvádí, že žádné celní prohlášení nepodal a neučinil ani žádný jiný právní úkon, na jehož základě by předmětné zboží neoprávněně získalo status českého zboží. Žalovaný nikdy nespecifikoval, jaký úkon žalobce ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona učinil, protože žádný takový úkon neexistuje.
Navíc žalobce uvádí, že správce daně měl vyměřit daň pouze jedním platebním výměrem všem solidárním dlužníkům. Byla by tak ošetřena práva solidárních dlužníků, kteří by v případě úhrady celého dluhu věděli vůči komu požadovat regresivní náhradu.
G Námitky vztahující se k dokazování
Aby mohl být žalobce považován za dlužníka, muselo by být v daňovém, resp. celním řízení nesporně prokázáno, že se zúčastnil odnětí zboží celnímu dohledu a byl si vědom nebo si měl být vědom, že zboží je celnímu dohledu odjímáno. Správce daně ani žalovaný žádné důkazy v tomto směru neprováděli, ač jim to přikazovalo ustanovení § 31 zákona o správě daní a poplatků, popř. později ustanovení § 92 daňového řádu.
Žalobce konstatuje, že součástí správního spisu sice je trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005-9474, nicméně ten je důkazem toliko o vině a trestu. Ani trestní soud nebyl schopen popsat a prokázat jednání, které je žalobci kladeno za vinu. V průběhu celého trestního řízení nebyl vůči žalobci opatřen žádný přímý ani nepřímý důkaz o tom, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil.
Namísto řádného provádění dokazování, žalovaný i správce daně pouze přebrali odůvodnění z jiných rozhodnutí, a to z šesti předchozích rozhodnutí ze dne 12. 11. 2010 (žalovaným chybně uvedeno jako 12. 11. 2011), kde figurovaly otisky služebního razítka žalobce (pouze však kvůli jeho nedbalosti).
Již v těchto starších věcech nebyly provedeny některé důkazy, a to zejména rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 26. 5. 2004, který žalovaný nijak nereflektoval, i když jde o rozhodnutí vyššího správce daně, které je pro něj podle ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků závazné. Smysl ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků netkví v tom, aby správce daně, resp. žalovaný byl vázán toliko rozhodnutím v daňovém řízení, ale v jakémkoliv řízení, v němž bylo příslušným orgánem rozhodnuto a toto rozhodnutí může osvětlit spornou otázku. V daném případě generální ředitel Generálního ředitelství cel rozhodl tak, že žalobce úmyslně nezneužil služební razítko. Tím, že správní orgány k navrženému důkazu nepřihlédly, postupovaly v rozporu s ustanoveními § 31 odst. 2, 4 a § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Ve prospěch žalobce svědčily i další důkazy, a to protokol č. 6023-09/06-0211-021 ze dne 18. 12. 2006, který je veřejnou listinou a plyne z něj, že žalobce vědomě žádné kontrolní listy nepotvrdil otiskem svého služebního razítka, a protokol ze dne 3. 2. 2004, č. j. 24/04-0134-34-2, nazvaný jako „výsledek použití chemické nástrahové techniky“, z něhož plyne, že žalobce oproti jiným bývalým kolegům nepřišel do styku s nastraženými celními kontrolními doklady. Také označení těchto důkazů za účelové a irelevantní svědčí tomu, že při zjišťování došlo k porušení ustanovení § 31 odst. 2 a § 2 odst. 1, 2, 3 zákona o správě daní a poplatků, když správní orgány postupovaly bez součinnosti s daňovým subjektem, v rozporu s právními předpisy, jakož i nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v daňovém řízení najevo.
Tyto důkazy sice nedopadají přímo na danou věc. Ovšem za použití argumentu a minori ad maius lze jednoznačně dovodit, že pokud se žalobce nedopustil žádného úkonu, pro který by byl osobou ve smyslu ustanovení § 240 celního zákona v šesti starších věcech, kde bylo zneužito jeho služební razítko, tím spíše takovou osobou není v případech, kde šlo o razítka jiných celníků.
Žalobce dále uvádí řadu závěrů, které vyplývají z trestního rozsudku, ale jsou dle něj zcela mylné nebo jsou používány ryze účelově. Uvádí, že rozhodnutí žalovaného jsou vnitřně rozporná a nelogická.
Žalobce trvá na tom, že skutkový stav svědčí v jeho prospěch a v daných věcech by nemusel být považován za daňového dlužníka z titulu ustanovení § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Žalovaný se tak měl přiklonit k výkladu mírnějšímu pro žalobce, což plyne ze zásady in dubio mitius (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02). I kdyby tak žalovaný neučinil, měl se těmito skutečnostmi podrobně zabývat a provést další důkazy, např. svědeckou výpovědí obžalovaného Zelinky, který jednoznačně v trestním řízení vypověděl, že ve skutečnosti se nezákonného odejmutí zboží celnímu dohledu účastnilo více celníků a že mu jméno žalobce – oproti jménům jiných celníků nic neříkalo. Žalovaný ignoroval základní indicie, které v trestním řízení vyšly najevo. Žalovaný svůj názor o tom, že žalobce participoval na odnětí věcí celnímu dohledu opírá o domněnky, nepravdy či skutečnosti, které nemohly být důkazem, resp. jejich použitím vyvrací důkazní sílu důkazů žalobce (např. rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel).
Žalobce dále zmiňuje, že důkazem v daňovém řízení může být toliko výrok trestního rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, na které se žalovaný opakovaně dovolává. Tímto žalovaný zásadně pochybil při provádění dokazování, když přiznal status důkazu subjektivním hodnocením obsaženým v odůvodnění rozsudku trestního soudu a nikoliv důkazům, které by sám v daňovém řízení provedl, resp. měl provést.
S ohledem na žalobní tvrzení o nedostatečném prokázání viny žalobce v řízení trestním, žalobce požaduje doplnění dokazování o následující důkazy: výpověď svědka Zelinky; protokol ze dne 18. 12. 2006, č. j. 6023-09-06-0211-021; protokol ze dne 3. 2. 2004, č. j. 24/04-0314-34-2; rozhodnutí generálního ředitele cel ze dne 26. 5. 2004, č. j. 2004/3405/4 a trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005-9474.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 11. 6. 2012 navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K námitce prekluze žalovaný uvedl, že jde o námitku, která byla uplatněna již v řízení odvolacím a žalovaný má zato, že se s ní dostatečně vypořádal. Odkázal tedy na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stejně tak ke všem námitkám, opírajícím se o rozpory s hmotným daňovým právem, žalovaný uvádí, že již byly uplatněny v odvolacím řízení a neshledal tedy důvod se k nim opětovně vyjadřovat.
K námitce podjatosti žalovaný v prvé řadě uvádí, že se žalobce o podjatosti zmínil až v odvolacím řízení (v souvislosti s namítanou nesprávností aplikace zákona o správě daní a poplatků), tj. v rámci prvostupňového řízení nebyla proti pracovníkům správce daně vznesena ani uplatněna, ačkoli žalobci tomu nic nebránilo. V odvolacím řízení s ní nebylo možné naložit podle ustanovení § 77 daňového řádu, ale byla posouzena jako odvolací námitka. V odůvodnění se s ní žalovaný vypořádal v souvislosti s právním posouzením dlužnické plurality. Z odůvodnění napadených rozhodnutí v kontextu s důvody, o kterou byla vyslovená námitka podjatosti opřena, vyplývá, že se žalovaný námitkou podjatosti zabýval a odmítl ji. Žalovaný tuto námitku považoval a neustále považuje za účelovou; navíc dodává, že se nezakládá na pravdě, neboť žádná z úředních osob, které prováděly právní úkony v daném řízení, s žalobcem na celním úřadě nikdy nesloužila.
K námitce, že případné nároky na náhradu škody měly být řešeny v adhezním řízení v rámci trestního řízení nebo v rámci řízení o náhradu škody, jež mohla vzniknou v souvislosti se služebním poměrem, žalovaný uvádí, že konstantní judikatura nárok státu na zaplacení daně, tedy i cla, nepovažuje za nárok na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Jde o nárok, který vyplývá přímo ze zákona. Nejde proto o nárok, který by mohly celní orgány uplatňovat podle ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu v trestním řízení.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou, že nebylo dostatečně vypořádáno porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na odůvodnění nutno pohlížet v celém kontextu. Pokud žalovaný odůvodnil právní relevantnost použitých postupů, dané právní úpravy a na závěr napadených rozhodnutí uvedl, že clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň byla žalobci vyměřena v souladu s právní úpravou a způsobem, který stanoví zákon a tedy nebylo zasaženo do práva žalobce garantovaného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. že státní moc byla uplatněna v mezích stanovených zákonem, tak tuto odvolací námitku nutno považovat za vypořádanou.
K tvrzení žalobce, že jednání celních orgánů je zásahem do ústavního práva žalobce garantovaného čl. 11 Listiny, lze jen uvést, že byť žalobce blíže nerozvádí jakým způsobem bylo dotčeno jeho vlastnické právo, tak žalovaný má za to, že clo a daně mu byly vyměřeny podle zákona a v souladu se zákonnou úpravou.
Nepřesnosti v odůvodnění týkající se okamžiku vzniku celního dluhu nastaly dle žalovaného chybou v psaní při vyhotovení velkého počtu těchto rozhodnutí (celkem 391), avšak nemají vliv na zákonnost napadených rozhodnutí a vzhledem k tomu, že ve výrokové části je vždy uvedené k jakému prvoinstančnímu rozhodnutí se rozhodnutí o odvolání vztahuje, nebylo nutné toto pochybení napravovat ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 daňového řádu. Tento závěr žalovaný opírá o skutečnost, že výše uvedená nepřesnost nemá vliv na běh lhůty ve smyslu ustanovení § 268 odst. 2, 3 celního zákona, neboť lhůta pro zapsání částky cla do evidence se rozbíhá vždy od konce roku, v němž celní dluh vznikl.
Žalovaný má za to, že veškeré dokazování proběhlo v souladu se zákonem. Žalobce dle žalovaného využívá vysoce konspirativního a záměrně zastřeného vztahu jednotlivých osob podílejících se svým jednáním na odnětí zboží celnímu dohledu, kdy každá měla jinou roli v dané hierarchii v rámci organizované skupiny. Jejich jednání a vzájemné vztahy lze označit za latentní, čehož využívali společně s žalobcem i v rámci trestního řízení a dokazování.
Žalovaný vycházel z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Žalovaný v daném případě nemohl nepřihlédnout k ustanovení § 52 odst. 2 soudního řádu správního, dle kterého jsou správní soudy při svém rozhodování vázány rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Extenzivním výkladem se nepochybně toto pravidlo vztahuje i na rozhodování správních orgánů a na základě dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Afs 64/2008-88) je třeba konstatovat, že v právním státě je nepřijatelné, aby dva různé orgány (zde trestní soudy a celní orgány) pohlížely na tutéž věc (ve skutkové rovině) odlišně. Tvrzení, že důkazem může být toliko výrok trestního rozsudku, a nikoli jeho odůvodnění, žalovaný odmítá, neboť na rozsudek trestního soudu je nutno pohlížet vcelku.
K opakovanému tvrzení žalobce s odkazem na jím navrhovaný důkaz (rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 26.5.2004, č.j. 2004/3405/4) žalovaný uvádí, že v napadených rozhodnutích dostatečně zdůvodnil, proč tento důkaz považuje za zavádějící a proč jej nelze v daňovém řízení použít. K tomu připomíná, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným i ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ve smyslu ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákona.
K ignoraci žalobcem navrženým důkazům (protokolu č. 6023-09/06-0211-021 ze dne 18.12.2006 a protokolu č.j. 24/04-0134-34-2 ze dne 3.2.2004) se žalovaný nevyjádřil a odkázal na str. 9 až 11 odůvodnění napadených rozhodnutí.
Další důkazy žalobce nenavrhoval, přičemž ke všem důkazům dostal možnost se vyjádřit, kterou ve vztahu k některým důkazům využil, k jiným nikoli. Návrh žalobce provést před soudem další důkazy považuje žalovaný za nedůvodný a navrhuje soudu jej zamítnout jako nehospodárný. Pokud by soud návrhu žalobce na provedení dokazování před soudem vyhověl, navrhuje žalovaný přihlédnout rovněž k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10.646, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 6 Tdo 690/2010-244, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobce.
Posouzení věci krajským soudem
Žaloby byly podány v zákonné dvouměsíční lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), osobou k tomu oprávněnou podle ustanovení § 65 odst. 1 soudního řádu správního a jde o žaloby přípustné ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 soudního řádu správního.
Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobách (ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Dospěl k závěru, že žaloby jsou z části důvodná. V souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. a), c) soudního řádu správního rozhodl soud o věci samé bez nařízení jednání, o čemž byli účastníci řízení soudem poučeni.
Soud se v prvé řadě zabýval žalobcem uplatněnými námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud by soud dospěl k závěru, že určité rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak se z logiky věci (jelikož přezkum není možný) soud nezabývá dalšími námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 11/2004-73, dostupný na www.nssoud.cz), přičemž nejdříve je nutné zabývat se nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, neboť tato předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, podle kterého lze důvody rozhodnutí zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného).
A K námitce nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
Nejprve se soud zabýval žalobcem vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, nejprve výrokem a obsahem prvostupňového rozhodnutí, neboť žalobce namítal, že výrok rozhodnutí správce daně je vnitřně rozporný. Z výroku prvostupňového správního rozhodnutí plyne, že správce daně aplikoval správné právní předpisy a vyměřil dovozní clo, spotřební daň a DPH ve správné výši. V závěru obsahuje výrok shrnutí do tabulky. V této rekapitulační části výroku je uvedena nesprávná částka dovozního cla. Namísto správně vypočtené částky cla v korunách českých z první části výroku zahrnul správce daně do rekapitulační části výroku jinou částku základu daně, odpovídající částce uvedené v americkém dolaru (USD). V součtu pak celková částka nekoresponduje s výpočtem jednotlivě uvedených částek v korunách českých, na což důvodně poukazuje žalobce.
V obecné rovině by soud mohl souhlasit se žalovaným potud, že tuto vadu by bylo možné považovat za pouhou chybu v psaní, resp. za tzv. zřejmou nesprávnost ve smyslu ustanovení § 104 daňového řádu. Zřejmými nesprávnostmi ve smyslu ustanovení § 104 daňového řádu (analogicky též podle § 56 zákona o správě daní a poplatků) jsou předně chyby v psaní. Jde o různá zkomolení, překlepy, nesprávně uvedená jména, data, názvy apod. Chyby v počtech se projevují nesprávnými početními úkony (např. špatným součtem jinak správných čísel), případně v kombinaci s chybami v psaní v podobě překlepu či výpadku číselných údajů. Jinými zjevnými nesprávnostmi mohou být projevy technických závad při vyhotovování rozhodnutí, které způsobí jeho vadnost v podobě nečitelnosti.
Není pravda, že žalobce na tuto vadu poukazoval již ve svém odvolání, jak tvrdí v žalobě. V odvolání ze dne 20. 1. 2011 totiž žalobce žádnou takovou námitku neuvedl. Nicméně podle ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří. V odvolacím řízení žalovaný takto nepostupoval, na údajnou chybu v psaní odkazuje až v rámci podaného vyjádření k žalobě.
Jelikož žalobce uplatňoval ve svém odvolání celou řadu jiných odvolacích námitek, které se týkaly výroku prvostupňového rozhodnutí, žalovaný měl a mohl zjevnou nesprávnost výroku prvostupňového rozhodnutí správce daně zjistit, měl ji prověřit a při zjištění této vady poté postupovat podle ustanovení § 116 odst. 1 daňového řádu a vadné rozhodnutí správce daně napravit. Žalovaný nemohl tuto vadu přehlédnout s odůvodněním, že jde o chybu v psaní, způsobenou velkým počtem vyhotovovaných odvolacích rozhodnutí, jak tvrdí ve svém vyjádření k žalobě. Výrok je totiž nejdůležitější částí rozhodnutí. Jsou v něm konkretizována práva a povinnosti, o nichž bylo rozhodnuto. Přísné požadavky na obsah výroku jsou proto zcela namístě. Již z výroku rozhodnutí musí být jednoznačně patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto. Účastník řízení, kterému se ukládá povinnost, musí mít při pohledu na výrok rozhodnutí bez pochybností jasno o tom, jak bylo o jeho povinnosti zaplatit daň a clo rozhodnuto, a to bez nutnosti, aby výrok musel konfrontovat s odůvodněním. Výrok prvostupňového správního rozhodnutí netrpí jen drobným deficitem, ale naopat nesrozumitelností, spočívající v matoucí informaci o výši platební povinnosti žalobce, která nemůže být zhojena ani odůvodněním, natož pak vyjádřením žalovaného k žalobě s poukazem na chybu v psaní (obdobně srov. Např. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9.2012, č.j. 2 As 106/2011, www.nssoud.cz).
Namísto toho, aby žalovaný rozhodnutí správce daně napravil tak, aby takovou zjevnou nesprávnost odstranil, vypořádáním odvolacích námitek žalobce vady ještě dále kumuloval, čímž své vlastní rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, jak bude dále uvedeno. První chyba, na kterou žalobce upozorňoval již ve svém odvolání, se týkala data vzniku celního dluhu. Od stanovení konkrétního data vzniku celního dluhu se odvíjí jak následné počítání běhu prekluzivní lhůty, tak aplikace platné a účinné právní úpravy, z níž je nutno vycházet. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je evidentní, že ve vztahu ke konrkétnímu správnímu rozhodnutí správce daně, o němž v odvolacím řízení rozhodoval, si žalovaný neujasnil náležitě datum vzniku celního dluhu, a to ani při výpočtu běhu prekluzivní lhůty, ani při aplikaci konkrétní právní úpravy, platné a účinné ke dni vznikku celního dluhu. Žalovaný na str. 2, 5 a 13 napadeného rozhodnutí uvádí vždy zcela jiná data vzniku celního dluhu.
Argumentaci žalovaného, že nepřesnost v datech nemá vliv na běh lhůty ve smyslu ustanovení § 268 odst. 2, 3 celního zákona, neboť lhůta pro zapsání částky cla do evidence se rozbíhá vždy od konce roku, v němž celní dluh vznikl, je nutné odmítnout. Lhůta sice skutečně začíná běžet vždy od konce roku, v němž celní dluh vznikl, ale v daném případě není z rozhodnutí zcela srozumitelné, zda žalovaný dospěl k závěru, že celní dluh vznikl v roce 2003 nebo v roce 2004. Pokud by žalovaný vycházel z data, které uvádí na str. 2 napadeného rozhodnutí, pak by lhůta měla začít běžet po datu 31. 12. 2004. Pokud by ovšem žalovaný vycházel z data uvedeného na str. 5 (26. 11. 2003), popř. z data uvedeného na str. 13 (26. 7. 2003), pak by se lhůta rozběhla již po datu 31. 12. 2003.
Za nejpodstatnější vadu žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného soud považuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním. Žalovaný výrok svého rozhodnutí opřel o zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, zatímco na str. 5 odůvodnění rozhodnutí aplikuje znění „starého“ zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, účinného do 31. 12. 2003.
Bez ohledu na to, že sám žalobce v odvolání (na str. 1) namítal, že ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí se mu vyměřuje spotřební daň na základě ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) „starého“ zákona o spotřebních daních, měl žalovaný při svém rozhodování aplikovat právní předpis platný ke dni vzniku celního dluhu. Pokud by tak učinil, zjistil by, že takto formulovaná odvolací námitka žalobce nemůže být důvodná. Správce daně ve výroku II. svého rozhodnutí vycházel z ustanovení § 9 odst. 2 a § 34 odst. 1 platného zákona o spotřebních daních, žalovaný užitou argumentací tento právní závěr popírá.
Podstatné rozpory mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí žalovaného nemohl soud přehlédnout. K rozporům mezi výrokem a odůvodněním správních rozhodnutí se již několikrát vyjádřil ve své judikatuře též Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 As 78/2012-36, kde uvedl, že „za nesrozumitelné je nutno podle konstantní judikatury tohoto soudu považovat zejména rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, u něhož existuje rozpor mezi výrokem a jeho odůvodněním apod.“
Soud tedy přisvědčil žalobci, že žalovaný procesně pochybil, když vnitřně rozporné rozhodnutí správce daně potvrdil, a zároveň shledal jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, neboť je samo o sobě vnitřně rozporné, když není zřejmé z jakého data vzniku celního dluhu vychází a část odůvodnění zcela odporuje výroku. Tato zjištění a závěry soudu se vztahují ke každému ze samostatně přezkumávaných rozhodnutí jak správce daně prvého stupně, tak žalovaného, neboť všechna obsahují stejná pochybení.
Při řešení žalobcem vznesené námitky nepřezkoumatelnosti aplikoval zdejší soud usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006-74, www.nssoud.cz, v němž se uvádí: “Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chápání je vyloučení libovůle při výkonu veřejné moci. K tomu slouží při rozhodování o právech a povinnostech, děje-li se tak vydáváním formalizovaných individuálních aktů aplikace práva zákonem stanoveným procesním postupem, tedy i u rozhodnutí vydávaných v daňovém řízení, zpravidla odůvodnění takových aktů. Smyslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. v tomto ohledu judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č. 24/1997 Sb. ÚS, viz též www.usoud.cz). Obsah odůvodnění proto musí být takový, aby uvedený účel, tedy zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí, byl naplněn. Tak tomu je, jsou-li z odůvodnění patrné důvody rozhodnutí v kontextu všeho podstatného, co předcházelo jeho vydání a mělo vliv na jeho obsah. Paušálně definovat požadovaný „minimální“ rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním případě ještě přezkoumatelné, dost dobře nelze, neboť toto je vždy kontextuální a individuální kategorií - zrcadlí se v něm zejména průběh předchozího řízení, především procesní aktivita stran a prováděné dokazování, povaha skutkových a právních otázek, které byly v řízení řešeny, a v rozhodnutí, jímž bylo jiné rozhodnutí přezkoumáváno, i povaha a rozsah přezkumné činnosti orgánu, který ve věci rozhodoval, jak vyplývá z konkrétní procesní úpravy.
Tak tomu je i u odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání daňového subjektu. Současné daňové řízení se vyznačuje tím, že prvoinstanční rozhodnutí v něm vydávaná nemusí být zpravidla odůvodňována (podle § 32 odst. 3 d. ř. rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon). Daňovému subjektu se tedy teprve v podobě rozhodnutí o odvolání dostane (či mělo by se dostat) relativně uceleného skutkového a právního zhodnocení jeho věci. V předchozích fázích daňového řízení se mu takového zhodnocení dostává jen v omezené míře, typicky ve zprávě o daňové kontrole (§ 16 odst. 8 d. ř.). Znamená to, že zvláště pokud je rozhodnutí o odvolání prvním rozhodnutím v daňovém řízení, které obsahuje odůvodnění, je třeba, aby rekapitulovalo dosavadní průběh a výsledky daňového řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci daňového subjektu do patřičného skutkového a právního kontextu. Není však žádného důvodu, aby mechanicky rekapitulovalo vše, co se v daňovém řízení doposud stalo či co s ním přímo či nepřímo souviselo, neboť to by bylo nadbytečné, a tedy nehospodárné; skutkový a