6 As 39/2009 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 8/2014- 36 - text pokračování 2 36 Ad 8/2014 [OBRÁZEK] 36 Ad 8/2014-36 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha a JUDr. Jany Kubenové ve věci žalobce: S., IČ: …………, se sídlem ……………., zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2014, č. j. 4921/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 1. 2014, č. j. 4921/1.30/13/14.3 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 29. 10. 2013, č. j. 18330/9.30/13/14.3-O, sp. zn. O/653/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a odvoláním napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu správního řízení ve věci správního deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) spáchaného žalobcem, ukončené pravomocným rozhodnutím o odvolání Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. 7. 2011, č. j. 2011/49672-421, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce jako opožděné, které směřovalo proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně, ze dne 31. 5. 2011, č. j. BMA-2011/339376-61-Pok, jímž byla žalobci uložena sankce ve výši 60.000 Kč, neboť není důvodná. II. Průběh správního řízení Dne 31. 5. 2011 vydal Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně jako v té době příslušný správní orgán rozhodnutí č. j. BMA-2011/339376-61-Pok, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 60.000 Kč za spáchání správního deliktu podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo Ministerstvem práce a sociálních věcí, jako v té době příslušným odvolacím správním orgánem ze dne 25. 7. 2011, č. j. 2011/49672-421, zamítnuto jako opožděné. Dne 20. 9. 2013 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena žádost o obnovu řízení podle ust. § 100 správního řádu. Důvodem žádosti byly nově zjištěné skutečnosti, které odůvodňují závěr, že vydané rozhodnutí úřadu práce je v rozporu s právními předpisy. Jako nový důkaz žalobce k žádosti přiložil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42, v němž soud konstatoval, že krátkodobé vysílání cizinců na pracovní cestu mimo místo výkonu práce stanovené v rozhodnutí o povolení k zaměstnání počínaje 1. 1. 2009 zákon o zaměstnanosti nijak neomezuje. Dne 29. 10. 2013 prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí č. j. 18330/9.30/13/14.3-O, sp. zn. O/653/13, proti kterému podal žalobce včasné odvolání. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2014, č. j. 4921/1.30/13/14.3, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. III. Napadené rozhodnutí V napadeném rozhodnutí se žalovaný ztotožnil se závěrem prvostupňového správního orgánu, že v řízení nebyly naplněny podmínky pro obnovu řízení, prvostupňový správní orgán přitom dostatečným způsobem ozřejmil, z jakých důvodů žádosti nevyhověl. Žalovaný uvedl, že obnova řízení podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je určena k nápravě skutkových nesprávností, přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74, dle něhož „případné ustálení judikatury Nejvyššího správního soudu lze považovat pouze za určité právní posouzení věci, nikoli za skutečnost či důkaz, z nichž by bylo možné dovodit konkrétní skutkové zjištění podstatné pro objasnění skutkové stránky případu.“ K tomu žalovaný doplnil, že jelikož rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42 neexistoval v době vedení původního řízení, nebyla splněna podmínka, že dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy existovaly v době původního řízení. Rovněž uvedl, že stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí zveřejněné na internetovém portále nelze subsumovat pod pojem „skutečnost“ či „důkaz“ ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu IV. Žaloba Žalobce v podané žalobě předně namítal, že prvostupňový správní orgán nedostatečně reagoval na tvrzení žalobce uvedená v žádosti o obnovu řízení, když v reakci na konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42, který vyvrací právní názor uvedený ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí pouze citoval ustanovení správního řádu týkající se důvodů pro obnovu řízení a nevyjádřil se, proč tento konkrétní rozsudek nemůže být důvodem pro obnovu řízení. Protože z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu nelze dle názoru správního orgánu tvrzení žalobce podřadit ani pod jednu ze zákonných podmínek pro obnovu řízení, nelze se proti tomuto rozhodnutí bránit, a takové rozhodnutí je podle názoru žalobce nepřezkoumatelné. Žalobce dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že v daném případě není splněna ani jedna z podmínek pro obnovu řízení. Má naopak za to, že v jeho případě jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení, kdy „vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které žadatel, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, a současně se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, přičemž tyto skutečnosti, důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“ Žalobce namítal, že v rámci původního řízení jako jediný důkaz či skutečnost prokazující, že se jednalo o správní delikt dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, použil správní orgán stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí zveřejněné na internetových stránkách ministerstva, dle něhož tím, že došlo ke zrušení dříve platného ust. § 93 zákona o zaměstnanosti, který upravoval pracovní cesty cizinců v závislosti na délce jejich vyslání, nelze již cizince na pracovní cesty vysílat. Tento důkaz se však podle jeho názoru s ohledem na vydání rozsudku Nejvyššího správního orgánu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42 (který žalobce uvedl jako nový důkaz odůvodňující obnovu řízení), podle něhož pracovní cesty cizinců nejsou protizákonné, neboť od 1. 1. 2009 neexistuje žádná veřejnoprávní norma, která by regulovala časově omezené vyslání cizozemského zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání, ukázal jako zcela nepravdivý. Žalobce si je vědom toho, že obnova řízení slouží k napravení skutkových okolností, nikoli okolností právních, v má však za to, že v případě zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu se jedná o skutečnost, kterou žalobce nemohl v původním řízení uplatnit, a která způsobuje, že názor vyslovený v jediném důkazu a skutečnosti, o které je opřeno původní rozhodnutí o spáchání správního deliktu, se ukázal jako nesprávný. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odmítl námitku, že žalovaný nesprávně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Dále se ztotožnil se závěrem prvostupňového správního orgánu v závěru, že v daném případě nebyl naplněn žádný z taxativně daných důvodů obnovy řízení, a proto žádosti žalobce nebylo vyhověno. Podle jeho názoru nelze rozsudek Nejvyššího správního soudu považovat za nový důkaz – skutečnost ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, přitom odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že smyslem obnovy řízení je náprava nedostatků ve zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný je toho názoru, že vymezení podmínek stanovených v ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu odráží, že předmětem řízení o povolení obnovy jsou pravomocná rozhodnutí, u kterých převažuje zájem na stabilitě jimi založených právních vztahů, i když by taková rozhodnutí byla v rozporu s právními předpisy. V postupu žalobce žalovaný spatřuje obcházení jiného mimořádného opravného prostředku směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí, a to přezkumného řízení, které by patrně v případě zachování lhůt uvedených v ust. § 96 odst. 1 správního řádu mohlo přijít v úvahu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu podanou žalobcem jako nedůvodnou zamítl. VI. Posouzení krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou opr