5 As 29/2009 — Nejvyšší správní soud

33 A 84/2015- 35 - text pokračování 16 33 A 84/2015 33 A 84/2015-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: P. S., bytem ……………………………., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, č. j. JMK 136096/2015, sp. zn. S-JMK 123251/2015/ODOS/St, t a k t o: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 22. 10. 2015, č. j. JMK 136096/2015, sp. zn. S-JMK 123251/2015/ODOS/St, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4. I. Vymezení věci Žalobou ze dne 23. 12. 2015 podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, č. j. JMK 136096/2015, sp. zn. S-JMK 123251/2015/ODOS/St (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Znojmo (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 22. 7. 2015, č. j. MUZN 56645/2015, sp. zn. 229/2015/Petř (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 26. 11. 2014 ve 21.15 hod. jako řidič motorového vozidla tov. zn. …………, RZ: …………….., na silnici č. I/38 v obci G. M., okres Znojmo, u mostu, ve směru na obec Pavlice, užil vozidlo, které nesplňovalo zákonem stanovené technické požadavky, přičemž pro danou závadu spočívající v prasklině na čelním skle vozidla ve stírané ploše o velikosti 50 cm bezprostředně ohrožovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Za spáchání daného přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 6.500,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šest měsíců ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí, a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. II. Napadené rozhodnutí V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se po zrekapitulování dosavadního průběhu správního řízení žalovaný nejprve zabýval otázkou, zda je prvostupňové rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž dospěl k závěru, že není zatíženou žádnou vadou, která by měla za následek jeho nezákonnost. V tomto kontextu poté žalovaný hodnotil, zda prvostupňový správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci, který byl podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že žalobce od počátku správního řízení uplatňoval odlišnou verzi, když tvrdil, že vozidlo neřídil, prasklina na čelním skle nebyla způsobilá bezprostředně ohrozit ostatní účastníky silničního provozu a užití vozidla bylo v režimu nouzového dojetí. S odkazem na průběh správního řízení pak žalovaný konstatoval, že řízení bylo řádně zahájeno a vedeno, přičemž při dokazování postupoval prvostupňový správní orgán v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Z toho důvodu žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že prvostupňový správní orgán měl provést jím navržené důkazy v podobě výslechu svědka a rekognice, neboť měl skutkový stav za dostatečně prokázaný, a to s ohledem na svědecké výpovědi zasahujících policistů. K tvrzení žalobce, že nebyl řidičem vozidla, žalovaný uvedl, že byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž jí předložil za účelem legitimace občanský a řidičský průkaz, což je zdokumentováno v příslušném úředním záznamu o přestupku, do kterého se žalobce mohl na místě spáchání přestupku písemně vyjádřit. Dále žalovaný odkázal na svědecké výpovědi policistů, dle jejichž obsahu byl žalobce řádně ztotožněn s předloženými doklady, u kterých nebylo na základě lustrace zjištěno odcizení. Zasahující policisté navíc shodně uvedli, že znají žalobce z předchozí činnosti, neboť ve vztahu k němu prováděli zhruba dva týdně před spácháním projednávaného přestupku silniční kontrolu. Na základě těchto skutečností tedy dle názoru žalovaného nebylo nutné, aby prvostupňový správní orgán prováděl další dokazování. Následně se žalovaný vyjadřoval k námitce žalobce, že závada spočívající v naměřené prasklině na čelním skle vozidla bezprostředně neohrožuje provoz na pozemních komunikacích. K tomu uvedl, že je v tomto ohledu třeba vycházet nejen z ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu, ale také ze souvisejícího zákona č. 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o podmínkách provozu“) a vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění ke dni 26. 11. 2014 (dále jen „vyhláška o technické způsobilosti“). Podle ust. § 36 odst. 1 vyhlášky o technické způsobilosti nesmí být vozidlo užito v provozu na pozemních komunikacích, pokud jsou na něm závady, které ohrožují bezpečnost tohoto provozu, s výjimkou nouzového dojetí. V této souvislosti poté žalovaný odkázal na třetí odstavec daného ustanovení vyhlášky o technické způsobilosti, který za uvedenou závadu považuje vždy prasklé nebo poškozené čelní sklo ve stírané ploše o velikosti větší než 20 mm. Dle názoru žalovaného tak není v tomto ohledu relevantní subjektivní hodnocení žalobce, neboť ohrožení provozu na pozemních komunikacích je dáno ex lege, a to příslušným prováděcím právním předpisem. V tomto kontextu žalovaný odkázal na obdobný právní závěr prvostupňového správního orgánu, který tímto způsobem v rámci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyloučil možnost aplikace skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a to v souladu se zjištěným skutkovým stavem a jeho právní kvalifikací. Žalovaný poté stejně jako prvostupňový správní orgán nepovažoval za věrohodné tvrzení žalobce, že vozidlo bylo provozováno v režimu nouzového dojetí ve smyslu vyhlášky o technické způsobilosti, neboť řidič policejní hlídce nesdělil, že k poškození čelního skla došlo krátce před silniční kontrolou, ani to, že vozidlo veze do servisu za účelem opravy dané závady. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že z logického hlediska lze od řidiče vozidla očekávat, že v takové situaci policisty vyrozumí o tom, že závada nastala několik málo okamžiků před prováděním silniční kontroly, přestože nemá povědomí o právním institutu nouzového dojetí. O nevěrohodnosti tvrzení žalobce dle jeho názoru svědčí také skutečnost, že tuto námitku žalobce uplatnil prostřednictvím svého zmocněnce pana T. T., nar. …………., až ve vyjádření ze dne 7. 7. 2015. Z toho důvodu ji žalovaný s odkazem na související judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce pozdního uplatnění námitek ve správním řízení označil za účelovou a nevěrohodnou, nezpůsobilou zpochybnit zjištěný skutkový stav věci. Co se týče formy zavinění, ta dle názoru žalovaného postačuje ve formě nevědomé nedbalosti, přičemž žalobce jako držitel řidičského oprávnění má povinnost splňovat odborné předpoklady a znát dopravní předpisy, což souvisí s tím, že minimálně měl a mohl vědět, že jedná protiprávně. Právní kvalifikaci přestupku považuje žalovaný za správnou, aniž by byly zjištěny jakékoliv skutečnosti zdůvodňující snížení materiální stránky přestupku pod míru požadovanou příslušnou skutkovou podstatou. Nebezpečnost jednání žalobce je totiž dána nejen v horších rozhledových podmínkách z vozidla, ale také v možnosti nenadálého vysypání skla do kabiny vozidla, a to např. při najetí na nerovnost, což zvyšuje riziko vzniku dopravní nehody. Ve vztahu k uložené sankci za spáchání přestupku dále žalovaný uvedl, že pokuta byla uložena v první třetině zákonem stanovené sazby a zákaz řízení motorových vozidel na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Při jejich ukládání bylo ze strany prvostupňového správního orgánu správně zohledněno, že jednáním žalobce nebyla způsobena žádná škoda či újma na zdraví, ale také skutečnost, že má za poslední tři roky evidovány čtyři přestupky a jeho stav bodového hodnocení je dvanáct bodů. Ve vztahu k námitce žalobce ohledně analogického uplatnění trestněprávního institutu zahlazení odsouzení poté žalovaný uvedl, že prvostupňový správní orgán v tomto ohledu a v souladu s ustálenou praxí správních orgánů zohlednil toliko záznamy o přestupcích žalobce za poslední tři roky. Stejně tak se žalovaný neztotožnil s námitkou, že nelze při ukládání sankce zohledňovat okolnosti spáchání přestupku a zavinění či pohnutku žalobce, neboť je závada výsledkem vy