2 Afs 177/2016 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 6/2016- 59 - text 10 30Ad 6/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové ve věci žalobkyně: FORTENPER s. r. o. (dříve WORKLINE s. r. o.) sídlem Příkop 838/6, Brno zastoupená advokátkou Mgr. Evou Valvodovou sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno sídlem Veveří 7, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2016, č. j. 47000/5041/16/47091/010/SL-55/2016/PVM1, takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, ze dne 30. 6. 2016, č. j. 47000/5041/16/47091/010/SL-55/2016/PVM1, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč, k rukám její advokátky Mgr. Evy Valvodové, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V projednávané věci jde o posouzení, zda částky vyplácené žalobkyní (agenturou práce) jejím zaměstnancům jako cestovní náhrady za cesty mimo pravidelné pracoviště měly být zahrnuty do vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění. 2. Městská správa sociálního zabezpečení platebním výměrem ze dne 8. 4. 2016, č. 29/6512/15/772, uložila žalobkyni jako zaměstnavateli uhradit podle § 4 až 9 a § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pojistném“), dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále též „pojistné“) ve výši 32 226 130 Kč a penále ve výši 9 889 942 Kč, celkem tedy 42 116 072 Kč. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně jako zaměstnavatel provozující agenturu práce nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy, které vyplatila svým zaměstnancům v podobě cestovních náhrad. Podle správního orgánu I. stupně předmětné příjmy neměly charakter plnění osvobozených od daně z příjmů fyzických osob, proto měly být do vyměřovacího základu pro odvod pojistného zahrnuty. 3. Odvolání žalobkyně žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. II. Shrnutí obsahu žaloby 4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, v níž brojí i proti nezákonnosti platebního výměru. Vydaný platební výměr je pro žalobkyni likvidační. Přistoupil-li správní orgán I. stupně k tak závažnému kroku, měl postupovat s maximální opatrností a vyvarovat se svévole. Postup správních orgánů by byl ospravedlnitelný jen v případě, že by žalobkyně jednoznačně porušila povinnost výslovně stanovenou zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů. K tomu však v daném případě nedošlo. 5. Žalobkyně je agenturou práce, která má uzavřené smlouvy s uživateli na celém území České republiky. Délka pracovního poměru agenturních zaměstnanců není omezena na dobu dočasného přidělení k uživateli. Proto má žalobkyně se svými zaměstnanci uzavřeny pracovní smlouvy, v nichž je místem výkonu práce celé území České republiky. Pro účely cestovních náhrad si strany smlouvy zvolily obec, v níž agentura sídlí. Podstatou sporu v dané věci je, zda v takovém případě má agenturní zaměstnanec nárok na cestovní náhrady, koná-li práci u uživatele mimo sjednané místo pravidelného pracoviště [§ 152 písm. b) zákoníku práce]. Žalobkyně má za to, že takový postup možný je, což potvrzuje i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaná tvrdí, že nikoliv. Posouzení předmětné otázky je stěžejní pro závěr, zda žalobkyně postupovala v souladu s § 5 odst. 1 a § 5a zákona o pojistném, pokud do vyměřovacího základu pro odvod pojistného nezahrnula plnění vyplacená zaměstnancům v podobě cestovních náhrad z titulu výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště. Takové plnění totiž ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů není považováno za příjmy ze závislé činnosti a není předmětem daně. 6. Povinností agentury práce je zajistit svému zaměstnanci výkon práce u jiného zaměstnavatele (uživatele), a to po celou dobu trvání pracovněprávního vztahu (§ 307a zákoníku práce). Je-li délka pracovního poměru sjednána na dobu dočasného přidělení zaměstnance k uživateli, není úprava širokého vymezení místa výkonu práce na místě. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo. Žalobkyně měla se svými zaměstnanci sjednány pracovní poměry na dobu určitou vymezenou konkrétním datem. V případě ukončení dočasného přidělení k uživateli pracovní poměr zaměstnanců nezanikl. Pokud však přidělení zaměstnance k uživateli skončilo dříve než pracovní poměr, byla žalobkyně povinna zajistit zaměstnanci výkon práce u jiného uživatele, nebo mu vyplácet náhradu mzdy z důvodu překážky na straně zaměstnavatele. Tomu se agentura práce snažila předcházet uzavřením smluv s více uživateli tak, aby v případě potřeby bylo možné zaměstnance přesunout k výkonu práce u jiného uživatele. Typický je tento postup u dělnických profesí. 7. Způsob sjednání místa výkonu práce odpovídal četnosti a územnímu rozsahu spolupracujících uživatelů. Žalobkyně spolupracovala s uživateli na celém území republiky, proto pro ni bylo naprosto nevhodné sjednat místo výkonu práce užším způsobem. Pokud by místo výkonu práce bylo vázáno pouze na místo výkonu práce u konkrétního uživatele, nemohla by agentura práce operativně přeložit zaměstnance k jinému uživateli bez souhlasu zaměstnance ani jej vyslat k jinému uživateli z titulu pracovní cesty. Takový postup je v případě agenturního zaměstnávání neakceptovatelný a nelogický. Agentura práce musí mít možnost pružně přidělovat své zaměstnance k uživatelům. Sjednání místa výkonu práce širším způsobem není v rozporu s pracovněprávními předpisy. V případě agenturního zaměstnávání bývá tento stav obvyklý a potřebný, k čemuž žalobkyně ocitovala odbornou literaturu a stanovisko Ministerstva financí. Uzavřela, že jsou-li uživatelé rozprostřeni na širším území, je logické, že i se svými zaměstnanci bude mít jako místo výkonu práce sjednáno širší území. 8. Ze stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí, které si žalobkyně vyžádala k dané problematice, vyplývá, že poskytování cestovních náhrad dočasně přidělovaným zaměstnancům agentury práce dle § 152 písm. b) zákoníku práce nelze zcela vyloučit (např. u pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu určitou, která není vázána na dobu dočasného přidělení u uživatele) a že cestovní příkaz nemusí být nutně vystaven v případě výkonu práce mimo pravidelné pracoviště. Naopak žalovaná uvádí, že místo pravidelného pracoviště musí být totožné s místem faktického výkonu práce u uživatele a že výkon práce nemůže být důvodem pro poskytování cestovních náhrad z titulu výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště. 9. Podle žalované místem pravidelného pracoviště může být pouze pracoviště uživatele (sídlo uživatele, resp. příslušná obec), tedy místo, kde zaměstnanec fakticky pracuje. Takový výklad je podle žalobkyně nelogický. Je nutné rozlišovat místo výkonu práce, pracoviště a pravidelné pracoviště. Ustanovení § 34a zákoníku práce preferuje ohledně místa pravidelného pracoviště volbu stran. Teprve v případě, že pravidelné pracoviště stranami není zvoleno, zákoník práce zakládá premisu, že jím je místo výkonu práce, resp. obec, v níž cesty zaměstnance za účelem výkonu práce nejčastěji začínají. Výklad žalované je v rozporu se zásadou smluvní volnosti a je rovněž nelogický. Neposkytuje řešení pro případ, že by místem výkonu práce u uživatele byly dvě obce, neboť pro účely cestovních náhrad musí zaměstnavatel vymezit maximálně jednu obec. 10. Podle žalobkyně žalovaná nesprávně zaměňuje pojmy výkon práce mimo místo pravidelného pracoviště za pracovní cestu s tím, že zaměstnanec je k uživateli vysílán pokynem podle § 309 odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnanec však není zaměstnavatelem k uživateli vyslán pokynem, nýbrž je mu tímto pokynem přidělen. Vyslání zaměstnance na pracovní cestu (§ 42 zákoníku práce) a přidělení k uživateli (§ 309 zákoníku práce) jsou dva odlišné právní instituty. Zaměstnanec může být pokynem přidělen ke dvěma uživatelům současně, nebo může být v rámci pracovišť uživatele přidělen k výkonu práce do dvou odlišných obcí (typicky sezónní práce). Přidělení k uživateli na základě pokynu není vyslání na pracovní cestu. Rovněž výkon práce mimo místo pravidelného pracoviště není pracovní cestou, jen se za ni pro účely cestovních náhrad považuje. 11. U oblastních inspektorátů není jednoty v tom, zda v případě nároku na cestovní náhrady z titulu výkonu práce mimo místa pravidelného pracoviště je nutné vyplňovat cestovní příkazy. Výkon práce mimo místo pravidelného pracoviště totiž není pracovní cestou ve smyslu § 42 zákoníku práce. To ani žalobkyně netvrdí. Diety vyplácela svým zaměstnancům z titulu výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště. Pokud zaměstnane