6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 3/2017- 54 - text 13 31 Ad 3/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Bioveta, a.s., IČO: 25304046 sídlem Komenského 212/12, 683 23 Ivanovice na Hané zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2017, č. j. 6057/1.30/16-7, sp. zn. S92016-181 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 8. 6. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2017, č. j. 6057/1.30/16-7, sp. zn. S92016-181 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo v části změněno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2016, č. j. 11425/9.30/16-15, sp. zn. S9-2016-181 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). 2. Správní orgán prvního stupně jakožto věcně a místně příslušný úřad dle § 5 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o inspekci práce“), a § 141 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodl výrokem I. tak, že se žalobce dopustil správních deliktů na úseku pracovní doby: 1. podle § 28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce tím, že nezajistil rozvržení pracovní doby tak, aby měli zaměstnanci stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu, konkrétně tím, že nerozvrhl zaměstnancům: a) panu P. P. v období od 8. 9. 2014 do 21. 9. 2014, od 29. 9. 2014 do 12. 10. 2014 a od 12. 1. 2015 do 25. 1. 21015 pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin, a ani mu nebyl poskytnut nepřetržitý odpočinek tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin, b) panu V. Z., v období od 5. 1. 2015 do 18. 1. 2015 pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin, a ani mu nebyl poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin, c) panu Z. B., v období od 2. 3. 2015 do 15. 3. 2015, od 13. 4. 2015 do 26. 4. 2015 pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil za období dvou týdnů alespoň 70 hodin, čímž žalobce porušil § 92 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákoník práce“); 2. podle § 28 odst. 1 písm. u) zákona o inspekci práce tím, že nezajistil, aby zaměstnanci pracující v noci byli vyšetřeni lékařem pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně, když nezajistil, aby zaměstnanec P. P. byl vyšetřen nejpozději dne 29. 5. 2014 a zaměstnanec V. Z. byl vyšetřen nejpozději dne 26. 2. 2014, čímž žalobce porušil § 94 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. 3. Výrokem II. rozhodnutí správního orgánu první stupně byla žalobci za spáchané správní delikty uložena v souladu s § 28 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce pokuta ve výši 70.000 Kč; výrokem III. mu byla uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. 4. Žalovaný změnil výrokem I. napadeného rozhodnutí výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v částech 1. a) a b) tak, že se žalobce dopustil správních deliktů na úseku pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce tím, že nezajistil rozvržení pracovní doby tak, aby měli zaměstnanci stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu, konkrétně tím, že nerozvrhl zaměstnancům: a) panu P. P. v období od 8. 9. 2014 od 13:30 hod. do 15. 9. 2014 do 13:30 hod., od 29. 9. 2014 od 13:30 hod. do 6. 10. 2014 do 13:30 hod. a od 12. 1. 2015 od 13:30 do 19. 1. 2015 do 13:30 hod. pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin; b) panu V. Z. v období 5. 1. 2015 od 13:30 do 12. 1. 2015 do 13:30 pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin. 5. Výrokem II. napadeného rozhodnutí žalovaný výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v částech 1. a) a b) týkající se neposkytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin u uvedených zaměstnanců, zrušil a řízení v této části zastavil. 6. Výrokem III. napadeného rozhodnutí žalovaný výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části 1. c) zrušil a řízení v této části zastavil. Výrokem IV. napadeného rozhodnutí žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v rozsahu výroku I. části 2. 7. Žalovaný výrokem IV. napadeného rozhodnutí změnil výrok II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobci uložil dle § 28 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce pokutu ve výši 58.000 Kč. Výrokem VI. napadeného rozhodnutí žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve zbytku potvrdil. 8. Žalobce podanou žalobou brojil proti výrokům I., IV., V., a VI. napadeného rozhodnutí. II. Obsah žaloby 9. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že správní orgán prvního stupně a následně i žalovaný zatížili řízení podstatnými vadami, porušili právo žalobce na spravedlivý proces a fakticky upřeli žalobci zákonná procesní práva a porušili i jiná zákonná ustanovení. Konkrétně žalobce napadal rozhodnutí žalovaného ve třech bodech. 10. Nejprve měl za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V rozporu se zásadou vyšetřovací se totiž správní orgán prvního stupně ani žalovaný řádně nevypořádali s důkazními návrhy žalobce, nenařídili ústní jednání, a tak ani nezjistili všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch či neprospěch žalobce. Tím, že správní orgány nepřipustily žádný ze žalobcem navrhovaných důkazů, ač skrze tyto prokazoval nové námitky, tvrzení, skutečnosti a závěry, byla žalobci dle jeho názoru v rozporu se zásadou spravedlivého procesu odňata možnost bránit se v řízení o správním deliktu. Ve spojení s tímto namítal, že jediným důkazem v řízení před správním orgánem prvního stupně byl protokol z kontroly ze dne 9. 11. 2015 s přílohami, který však obsahuje několik metodických a matematických chyb a nedostatků a vyznačuje se vadami, jejichž množství zpochybňuje závěry v něm uvedené. Dle žalobce protokol o kontrole není neotřesitelným důkazem a skutečnost, že správní řízení o uložení pokuty navazovalo na kontrolní činnost, ještě nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, publ. pod č. 3027/2014 Sb. NSS a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, č. j. 7 A 59/99-45). 11. Dále rozporoval zákonnost výroku I. napadeného rozhodnutí, jelikož měl být založen na nesprávném výpočtu nepřetržitého odpočinku poskytnutého ve výroku uvedeným zaměstnancům, neboť vycházel pouze z údajů o době příchodu a odchodu zaměstnanců do a z areálu závodu žalobce. Žalovaný ve správním řízení vůbec nevzal v úvahu tu skutečnost, že z prostorových a technologických důvodů není na daném pracovišti v třísměnném (nepřetržitém) provozu objektivně možná současná práce zaměstnanců různých směn. Evidence vstupu a odchodu zaměstnance do a z areálu zaměstnavatele (žalobce) nepředstavuje podklad pro úvahu, že označený čas pomocí snímače odpovídá počátku a konci rozvržené a odpracované pracovní doby nebo směny zaměstnance. Prvořadým údajem pro stanovení skutečně odpracované doby je rozvržení pracovní doby a odpočinku jednotlivých zaměstnanců vedoucími zaměstnanci. Žalovaný tak pochybil, když pro určení rozhodného období pro výpočet poskytnutého nepřetržitého odpočinku v napadeném rozhodnutí vycházel z údajů o příchodu/odchodu zaměstnance místo toho, aby žalovaný vycházel ze začátku pracovní doby (směny) předem rozvržené zaměstnavatelem (žalobcem) podle § 81 a 84 zákoníku práce. V souvislosti s touto námitkou žalobce na závěr upozornil, že rozvržení pracovní doby vyplývá mj. z vnitřního předpisu č. 01/15 vydaného žalobcem v návaznosti na kontrolu provedenou správním orgánem prvního stupně. K tomuto však žádný ze správních orgánů nepřihlédl, ačkoli dle ustálené judikatury je správní orgán povinen při svém rozhodování hodnotit i existenci opatření přijatých zaměstnavatelem na základě provedené kontroly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 57/2014-41). V souvislosti s tímto navrhl důkazy na prokázání svých tvrzení, a to přehledem výpočtů pracovní doby předmětných zaměstnanců, vnitřním předpisem č. 01/15 a výslechem zaměstnanců žalobce. 12. Naposledy žalobce rozporoval záko