6 Afs 224/2016 — Nejvyšší správní soud

62 Af 5/2018- 82 - text 8 pokračování 62 Af 5/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: GEMAX INVEST a.s. sídlem Pozlovice 337 zastoupen JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem sídlem Prostějov, Sádky 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Brno, Masarykova 31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.11.2017, č.j. 49568/17/5200-11435-710862, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty věci 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.11.2017, č.j. 49568/17/5200-11435-710862, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 25.11.2016, č.j. 1979144/16/3305-52524-701172, kterým došlo ke změně platebního výměru ze dne 25.11.2015, č.j.1810147/15/3305-52524-701172, tak, že byla podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, snížena vyměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 na 11 191 950 Kč. 2. K vyměření daně došlo podle pomůcek, neboť žalobce nepodal daňové přiznání, jak mu ukládal § 38m zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a § 136 daňového řádu, v zákonem stanovené lhůtě ani ve lhůtě náhradní stanovené podle § 145 odst. 1 daňového řádu. II. Shrnutí procesního postoje žalobce 3. Žalobce namítá, že v roce 2011 nebylo v důsledku soudních sporů mezi akcionáři zřejmé, kdo je za něho oprávněn jednat a podávat daňová přiznání. Chod společnosti měl na starosti prokurista, který však daňové přiznání nepodal. V roce 2015 nový statutární ředitel žalobce zjistil, že za roky 2010 a 2011 nebyla podána daňová přiznání, a proto začal shromažďovat účetnictví k rozhodným obdobím, aby mohl daňová přiznání podat. To se mu však nepodařilo, neboť 25.11.2015 stanovil finanční úřad daň za použití pomůcek. Podle žalobce však ke stanovení daně za použití pomůcek nebyly splněny podmínky. Správce daně totiž neprokázal, že by účetnictví žalobce obsahovalo takové nedostatky, které by je činily nesprávným, neprůkazným nebo neúplným. Správnost účetnictví potvrzuje i to, že žalobcovo účetnictví bylo jedinou pomůckou. Podle žalobce tak správce daně provedl dokazování zastřené pomůckami, což mu umožnilo použít jen ty důkazy, které si sám zvolil. Daň tak byla stanovena fakticky kombinací dokazování a pomůcek, neboť správce daně vychází jen z důkazů předložených žalobcem. To je podle žalobce nepřípustné (odkazuje k tomu mj. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2004, sp.zn. 2 Afs 25/2003). 4. Podle žalobce bylo možné stanovit daň dokazování, neboť předložil daňové přiznání i účetnictví. Žalovaný i správce daně však označili žalobcovo účetnictví za nevěrohodné, aniž by pro to měli jakékoli relevantní důvody. Dílčí nedostatky účetnictví nemohou způsobit nevěrohodnost a neprůkaznost účetnictví jako celku. Pokud finanční orgány dospěly k závěru, že je účetnictví zatíženo vadami, měly se pokusit tyto vady odstranit, resp. měly počkat, až tyto vady odstraní žalobce, jak bylo domluveno s úřední osobou. Žalobce nesouhlasí s tím, že by nepodání daňového přiznání za rok 2010 společně s nepublikací účetní závěrky mělo vliv na kontinuitu údajů uvedených v účetnictví roku 2011. Naopak tyto okolnosti na účetnictví roku 2011 nemají žádný vliv. Podle žalobce ani nevytvoření a nezveřejnění řádně sestavené účetní závěrky za rok 2011 nemá žádný vliv na to, že mohla být daň stanovena dokazováním. Velké množství společností účetní závěrku nezveřejňuje (a to ani státní podniky). 5. Žalobce namítá, že vynaložené náklady byly řádně zaúčtovány (pronájem kontejnerů byl doložen objednávkou na pronájem kontejnerů a výdajovými pokladními doklady; výdaje na zprostředkování byly doloženy smlouvou a sdělením advokátky o převodu finančních prostředků). Žalobce tedy unesl své důkazní břemeno, neboť doložil evidenci pro stanovení daně dokazováním, zatímco finanční orgány věrohodnost ani průkaznost účetnictví nevyvrátily. 6. Podle žalobce navíc samotné neprokázání některých uplatněných daňových výdajů není důvodem k použití pomůcek. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2017, sp.zn. 2 Afs 160/2016. 7. Žalobce má také za to, že byla daňová povinnost stanovena v nepřiměřené výši (žalovaným dovozovaný zisk je nereálný, neboť nezohledňuje provizi za zprostředkování) a nebyla tak splněna druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek. Daňová povinnost stanovená podle pomůcek činí cca 11 mil. Kč, zatímco daň stanovená dokazováním by činila necelých 5 mil. Kč. Správce daně podle žalobce nezohlednil výdaje, které musely být dosaženy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.7.2012, sp.zn. 8 Afs 71/2011). 8. Žalobce nesouhlasí s tím, že neměl právo účastnit se výběru pomůcek. Žalovaný nezohlednil žalobcovy připomínky ke zvoleným pomůckám. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové zrušil. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí procesního postoje žalovaného 9. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci 10. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s.ř.s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 11. Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. 12. Žalobce předně namítal, že nebyly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť správce daně neprokázal, že by účetnictví žalobce obsahovalo takové nedostatky, které by je činily nesprávným, neprůkazným nebo neúplným. 13. V daném případě došlo k vyměření daně podle pomůcek podle § 145 odst. 1 daňového řádu z toho důvodu, že žalobce ani přes výzvu správce daně nepodal řádné daňové přiznání. 14. Podle § 145 odst. 1 daňového řádu nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek. 15. Uvedené ustanovení umožňuje správci daně vyměřit daň podle pomůcek v případě, že daňový subjekt má daňovou povinnost, a ani na výzvu správce daně nepodal ve stanovené lhůtě daňové přiznání. Podstatným zákonným předpokladem pro užití tohoto způsobu stanovení daně je tak doložení, že daňovému subjektu (alespoň nějaká) daňová povinnost svědčí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2005, sp.zn. 1 Afs 62/2004, publ. pod č. 610/2005 Sb., event. Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2011, s. 860). Zákonnost vyměření daně podle pomůcek je tedy dána jednak existencí daňové povinnosti daňového subjektu a nadto tím, že daňový subjekt nepodal daňové přiznání ani na výzvu správce daně. 16. Podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou tak v tomto případě odlišné než při užití tohoto náhradního způsobu stanovení daňové povinnosti podle § 98 daňového řádu. Podle zmíněného § 98 daňového řádu mohou být totiž užity pomůcky až v případě, nemohla-li být daňová povinnost stanovena dokazováním pro nesplnění některé ze zákonných povinností daňovým subjektem při dokazování. Stanovit daň dokazováním totiž předpokládá, že daňový subjekt podal daňové přiznání a dokazováním se prokazují skutečnosti, které v daňovém přiznání subjekt sám tvrdil, uvedl, popř. měl uvést. Při provádění dokazování se pak uplatňuje důkazní břemeno a jeho přenášení mezi daňovým subjektem a správcem daně podle § 92 daňového řádu. Pokud však daňový subjekt daňové přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti dokazováním zpravidla pojmově vyloučeno, a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti prokázat základ daně a daň (byť i s nulovým daňovým základem a nulovou daní), neboť v takovém případě nemá co prokazovat, a správce daně případně co vyvracet. 17. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.7.2017, č.j. 6 Afs 224/2016-40, byla-li daň stanovena podle pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání, lze ve smyslu § 98 odst. 2 daňového řádu zohlednit jen takové výhody pro daňový subjekt, které byly známy již správci daně I. stupně, resp. plynou z dostupných informací využitelných ke kvalifikovanému odhadu správce daně I. stupně. Zkoumá-li odvolací orgán, zda se v případě stanovení daně podle pomůcek kvalifikovaný odhad správce daně I. stupně co možná nejvíce blíží real