6 Ads 156/2011 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 3/2016- 45 - text  9 29 Ad 3/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: Staves.cz, družstvo, IČO 26246449 sídlem Lipová 370/6, 602 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D. sídlem Zahradnická 223/6, 603 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8657/1.30/15-3, sp. zn. S9-2015-205 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 21. 9. 2015, č. j. 14839/9.30/15-16, sp. zn. S9-2015-205, dle něhož se žalobce dopustil těchto správních deliktů: (i) Na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, tím, že nedodržel povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce, když připustil, že jeho zaměstnanci (P. D., O. D. a M. S.) dne 12. 8. 2014 vykonávali práci brusiče zařazenou krajskou hygienickou stanicí do 3. kategorie, přičemž podle lékařských posudků mohli tito zaměstnanci vykonávat práci pomocného dělníka (2. kategorie). Žalobce tak připustil, aby uvedení zaměstnanci vykonávali práci, k níž nebyli zdravotně způsobilí, porušil tak § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve spojení s § 59 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. (ii) Na úseku pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce tím, že nevedl evidenci pracovní doby pracovníka M. S. v období únor až srpen 2014 a pracovníků P. a O. D. v období srpen 2014, čímž žalobce porušil § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. (iii) Na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce tím, že neposkytoval v období únor až srpen 2014 svému zaměstnanci M. S. mzdu odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy v návaznosti na druh vykonávané práce, tj. 10 400 Kč, když žalobce vyúčtoval M. S. za únor 2014 hrubou měsíční mzdu ve výši 2 249 Kč a v měsících březen až srpen 2014 hrubou měsíční mzdu ve výši 2 499 Kč při odpracování stanovené délky týdenní pracovní doby 40 hodin. Zároveň žalobce neposkytnul doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručení měsíční mzdy. Tím žalobce porušil § 112 odst. 2 a 3 písm. a) v návaznosti na § 141 odst. 1 zákoníku práce. (iv) Podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tím, že nesplnil oznamovací povinnost – písemně neinformoval Úřad práce České republiky – krajskou pobočku v Brně o nástupu do zaměstnání cizinců P. a O. D., oba ukrajinské státní příslušnosti, a to nejpozději v den nástupu k výkonu práce dne 1. 1. 2014, čímž byl porušen § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. 2. Za spáchané správní delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 95 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě žalobce označil napadené rozhodnutí za nezákonné. Stěžejní námitka spočívá v tom, že žalobce se v dobré víře nemohl dopustit uvedených správních deliktů, jelikož cizinci jakožto členové družstva nebyli ve vztahu k žalobci v pracovním poměru, na žalobce se tedy nevztahují povinnosti typické pro zaměstnavatele dle zákoníku práce nebo dle nařízení vlády o minimální mzdě. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 4. Žalovaný vychází z tvrzení, že pro výkon práce člena družstva pro družstvo se vždy uplatňují práva a povinnosti stanovené v zákoníku práce, bez ohledu na to, zda musí nebo nemusí být s členem družstva uzavřena pracovní smlouva. Působnost zákoníku práce se tak dle žalovaného vztahuje i na vztah člena družstva k družstvu, k jehož založení není nutná pracovní smlouva. Uvedené tvrzení však nemá oporu v zákoně. Svou věcnou působnost vymezuje zákoník práce v § 1, kde je mj. uvedeno, že zákoník práce upravuje tzv. pracovněprávní vztahy, přičemž právě pracovní poměr je jedním základních pracovněprávních vztahů. Nemůže existovat pracovní poměr nezaložený pracovní smlouvou. Nelze nad rámec zákona rozšiřovat působnost zákoníku práce automaticky na výkon práce členů družstva pro družstvo z titulu svého členství tam, kde nedošlo k založení pracovního poměru pracovní smlouvou. 5. Nadále zde existuje obchodněprávní vztah členů družstva k družstvu, v rámci kterého může družstvo z času na čas plnit své úkoly vyplývající z jeho činnosti prostřednictvím svých členů tam, kde členství v družstvu není podmíněno pracovním poměrem člena družstva k družstvu. Uvedené nevylučuje ani § 579 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dle kterého podmiňují-li stanovy vznik členství pracovním poměrem k družstvu, může se členem družstva stát pouze osoba způsobilá k uzavření pracovní smlouvy. Stanovy žalobce však vznik členství pracovním poměrem člena k družstvu nepodmiňují. Členem žalobce se tak může stát i osoba nezpůsobilá k uzavření pracovní smlouvy. Povinnost vykonávat práci v pracovním poměru nemůže být dovozena ani z úmyslu zákonodárce. Pokud by zákonodárce zamýšlel zavést povinnost vykonávat práci družstevníků v pracovním poměru, pak by jistě explicitně tuto povinnost v zákoně uvedl. 6. Tvrzení žalobce, že je nutno odlišovat zaměstnance v pracovním poměru od člena družstva, který pouze plní úkoly pro družstvo vyplývající z jeho předmětu činnosti a není zaměstnancem s pracovní smlouvou, podporují i některé veřejnoprávní předpisy. Žalobce se proto domnívá, že jeho členové mohou vykonávat práci pro družstvo vyplývající z předmětu činnosti družstva mimo pracovněprávní vztah, tedy mimo působnost zákoníku práce. 7. V neposlední řadě žalobce uvedl, že nutnost vždy vykonávat práci pro družstvo v pracovním poměru by odporovala nejen smyslu ochranných ustanovení zákoníku práce, ale také samotnému zřízení družstva jako takového. Účelem zákoníku práce je nastavit pravidla vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a to především z toho důvodu, že zaměstnanec je v tomto případě výrazně slabší smluvní stranou, je proto vhodné chránit ho v situacích, kdy by mohl zaměstnavatel zneužít svou ekonomickou či právní sílu. Situace, kdy nejde o zaměstnance, ale o člena družstva, je však naprosto odlišná. 8. Družstevník jako takový není zaměstnancem družstva, nýbrž jeho členem, což je postavení výrazně odlišné od postavení zaměstnance. Družstevníci se dobrovolně sdružují za určitým účelem, a k dosažení tohoto účelu vkládají do družstva vklad v podobě členského příspěvku, za to jim následně náleží odměna a podíl na zisku. Družstevník tedy není družstvu přímo podřízen. Nelze říct, že by družstevník byl ve slabším postavení. Neexistuje proto důvod, aby byl družstevník chráněn zákoníkem práce. Bylo by absurdní pokutovat družstvo a jeho členy za to, že sami sebe nechrání. Pokud by družstevníci měli zájem na větší právní a ekonomické ochraně při výkonu práce, jistě by prostřednictvím svého práva hlasovat na členské schůzi toto opatření prosadili. Plnění úkolů družstevníka pro družstvo nesplňuje kumulativně všechny znaky závislé práce, a to především vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Takový vztah v sobě zahrnuje kromě dávání pokynů také to, že v případě nesplnění těchto pokynů může přijít nějaká sankce. Družstevníkovi družstva, jehož členství není podmíněno pracovněprávním vztahem, žádná sankce nehrozí. 9. Žalobce dále nesouhlasil, že jmenovaní cizinci vykonávali práci, k níž nebyli způsobilí. Není pravda, že kontrolovaní cizinci prováděli činnost „odstraňování vtokových odlitků, jejich tryskání, broušení a pilování“. Všichni tři byli zařazeni jako pomocní dělníci a brusiči a tuto práci také v průběhu kontroly prováděli, což ostatně i v rámci svého poskytnutí součinnosti správnímu orgánu uvedli. Ačkoli rozhodnutí krajské hygienické stanice zařazuje zaměstnance slévárny UXA do pracovních kategorií, přičemž profese brusič spadá do kategorie 3, je dle odůvodnění tohoto rozhodnutí na straně 7 profese „brusič“ dále rozdělena do podkategorií dle rizikových faktorů, přičemž práce „brusič – tmelení odlitků“, kterou v době kontroly všichni tři kontrolovaní pracovníci vykonávali, je zařazena do kategorie 2. I v případě, kdy by bylo možné uvažovat o tom, že pracovníci vykonávali práci „brusič – broušení odlitků ruční“, nutno vzít v potaz i skutečnost, že tato pracovní pozice je zařazena do kategorie 3 pouze kvůli rizikovému faktoru hluk. Kontrolované pracoviště je však z hlediska organizace práce nastaveno tak, aby se práce ručních brusičů neprolínala s činností na stacionárních bruskách, které vydávaným hlukem ovlivňují kategorizaci všech