1 Afs 38/2010 — Nejvyšší správní soud

62 Af 67/2014- 78 - text - 8 - pokračování 62Af 67/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Statutární město Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2014, č. j. 28967-2/2014-900000-304.1, t a k t o : I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 25. 6. 2014, č. j. 28967-2/2014-900000-304.1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5 709 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2014, č. j. 28967-2/2014-900000-304.1, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 28. 4. 2014, č.j. 9577-6/2014-530000-11, kterým celní úřad nevyhověl námitce žalobce proti rozhodnutí celního úřadu o úroku z neoprávněného jednání správce daně, kterým celní úřad rozhodl tak, že se žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), nepřiznává. I. Podstata věci Žalobci byla na základě rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „úřad“) ze dne 25. 6. 2010, č.j. ÚOHS-S36/2010/VZ-3959/2010/540/KKo, a rozhodnutí předsedy úřadu o rozkladu ze dne 22. 11. 2010, č.j. ÚOHS-R8991/2010/VZ-17500/2010/310-Eku, uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč. Pokuta byla žalobcem dne 27. 1. 2011 uhrazena na účet celního úřadu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2012, č.j. 62 Af 3/2011-225, bylo rozhodnutí předsedy úřadu o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí ze dne 25. 6. 2010, č.j. ÚOHS-S36/2010/VZ-3959/2010/540/KKo, zrušeno, přičemž kasační stížnost proti citovanému rozsudku byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Následně bylo rozhodnutím předsedy úřadu zrušeno prvostupňové rozhodnutí úřadu ze dne 25. 6. 2010, č.j. ÚOHS-S36/2010/VZ-3959/2010/540/KKo, a správní řízení bylo zastaveno. Celní úřad dne 17. 7. 2013 rozhodnutím č.j. 91956-2/2013-530000-4 vrátil žalobci pokutu, přičemž peněžní prostředky byly na účet žalobce připsány dne 18. 7. 2013. Žalobce dne 15. 1. 2014 vyzval celní úřad k úhradě úroku z vratitelného přeplatku podle § 254 daňového řádu. Celní úřad rozhodl tak, že se žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu nepřiznává. Proti tomuto postupu žalobce podal námitku, kterou celní úřad zamítl. Proti rozhodnutí celního úřadu, kterým celní úřad námitce nevyhověl, podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl s tím, že se neztotožnil s výkladem § 254 daňového řádu zastávaným žalobcem. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí především zdůraznil, že v rámci dělené daňové správy je kompetencí celního úřadu správa peněžitého plnění, do níž spadá i vrácení zaplacené pokuty žalobci. Ustanovení § 245 daňového řádu se však v případě peněžitých plnění směřujících do veřejných rozpočtů, ovšem ukládaných podle jiných než daňových zákonů, podle žalovaného neuplatní; žalovaný tu odkazuje na § 161 odst. 1 daňového řádu, který uvádí, že v rámci dělené správy orgán veřejné moci, který není správcem daně, předává správu placení peněžitého plnění jinému správnímu orgánu. Pokuta uložená úřadem nepochybně je peněžitým plněním v rámci dělené správy, přičemž „daní“ se toto plnění rozumí podle žalovaného jen pro účely daňového řádu. Tento charakter je peněžitému plnění propůjčen jen pro fázi platební, tj. pro výběr, vymáhání a evidenci. Podle žalovaného se úřad v okamžiku ukládání pokuty za porušení právních předpisů na úseku veřejných zakázek nenacházel v postavení správce daně. Postavení správce daně se tak aktivuje až v inkasní fázi, a § 254 odst. 1 daňového řádu se proto podle žalovaného neuplatní. Nezákonnost týkající se jednání správce daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu v nyní posuzované věci nenastala, neboť důvodem pro zrušení rozhodnutí úřadu nebylo nezákonné jednání správce daně. Závěry žalovaného nyní žalobce napadá podanou žalobou. II. Shrnutí žalobní argumentace Žalobce namítá, že žalovaný provedl účelový výklad § 254 odst. 1 daňového řádu, a to v neprospěch žalobce jako daňového subjektu. V době výběru pokuty bylo k žalobci a zároveň i k samotnému peněžnímu plnění přistupováno jako k daňovému subjektu a dani ve smyslu daňového řádu. Stejně tak při vracení peněžitého plnění byl žalobce v pozici daňového subjektu se všemi jeho povinnosti a právy, přičemž žalobce v této souvislosti odkazuje na § 161 odst. 2 daňového řádu. Daňový řád přitom v § 184 odst. 5 předpokládá regres správce daně vůči orgánu dělené správy v případě, že dojde k povinnosti správce daně vyplatit daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Optikou žalovaného by právní úprava obsažená v § 184 odst. 5 daňového řádu nedávala jakýkoli smysl. Byla-li pokuta vrácena v režimu daňového řádu, tak bez ohledu na to, že se jedná o případ tzv. dělené správy, nevidí žalobce jediný rozumný důvod pro to, aby na režim vracení pokuty nedopadal daňový řád, včetně § 254 odst. 1 daňového řádu. Tímto přístupem navíc dochází k porušení rovného přístupu k adresátům veřejné správy. Na základě výše uvedených argumentů žalobce navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Na svém procesním stanovisku pak žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem. III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný setrval na svém právním názoru, kterým argumentoval v žalobou napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že podmínkou pro aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu je, aby se správce daně, tedy v tomto případě celní úřad, dopustil neoprávněného jednání. K tomu však v daném případě nedošlo, neboť celní úřad správně přijal a zaevidoval platbu pokuty. V případě aplikace § 254 odst. 2 daňového řádu pak musí dojít k situaci, kdy neoprávněnost vymáhání platby způsobí sám správce daně v rámci inkasní fáze řízení. Podle žalovaného nemůže být vyvozována nezákonnost z takového postupu celního úřadu, kdy na základě vykonatelného exekučního titulu pokutu exekucí vymohl, aniž by se v rámci vymáhacího řízení dopustil nějakého pochybení. Nelze požadovat, aby ji o několik let později v důsledku zrušení rozhodnutí soudem vrátil spolu s úrokem podle daňového řádu. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, a na svém procesním stanovisku taktéž setrval během celého řízení před soudem. IV. Právní posouzení věci Žaloba byla podána včas [§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného. V posuzované věci není mezi účastníky sporu o otázky skutkové, ale výlučně o otázku právní, týkající se aplikace § 254 odst. 1 daňového řádu, a to zejména pokud jde o výklad zákonodárcem užitého pojmu „rozhodnutí o stanovení daně“ a „nezákonnost nebo nesprávný úřední postup správce daně“ v návaznosti na právní úpravu tzv. dělené správy, která je obsažena v § 161 daňového řádu. O tom, že prvostupňové rozhodnutí úřadu ze dne 25. 6. 2010, č.j. ÚOHS-S36/2010/VZ-3959/2010/540/KKo, a rozhodnutí předsedy úřadu o rozkladu ze dne 22. 11. 2010, č.j. ÚOHS-R8991/2010/VZ-17500/2010/310-Eku, byla zrušena, není mezi účastníky řízení sporu. Pokuta byla žalobcem uhrazena na účet celního úřadu dne 27. 1. 2011, tedy již za účinnosti daňového řádu (od 1. 1. 2011); neuplatní se proto přechodné ustanovení § 264 odst. 10 daňového řádu, které stanoví, že jestliže lhůta stanovená pro vrácení vratitelného přeplatku započala běžet do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při jeho vracení podle dosavadních právních předpisů. Podle § 2 odst. 3 daňového řádu se daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek [písm. a)], peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona [písm. b)], a peněžité plnění v rámci dělené správy [písm. c)]. Podle § 161 odst. 1 daňového řádu k dělené správě dochází, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle tohoto zákona nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. To platí i tehdy, pokud vznikla platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí. Podle § 161