5 As 6/2010 — Nejvyšší správní soud

29 A 155/2016- 50 - text  9 29 A 155/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: V. Y. D. zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. H. H. (nezl.) zastoupená zákonnou zástupkyní (matkou) T. B. L. H. o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2016, č. j. MV-36880-4/SO-2016 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „ministerstvo vnitra“), ze dne 28. 1. 2016, č. j. OAM-13341-50/PP-2014. Tímto rozhodnutím ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť neshledalo splnění podmínky, stanovené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinných příslušníků občana Evropské unie na něj nelze ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců vztáhnout. 2. Ze správního spisu se podává, že žalobce dne 24. 9. 2014 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž v tiskopise žádosti – v rubrice účel pobytu žalobce vyznačil: „rod. příslušník občana ČR“. Žalobce se konkrétně považuje za rodinného příslušníka občana Evropské unie z titulu svého vztahu k nevlastní nezletilé dceři (osobě zúčastněné na řízení), přičemž se má jednat o vztah obdobný vztahu otce a dcery. Z rodného listu nezletilé bylo zjištěno, že jejím otcem je T. V. (nar. X) a matkou T. B. L. H. (zákonná zástupkyně osoby zúčastněné na řízení, nar. X). Předmětnou žádost ministerstvo vnitra nejdříve rozhodnutím ze dne 10. 12. 2014 zamítlo pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. K odvolání žalobce nicméně žalovaná toto rozhodnutí zrušila rozhodnutím ze dne 4. 5. 2015, č. j. MV-12535-3/SO-2015, a věc byla vrácena ministerstvu vnitra k novému projednání, když žalovaná shledala ministerstvem vnitra zjištěný skutkový stav (zejména ohledně prokázání existence vztahu žalobce a nezletilé jako vztahu obdobnému vztahu rodinnému) za nedostatečný. V rámci opětovného projednání žádosti ze strany ministerstva vnitra byla následně v období od června do listopadu 2015 opakovaně provedena pobytová kontrola v místě hlášeného pobytu žalobce na adrese T. 65 a dne 23. 9. 2015 byl rovněž proveden výslech žalobce (viz protokol o výslechu žalobce č. j. OAM-13341-37/PP-2014) a také svědecká výpověď zákonné zástupkyně osoby zúčastněné na řízení (viz protokol č. j. OAM-13341-39/PP-2014). Dle ministerstva vnitra z protokolů vyplynulo, že žalobce „nemá ponětí o minulosti nezletilé L. H. H., tedy o průběhu jejího života do doby než poznal její matku, ani neví, jaký je příjem družky, jak dlouho provozuje restauraci, neví kdo je otcem nezletilé, ani kdy se družka rozvedla, a to přesto, že uvažuje o osvojení dítěte. Účastník řízení uvedl, že dává nezletilé měsíčně 4000-5000 Kč, avšak matka nezletilé o této částce neví. Účastník řízení neví ani přibližný příjem své družky, nezná částku hrazenou za ubytování ani dopravu do práce, tyto výdaje hradí jeho družka. Účastník řízení uvedl, že nezletilá nikde na prázdninách nebyla, avšak její matka uvedla, že byla dva týdny na dětském táboře, což je skutečnost, o které ví jak matka nezletilé, tak bývalý manžel matky nezletilé. O bratrovi nezletilé neví účastník řízení téměř nic.“ Ministerstvo vnitra následně vydalo citované rozhodnutí, kterým opětovně zamítlo žádost žalobce pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců. 3. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil odvoláním, v němž jednak namítal jeho protiústavnost, jednak jeho rozpor se skutečným stavem věci, neboť ministerstvo vnitra ze všech zjištění a informací získaných v průběhu správního řízení zdůrazňuje pouze ty, které podle jeho názoru nasvědčují tomu, že žalobce postavení obdobné vztahu otce a dcery ke své nevlastní dceři nemá a bagatelizuje význam všech okolností, které skutečnost a trvalost vztahu potvrzují. Existenci faktického vztahu nevlastního otce a nevlastní dcery není možno neuznat pouze na základě toho, že účastník řízení zná lékařku jen jménem „M.“, že neví, kolik jeho družka platí za ubytování atd. 4. Žalovaná nicméně v žalobou napadeném rozhodnutí, jak již bylo výše rekapitulováno, podané odvolání neshledala důvodným, a proto napadené rozhodnutí ministerstva vnitra potvrdila jako správné, když se ztotožnila se způsobem, jakým posoudilo spornou otázku, zda žalobce je či není osobou s obdobným postavením rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná totiž (s odkazem na závěry z judikatury Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 30/2013-42, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013-41, dostupné rovněž na www.nssoud.cz) rovněž dospěla k názoru, že společné trvalé soužití je jevem faktickým, který je doprovázen podílením se na samotném chodu společné domácnosti, společným uhrazováním nákladů na životní potřeby, avšak naplnění těchto podmínek, tj. trvalého soužití s nezletilou osobou zúčastněnou na řízení (občankou České republiky) a její matkou, nebylo žalobcem v průběhu řízení prokázáno. Stejně tak žalobce nenabídl správním orgánům žádná relevantní tvrzení podpořená konkrétními důkazy o tom, že by se jakkoli podílel a obstarával běžné záležitosti chodu domácnosti vedené společně s družkou a její nezletilou dcerou. Žalovaná v této souvislosti poukázala i na procesní pasivitu žalobce ve snaze předestřít hodnověrná tvrzení a předložit důkazy o nich, ačkoliv je právě v jeho vlastním zájmu tvrdit a osvědčit splnění zákonných podmínek, tím spíše, že možnosti správního orgánu zjišťovat tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobnému vztahu rodinnému účastníka řízení a občana Evropské unie, což ovšem v případě žalobce naplněno nebylo, neboť ten dle žalované nevyvíjel snahu prokázat existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému. Za dané situace, kdy se potřebná iniciativa na straně žalobce nedostavila a při jeho výslechu se dokonce projevily faktické neznalosti o skutečnostech, jež by měl v pozici (nevlastního) otce alespoň rámcově znát (skutečnosti související s výchovou a výživou, jméno matričního otce a zda s ním nezletilá někdy žila ve společné domácnosti), nemohlo ministerstvo vnitra dospět k jinému závěru, než že žalobce nesplnil příslušné zákonné podmínky. Proto žalovaná uzavřela, že vztah žalobce obdobný vztahu rodinnému k nezletilé lze považovat za neprokázaný. Hodnověrné doložení existence vztahu obdobného vztahu mezi otcem a dcerou nepřineslo ani místní šetření a pochybnosti o hodnověrnosti tvrzení účastníka řízení nebyly odstraněny ani při výslechu žalobce podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a výpovědí zákonné zástupkyně osoby zúčastněné na řízení. Žalovaná se rovněž neztotožnila s námitkou žalobce, že výrok I. rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž zamítlo jeho žádost pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, je zcela mimo pravomoc ministerstva vnitra, neboť tento důvod není podřaditelný pod důvody stanovené v §87e zákona o pobytu cizinců. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 5. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby rozhodnutí žalované zrušil. 6. Žalobce, za použití obdobné argumentace jako ve svém odvolání proti rozhodnutí ministerstva vnitra, zpochybňuje správnost a dokonce i ústavnost (pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) závěrů ministerstva vnitra, následně aprobovaných ža