6 As 73/2016 — Nejvyšší správní soud

41 A 55/2017- 52 - text  26 41 A 55/2017 Č. j. 41 A 55/2017-52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: Z. D., nar……, bytem …….., zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem advokátní kanceláře Ledčická 649/15, Praha 8 – Dolní Chabry, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.10.2017, č. j. JMK 144593/2017, sp. zn. S-JMK 138556/2017/OD/VW takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 9.10.2017, označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice ze dne 22.8.2017, č. j. 229175/2016-11, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), kterého se měl podle výroku rozhodnutí I. stupně dopustit tím, že „jako provozovatel vozidla RZ: …… v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 27.9.2016 v 08:51 hod. v ….., na ul. ……. neustanovený řidič vozidla RZ: ….. překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., kdy je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. jel nejvyšší rychlostí 67 km/hod., resp. 64 km/hod. (dle toleranční odchylky měření 3 km/hod., viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii).“ Za to mu byla uložena pokuta 1 500 Kč a náklady řízení 1 000 Kč. 2. Jednotlivé žalobní body jsou následující: Společné řízení 3. Žalobce namítá, že došlo k porušení § 125g silničního zákona, neboť správní orgán nevedl společné řízení o všech sbíhajících se správních deliktech žalobce, jakož ani za ně neuložil společnou pokutu (a jedny náklady řízení), při které by uplatnit absorpční zásadu. Tímto postupem byl žalobce nepochybně zkrácen, neboť tak bude nucen uhradit mnohonásobně vyšší částku na pokutách a nákladech řízení. 4. Konkrétně se jedná např. o řízení pod sp. zn. 2015/510628 (řízení před zdejším soudem vedeno pod sp. zn. 41 A 48/2017), 2015/54210 a 2015/522964. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhoval, aby si soud vyžádal od správního orgánu kompletní spisovou dokumentaci ve věci všech případů, ve kterých byl žalobce alespoň vyzván k úhradě určené částky, aby soud mohl posoudit, ve kterých případech mělo být vedeno společné řízení, a přesto nebylo. Námitka podjatosti 5. Žalobce v řízení prvého stupně uplatnil námitku podjatosti proti všem oprávněným úředním osobám správního orgánu, jakož i proti starostovi obce Židlochovice, a to z toho důvodu, že podle mu dostupných informací mají být tyto úřední osoby na rozkaz starosty finančně motivovány k tomu, aby vydávaly odsuzující rozhodnutí. Správní orgán však při vyřizování této námitky pochybil již v tom, že o ní rozhodoval výhradně sám, ačkoliv byla námitka podána i proti starostovi, měl nejprve o námitce vůči němu rozhodovat krajský úřad (žalovaný). 6. V tomto případě tedy o námitce podjatosti rozhodovala osoba, o jejíž nepodjatosti taktéž panovala pochybnost, neboť námitka podjatosti byla vznesena proti jejímu představenému (starostovi), a tato námitka nebyla s předstihem (resp. vůbec) vyřízena, což je podstatnou vadou řízení. 7. Napadené rozhodnutí tedy vydala oprávněná úřední osoba, vůči níž byla podána námitka podjatosti, která dosud nebyla řádně vyřízena. Tímto postupem došlo k porušení § 14 odst. 3 správního řádu. 8. Rovněž poukazuje žalobce na to, že správní orgán nebyl oprávněn (fakticky) nepřihlédnout k námitce podjatosti vůči starostovi a jiným oprávněným úředním osobám, než je Bc. T. L. Správní řád zná pouze jeden případ, kdy není námitka podjatosti řešena standardním způsobem, tento je uveden v § 14 odst. 2 správního řádu: „K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“ Důvody, pro které správní orgán standardním způsobem tuto námitku podjatosti nevyřídil, jsou však odlišné (podjatost starosty a jiných oprávněných úředních osob údajně nelze vůbec namítat). Je tedy zřejmé, že postup správního orgánu byl nezákonný, neboť námitka podjatosti proti starostovi a dalším oprávněným úředním osobám byla podána včasně a tedy o ní měl rozhodnout příslušný subjekt, tedy žalovaný (ve vztahu k starostovi obce …….). 9. Případnou (ne)přípustnost či (i)relevanci takové námitky podjatosti by rovněž byl oprávněn hodnotit toliko žalovaný, kterému měl správní orgán námitku postoupit k vyřízení. 10. Správní orgán v usnesení, kterým námitku podjatosti zamítl, uvedl, že žalobce v námitce neuplatnil žádné konkrétní důvody vůči konkrétním osobám, což následně vyvracel tím, že se s důvody uvedenými v námitce snaží (marně) vypořádat. 11. Námitku podjatosti přitom shledává za nedůvodnou, neboť žalobce údajně své tvrzení o vztahu mezi odměnami oprávněných úředních osob a jejich rozhodovací praxí nijak nepodložil a současně má být správnímu orgánu známo, že žádný takový vztah v závislosti neexistuje. 12. K tomu žalobce namítá, že správní orgán pouze obecně a bez jakéhokoliv důkazu či odůvodnění uvádí, že v námitce namítaná závislost mezi rozhodovací praxí oprávněných úředních osob a jejich odměňování neexistuje, ale nijak to nedokládá důkazy, načež uvádí, že námitka podjatosti je nedůvodná, ale zapomíná, že žalobce navrhoval dokazování, kterým by důvodnost námitky byla postavena na jisto, to však provedeno nebylo. 13. Žalobce tedy považuje předmětné usnesení za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán rozhodoval na základě podkladů (údajné znalosti poměrů na tomto úřadě), aniž tyto byly přezkoumatelným způsobem učiněny obsahem spisu a aniž by byly provedeny jako důkaz (a aniž bylo žalobci umožněno se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim). 14. Žalobce současně zastává názor, že navržené dokazování bylo na místě, neboť se jedná o jediný způsob, jakým může být pochybnost o nepodjatosti odstraněna objektivním způsobem. Skutečnost, že správní orgán toto nebo obdobné dokazování neprovedl, a místo toho se „spokojil“ s ničím nepodloženým tvrzením, že oprávněné úřední osoby nejsou odměňovány podle toho, jak rozhodují, nasvědčuje podle názoru žalobce tomu, že správní orgán má v tomto směru co skrývat, tedy že navržené dokazování neprovedl proto, že by jím byla prokázána důvodnost vznesené námitky podjatosti. Je jistě pochopitelné, že se správní orgán bude snažit tuto svou nezákonnou praxi tajit, jak to donedávna činila také finanční správa. 15. Co se týče údajné nekonkrétnosti námitky podjatosti, žalobce uvedl, že při koncipování námitky podjatosti vycházel z toho, že správní orgán ví, kdo je jeho starosta a jaké osoby zaměstnává. Žalobce proti zastává názor, že jeho námitka byla ohledně toho, vůči komu je podávána dostatečně konkrétní, neboť zákon nevyžaduje, aby v námitce podjatosti bylo uvedeno jméno a příjmení příslušných osob, ale zcela postačuje, je-li okruh daných osob vymezen v námitce podjatosti takovým způsobem, že konkrétní osoby je příslušný orgán schopen jednoznačně určit. 16. Rovněž namítá, že správní orgán při vyřizování jeho námitky podjatosti vycházel z blíže neurčeného vyjádření žalovaného, jednalo se tedy zjevně o podklad rozhodnutí, který však nebyl ve spise, nebyl proveden jako důkaz a žalobce se s ním nemohl ani seznámit, čímž došlo k závažnému procesnímu pochybení. Závěrem uvedl, že dle jeho názoru je zcela legitimní, pokud nechtěl, aby o této námitce podjatosti rozhodoval kdokoliv z Městského úřadu Židlochovice, když všichni jeho zaměstnanci mají jistě zájem na tom, aby případný systém odměňování zůstal zatajen (nebo mají strach z toho, pokud by existenci takového systému přiznali). 17. Zákon nadto neumožňuje, aby si osoby, vůči kterým je námitka výslovně namířena, zkoumaly, zda jejich podjatost vůbec lze namítat, a případě námitky podjatosti „omezily“. Takový výklad by správním orgánům umožňoval udělat námitky podjatosti naprosto bezzubý nástroj, protože pokud by úřad nechtěl, aby se námitka podjatosti dostala k nadřízenému úřadu, ačkoliv je k tomu předurčena, jelikož směřuje i proti starostovi, tak o ní jednoduše rozhodne sám s tím, že vůči osobám, které jsou postaveny na vyšší, než nejnižší úrovni hierarchie, nelze námitku podjatosti vůbec podat. Je přitom logické, že v daném případě je nezbytné, aby tuto námitku projednal odlišný úřad, neboť důvod podjatosti je tzv. systémové povahy, neboť je vysoce pravděpodobné, že systém odměn funguje minimálně s tichým souhlasem starosty, spíše vša