1 As 114/2011 — Nejvyšší správní soud

30 A 96/2012- 42 - text pokračování 14 30 A 96/2012 30A 96/2012 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha, v právní věci žalobce: Brnění, o.s., IČ: 22861688, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1935/18, proti žalovanému: Brněnské komunikace, a.s., se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a (dříve JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s., se sídlem Brno, Zvonařka 92/5), o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Usnesení představenstva společnosti JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s., 89/12 ze dne 3. 9. 2012, oznámené žalobci ředitelem společnosti JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s., sdělením ze dne 4. 9. 2012, zn. Zav/109/12, s e z r u š u j e v části, ve které bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí společnosti JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s., ze dne 26. 6. 2012, kterým byla zamítnuta žádost občanského sdružení Brnění, o.s., o poskytnutí informací a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 5. 11. 2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí akciové společnosti JIŽNÍ CENTRUM, a.s. ze dne 4. 9. 2012, zn. Zav/109/12, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti předchozímu rozhodnutí této společnosti, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „informační zákon“). Žalobou napadené rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že citovaná společnost není povinným subjektem poskytnutí požadovaných informací. Žalobce žádal o poskytnutí těchto informací: - smlouvu mezi společností Jižní centrum Brno, a. s., a společností Aupark Brno, spol. s. r. o, případně firmy HB Reavis, která firmu Aupark Brno, spol. s r. o., založila, o prodeji pozemků v Jižním centru. (Jedná se o pozemky určené pro stavbu obchodního (polyfunkčního) centra Aupark a pro výstavbu Apollo) - veškeré další smlouvy s tou firmou (firmami) - zápisy z jednání s touto firmou (firmami) - informaci, kolik firma Aupark Brno, spol. s r. o., případně firma HB Reavis za nákup pozemků zaplatila, - informace týkající se záměru Hansen Embankment, který má dle videa (http://youtu.be/0GnYraJk31s?t=5m44s) vzniknout poblíž nábřeží Svratky: kdo je investorem, smlouvy, zápisy zjednání, finanční toky. Původně označeným žalovaným byla akciová společnost JIŽNÍ CENTRUM, a.s. se sídlem Brno-střed, Trnitá, Zvonařka 92/5. Uvedená společnost byla k datu 31. 12. 2003 vymazána z obchodního rejstříku z důvodu zániku - zrušení bez likvidace s přechodem jmění na nástupnickou společnost Brněnské komunikace a.s. , se sídlem Brno-Štýřice, Renneská třída 787/1a; tato skutečnost vyplývá z úplných výpisů z obchodního rejstříku obchodní firmy JIŽNÍ CENTRUM, a.s. a Brněnské komunikace, a.s. Ze sbírky listin původního žalovaného (zejména z projektu Přeměny fúze sloučení citovaných akciových společností vyplývá, že jejich sloučením přešlo i jmění zanikající společnosti JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s. na nástupnickou společnost Brněnské komunikace, a.s., přičemž jměním zanikající společnosti se rozumí soubor veškerého majetku a závazků původního žalovaného. Předmětnou fúzí byla tedy zachována právní kontinuita původního žalovaného, který v důsledku fúze zanikl k 31. 12. 2013. Nástupnická společnost Brněnské komunikace a.s. tedy vstoupila do všech práv a povinností zanikající společnosti, vyjma vyloučených právním předpisem. Jelikož v případě práv a povinností vyplývajících z napadených rozhodnutí se nejedná o případ, kdy by právní předpis vyloučil jejich přechod v důsledku fúze, stala se společnost Brněnské komunikace, a.s. dnem 1. 1. 2014 žalovaným ve smyslu ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), neboť podle tohoto ustanovení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Otázkou, zda původně označený žalovaný i nynější žalovaný jsou správními orgány ve smyslu s.ř.s. se soud zabývá níže. II. Obsah žaloby Žalobce namítal, že společnost JIŽNÍ CENTRUM, a.s. je povinným subjektem k poskytnutí informací podle ust. § 2 informačního zákona, neboť je nutné jej považovat za veřejnou instituci. Na podporu svého tvrzení uvedl judikaturu Nejvyššího správního soudu. Neposkytnutím požadovaných informací žalovaný jednal v rozporu s informačním zákonem, jakož i článkem 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný nijak nezdůvodnil, proč jsou podle jeho názoru požadované informace obchodním tajemstvím. Součástí smlouvy a vlastním důvodem, proč žalobce informace požaduje, jsou informace o používání veřejných prostředků, resp. o charakteru transakcí s veřejným majetkem prováděných žalovaným, což lze podřadit pod kategorii rozsahu poskytnutých veřejných prostředků, uplatní se ust. § 9 odst. 2 informačního zákona a informace měla být poskytnuta bez ohledu na její případný charakter obchodního tajemství. Požadovaná informace obchodním tajemstvím není. Jelikož negativní skutečnosti se nedokazují, je na žalovaném, aby prokázal, že požadované informace obchodním tajemstvím jsou. Žalobci nebyla poskytnuta ani žádná část požadovaných smluv, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný není povinným subjektem podle informačního zákona. Není veřejnou institucí, jelikož kumulativně nesplňuje kritéria pro toto označení, neboť postrádá znak státního vlivu. Jediným akcionářem žalovaného je Statutární město Brno, které není možné považovat za stát. Žalovaný uvedl pro podepření svých argumentů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nálezy Ústavního soudu a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES. Požadované listinné informace jsou obchodním tajemstvím, neboť skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny a žalovaný utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. Žalovaný dále namítal, že žalobní návrh nesprávně směřuje proti dopisům ředitele žalovaného, které ovšem nepředstavují rozhodnutí jeho příslušných orgánů, tedy představenstva, ale pouze vyrozumění žalobce o rozhodnutí představenstva žalovaného o jeho žádosti a o jeho odvolání proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný závěrem namítl, že žaloba byla podána opožděně. IV. Posouzení věci krajským soudem Soud se nejprve zabýval tvrzením žalovaného o opožděnosti žaloby. Z obsahu spisu plyne, že oznámení o zamítnutí odvolání ze dne 4. 9. 2012 zn. Zav/109/12 bylo žalobci doručeno dne 6. 9. 2012. Žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 5. 11. 2012, tedy dvouměsíční lhůta pro podání žaloby byla zachována (§ 40 odst. 2 a 4 a § 72 s.ř.s.). Na základě včas podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Úvodem soud konstatuje, že jakkoliv žalobce označil druhostupňové rozhodnutí jako rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2012, sp.zn. Zav/109/12, je zřejmé, že jako odvolací orgán rozhodovalo představenstvo žalovaného, a to na svém zasedání dne 3. 9. 2012, kde rozhodlo o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o informace. Písemnost ze dne 4. 9. 2012, sp.zn. Zav/109/12 je toliko oznámením rozhodnutí představenstva. Za této situace připadalo do úvahy odmítnutí žaloby, neboť účastník brojil proti přípisu a nikoliv proti samotnému rozhodnutí. Nicméně soud dospěl k závěru, že tento postup by byl v souzené věci ryze formalistickým přístupem, neboť žalovaný sám sebe nepovažoval za povinný subjekt a tedy nepostupoval ani ryze formálním způsobem odpovídajícím víceinstančnímu rozhodování. Žalobci bylo usnesení představenstva oznámeno a přísně formálně vzato žalobce svou žalobou brojil proti konečnému vyřízení žádosti o poskytnutí informace žalovaným. Jestliže tedy nesprávně označil jako konečné rozhodnutí přípis ředitele žalovaného, není tento postup překážkou řízení, neboť soud mohl posoudit tento přípis dohromady spolu s částí usnesení představenstva, která se týkala odvolání žalobce, jelikož žalovaný předložil soudu příslušný výpis z usnesení představenstva. Soud proto posoudil rozhodnou otázku, tedy zda žalobce je nebo není povinným subjektem ve světle všech procesů v rámci organizační struktury žalovaného, neboť teprve rozhodnutí o této stěžejní otázce bude nadále předurčovat i následný budoucí postup žalovaného v příp