Krajský soud v Brně 30 Af 28/2018 – Přestupky právnických osob a podnikajících fyzických osob

Žalobkyně podniká v oboru tvorby softwarových řešení. V roce 2001 uzavřela veřejnoprávní smlouvu s Ministerstvem dopravy, které na ni přeneslo svou zákonnou povinnost vytvořit a vést Centrální informační systém o jízdních řádech (dále též „CIS“), stejně jako povinnost zajišťovat provoz celostátního vyhledávače dopravních spojení veřejnou hromadnou dopravou (dále též „smlouva o vedení CIS“). Na základě tohoto pověření žalobkyně připravila programové prostředí CISnet, v němž se evidují trasy, zastávky a jednotliví provozovatelé veřejné dopravy, a ti pak jeho prostřednictvím předkládají své jízdní řády ke schválení dopravním úřadům. Schválené jízdní řády se následně vkládají do databáze CIS. Vzniklou databázi obohacovala žalobkyně na základě soukromoprávních smluv s jednotlivými dopravci a jinými subjekty o další informace (např. souřadnice stanic a zastávek), a zejména o další jízdní řády (zpočátku neměli povinnost předávat své jízdní řády do CIS někteří provozovatelé městské hromadné dopravy, do dnešní doby tuto povinnost nemají např. provozovatelé soukromých autobusových linek k velkým nákupním centrům či leteckých linek). Nad touto obohacenou databází pak žalobkyně vybudovala vyhledávač spojení nazvaný Informační dopravní systém, známý jako IDOS. Za plnění úkolů státu nepříslušela žalobkyni podle smlouvy s Ministerstvem dopravy žádná přímá odměna, smlouva jí však umožňovala využívat data z CIS ke komerčním účelům. Žalobkyně proto nabízela na internetových stránkách, na nichž provozovala IDOS, reklamní prostor inzerentům, přičemž od roku 2007 tak činila prostřednictvím společnosti MAFRA.

V roce 2010 se na žalobkyni obrátila společnost Seznam.cz, a.s. (dále též „Seznam“) a žádala, aby jí poskytla data z CIS ke komerčnímu využití. Žalobkyně uvedla, že požadovaná data v určitých formátech zveřejňuje na svém internetovém portálu, což považuje za dostačující. Seznam se v reakci na to různými cestami domáhal zpřístupnění předmětných dat, a to nejprve u žalobkyně a u Ministerstva dopravy prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím, následně se pak dožadoval od žalobkyně cenové nabídky za poskytnutí dat. Dne 23. 5. 2012 se Seznam obrátil s podnětem k prošetření této věci též na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „žalovaný“ nebo „ÚOHS“). Ten dospěl v rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015 k názoru, že žalobkyně zneužila svého dominantního postavení na trhu s daty o jízdních řádech tím, že odmítla dodávky společnostem Seznam a Google Inc. (dnes Google LLC, dále též „Google“). Uložil jí proto pokutu za delikt podle § 22a odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) ve výši 2 199 000 Kč (dále též „rozhodnutí o pokutě“).

Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, byla však úspěšná jen zčásti. Předseda žalovaného změnil prvostupňové rozhodnutí pouze v tom směru, že vypustil část skutku spočívající v odmítnutí dodávek společnosti Google (a porušení čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie), neboť k tomu nebyl ve spise shromážděn dostatek přesvědčivých důkazů. Setrval však na názoru, že žalobkyně odpírala v době od 6. 12. 2010 do 31. 8. 2015 dodávky společnosti Seznam, čímž mohla narušit hospodářskou soutěž na českých trzích s vyhledáváním dopravních spojení, a porušila tudíž § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (zákaz zneužití dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů). Rozhodnutím označeným v záhlaví proto předseda žalovaného pokutu snížil na 1 080 000 Kč (dále též „rozkladové rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Toto rozhodnutí napadá žalobkyně u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 15. 3. 2018.

Žalobkyně navrhuje zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí žalovaného. Její obsáhlou žalobu lze shrnout do následujících stěžejních bodů.

Za prvé, žalobkyně tvrdí, že vůbec není soutěžitelem, neboť ve vztahu k CIS vystupuje jako správní orgán (a pokud by z této pozice narušila veřejnou soutěž, obsahuje zákon odlišné nástroje nápravy). Vedení CIS – a do 31. 8. 2015 též zpřístupňování informací z něj prostřednictvím nestranného a nezávislého vyhledávače, jímž byl IDOS – představují úkoly ve veřejném zájmu, které žalobkyně plnila na základě veřejnoprávní smlouvy s Ministerstvem dopravy. Ačkoliv nepopírá, že jeden a týž subjekt může mít „obojetné“ postavení v závislosti na činnostech, které vykonává, zpřístupňování údajů shromážděných v databázi zřízené na základě zákona státem je podle ní neoddělitelnou součástí veřejnoprávní činnosti. K tomu odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci CompassDatenbank GmbH proti Rakouské republice, jenž se týkal odepření přístupu k datům z rakouského obchodního rejstříku za účelem jejich komerčního využití ze strany rakouského státu (žalobkyně se cítí být v nyní posuzovaném případě ve stejném postavení jako Rakousko), a dále na rozsudek téhož soudu ve věci Camera di Commercio a na sdělení Evropské komise o pojmu státní podpora. Veřejnoprávní postavení žalobkyně má potvrzovat i judikatura českých správních soudů, které ji označily za subjekt povinný poskytovat informace o CIS. Naopak rozdělení jejích činností provedené žalovaným je vnitřně rozporné, neboť žalobkyně měla zneužít dominantní postavení v rámci trhu s daty z CIS, jehož správa však i podle žalovaného spadá mezi její veřejnoprávní činnosti (na rozdíl od vyhledávače IDOS). Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že s daty z CIS nikdy neobchodovala, a dokonce i vyhledávač IDOS provozovala v rozhodné doby jako součást svých veřejnoprávních závazků vůči Ministerstvu dopravy. Závěrem žalobkyně navrhuje, aby krajský soud položil SDEU předběžnou otázku, zda orgán veřejné moci vykonává hospodářskou činnost, když nezpřístupňuje zájemcům zdrojová data, která jsou dopravci povinni předávat do příslušné databáze na základě zákona (a další navazující otázky).

Ve druhém žalobním bodě žalobkyně připomíná, že za správu CIS nedostává od Ministerstva dopravy žádnou odměnu, a přitom nese veškeré náklady. Společnost Seznam vždy požadovala, aby jí žalobkyně poskytovala data bez finančního protiplnění. Pokud by měla žalobkyně poskytovat data z CIS zdarma někomu, kdo takové náklady nevynaložil, znemožnilo by jí to poskytovat službu obecného hospodářského významu. Za znemožnění je přitom třeba považovat i nemožnost službu provozovat za ekonomicky přijatelných podmínek (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudky SDEU ve věcech Albany, Komise proti Nizozemí a Almelo). Žalovaný argumentuje tím, že v současné době žalobkyně na základě změny zákona příslušná data zveřejňuje, aniž by jí to znemožnilo pokračovat ve správě CIS. Pomíjí však, že změna zákona žalobkyni taktéž zbavila povinnosti provozovat IDOS jako „objektivní“ vyhledávač dopravních spojení, takže z něj může nyní žalobkyně nově získávat finance např. tím, že bude nabízet přednostně spoje určitých dopravců apod. Nadto sám žalovaný na jiných místech svého rozhodnutí dovozuje, že žalobkyně byla soutěžitelem jen do změny zákona (do 31. 8. 2015).

Za třetí, žalovaný vymezil relevantní trhy příliš úzce. Nepřipustil, že by se soutěže na nich mohl účastnit jakýkoliv subjekt, který nedisponuje přístupem k úplnému souboru dat obsaženému v CIS, a tím uměle vytvořil dominantní postavení žalobkyně. Úplně pominul možnost získávat data soukromoprávní cestou, ačkoliv tímto způsobem si data z CIS doplňovala sama žalobkyně (mj. od téměř 400 cizozemských dopravců) a získávaly je tak i další subjekty (společnosti Bileto s. r. o., FS Software s.r.o., tt4t, s.r.o., ba dokonce i společnost Seznam, jak vyplývá z tzv. technické zprávy). Některé subjekty tímto způsobem dokonce vybudovaly databáze srovnatelné svým obsahem s databází žalobkyně – dceřiná společnost žalobkyně INPROP takto získává data o hromadné dopravě na Slovensku a pokrývá ji v rozsahu cca 99 %, společnost Kiwi získává soukromoprávní cestou data o letecké dopravě po celém světě (přičemž žalovaný nijak nepodložil své tvrzení odlišnosti letecké dopravy od jiných dopravních odvětví). Postačilo by přitom navázat spolupráci jen s oblastními koordinátory dopravy a s několika největšími vlakovými a autobusovými dopravci k tomu, aby zájemce pokryl 80 – 90 % poptávky po dopravních spojeních. Ani právní úprava ani žádná veřejnoprávní smlouva přitom nebránily dopravcům, aby data předávaná do CIS poskytovaly na komerční bázi jiným subjektům. Žalovaný se ohledně obtížnosti a neudržitelnosti soukromoprávního získávání dat spokojil jen s vyjádřením společnosti Seznam (přímého konkurenta, který podal stížnost, na jejímž základě dané řízení probíhalo) a společnosti Bileto (s níž žalobkyně vedla nekalosoutěžní spor před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 59 Cm 11/2014). Nešetřil přímo u dopravců či koordinátorů dopravy, za jakých podmínek by byli ochotni svá data poskytnout, stejně tak neoslovil společnost INPROP.

Své vykonstruované závěry podpořil žalovaný i tím, že vůbec neanalyzoval postavení žalobkyně na navazujících trzích s informacemi o dopravních spojeních a s vyhledáváním dopravních spojení. Tam jí ve skutečnosti konkurovaly další subjekty. V první řadě to byli provozovatelé celostátních vyhledávačů, a to jak pro stolní počítače (vyhledávač Teroplan, vyhledávač společnosti Google, od dubna 2015 pak zprovoznila svůj vyhledávač též společnost Seznam na serveru mapy.cz), tak pro mobilní zařízení (aplikace pro mobilní zařízení CircleGate, Jízdní řády do kapsy a Pubtran, přičemž i aplikace IDOS funguje jako mobilní aplikace). I Evropská komise v kauze Google Search přitom dospěla k závěru, že vyhledávání na stolních a mobilních zařízeních spadá do jednoho relevantního trhu. Vedle toho žalobkyni konkurovali i provozovatelé dílčích vyhledávačů, jež zahrnovaly buď jen určitý druh dopravy (např. vlakovou) či jen určitou oblast (např. MHD určitého města nebo integrovaný dopravní systém určitého kraje). Žalovaný nezkoumal zaměnitelnost všech uvedených vyhledávačů s produktem žalobkyně. Neprovedl jakékoliv ekonomické analýzy (např. žalobkyní popsanou modifikovanou verzi SSNIP testu zkoumající, kam by se přesunula poptávka, pokud by žalobkyně snížila kvalitu poskytovaných služeb, příp. korelační analýzu), stejně jako neanalyzoval korektně nabídkovou stranu trhu (např. dotazníkovým šetřením u potenciálních konkurentů) ani jeho stranu poptávkovou (např. spotřebitelskými průzkumy či anketami). Množství provedených důkazů je výrazně nižší, než je v obdobných případech běžné jak v praxi žalovaného (např. v kauze STUDENT AGENCY), tak i Evropské komise (např. v kauze Google Search) a než vyžaduje judikatura (žalobkyně zde odkázala na rozsudek SDEU ve věci Microsoft Corporation proti Komisi).

Namísto toho založil žalovaný své úvahy na nepodložených konstrukcích, zejména na tzv. celofánovém omylu (spotřebitelé v důsledku deformace tržního prostředí považují za substituty i výrobky, u nichž by tomu tak za běžných okolností nebylo), k němuž však nemůže docházet na trzích, kde se produkty nabízejí zdarma. Konkurenci celostátních vyhledávačů odbyl žalovaný tvrzením, že byly kvůli vstupním datům méně spolehlivé. Nevysvětlil, jak to spotřebitel pozná, ani nevzal v úvahu, že na trhu běžně konkurují méně kvalitní produkty těm kvalitnějším. Nezohlednil ani skutečnost, že za konkurenta žalobkyně, navíc nekale soutěžícího, považoval společnost Seznam i Městský soud v Praze (žalobkyně odkázala na jeho rozsudek ze dne 26. 8. 2016, č. j. 41 Cm 16/2014-155). Substituci s dílčími vyhledávači označil žalovaný za jednostrannou na základě předpokladu, že spotřebitelé vyžadují jen vyhledávání nad kompletním souborem dat. Přitom analýzy chování uživatelů předložené žalobkyní svědčí o pravém opaku – jen 14,5 % dotazů vyhledávače IDOS vyhledávalo v úplném souboru dat a např. v dotazech na pražskou MHD se spotřebitelé mnohem častěji obraceli na vyhledávač Dopravního podniku hl. m. Prahy než na IDOS. Výchozí nastavení IDOSu na všeobecné vyhledávání o ničem nesvědčí, neboť takto jsou z důvodu spotřebitelského pohodlí nastaveny všechny internetové vyhledávače. Spotřebitelé podle žalobkyně vůbec nevyžadují kompletnost dat pro vyhledávání spojení – buď mají jako pravidelní cestující přesnou představu o tom, jací dopravci danou trasu obsluhují, nebo jim postačuje nalézt nejbližší spojení v čase předpokládaného odjezdu, aniž by pro ně bylo relevantní, že např. v rozmezí 20 minut jede ještě další spoj jiného dopravce. Žalobkyně poukazuje na to, že i u porovnávačů cen zboží se uživatelé běžně spokojují s vyhledáním téhož zboží jen u několika největších prodejců a že ani u mobilních operátorů si nekonkurují navzájem pouze ti, kteří mohou nabídnout 100 % pokrytí území svým signálem. Dílčí vyhledávače mohou vytvářet na žalobkyni konkurenční tlak i prostřednictvím tzv. substitučního řetězce či multi-homingu, tedy dosažení téhož výsledku kombinací různých produktů (k tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Komise v případu AstraZeneca/Novartis se závěrem, že konkurenci univerzálních herbicidů představují i selektivní herbicidy).

Z širšího hlediska žalovaný odmítl zohlednit, že vyhledávač IDOS je součástí tzv. vícestranné platformy, na níž se setkávají poskytovatelé informací o dopravních spojeních, příjemci těchto informací a poskytovatelé reklamy, o jejichž zájem poskytovatelé informací soutěží. Žalobkyně poukazuje na to, že i když sama neměla přímé příjmy z prodeje reklamy (tu nabízela svým jménem společnost MAFRA, a. s., která za to žalobkyni platila měsíčně pevnou částku), byla přesto motivována zlepšovat své služby a lákat další klienty tím, že při poklesu návštěvnosti stránek pod 1 milion uživatelů měsíčně měl její smluvní partner právo smlouvu vypovědět. To se reálně projevilo v tom, že žalobkyně v aplikaci IDOS v průběhu času zavedla řadu nových funkcí (např. zjišťování polohy a zpoždění vlaků či jejich řazení, zobrazení historie vyhledávání, funkce našeptávače linek), díky tomu IDOS zvítězil v roce 2012 v soutěži Evropské komise o nejlepší evropský přeshraniční multimodální plánovač dopravních spojení a žalobkyně i poté v inovacích pokračovala (jejich přehled je k dispozici na webu http://jizdnirady.idnes.cz v sekci Novinky). Charakter vícestranné platformy se proto měl projevit jednak při vymezování trhů (žalovaný měl vymezit buď trh zahrnující celou vícestrannou platformu, nebo dílčí trhy tvořené jejími stranami, a měl zkoumat konkurenční tlaky na nich, zejména ze strany jiných poskytovatelů informací soutěžících o zájem inzerentů), jednak ji měl vzít v úvahu při výpočtu pokuty. Namísto toho žalovaný nesmyslně vymezil celkem tři navazující trhy, přičemž trh č. 2 neexistuje – má jít o trh s jakýmsi „meziproduktem“ v podobě informace o dopravním spojení – ačkoliv reálně existují pouze dva produkty – data a vyhledávání v databázi. Všechny tři trhy jsou pak vymezeny „totalitně“, tedy tak, aby nikdo než žalobkyně na nich nemohl soutěžit. Tvoří snad podle žalovaného všechny výše popsané alternativní způsoby získávání dat a všechny ostatní výše jmenované vyhledávače dopravních spojení vlastní, paralelní trhy?

Ve čtvrtém bodě označuje žalobkyně s odkazem na odbornou literaturu soutěžní delikt spočívající v odmítnutí dodávek za kontroverzní. Tvrdí nicméně, že se jej nedopustila. Pouze odmítla zpřístupnit společnosti Seznam svou obohacenou databázi, jež je předmětem jejího duševního vlastnictví, resp. převádět pro společnost Seznam zdarma do požadované formy data předávaná jednotlivými dopravci do CIS. Žalobkyně vysvětluje, že dopravci sice měli data předkládat dopravním úřadům ke schválení v jednotném datovém formátu (JDF), ve skutečnosti se tak ale nedělo (např. SŽDC předávala data v systému KANGO). Po schválení dopravním úřadem v aplikaci CISnet začleňovala žalobkyně data přímo do své databáze, kde je vedla společně s daty získanými od dalších subjektů komerční cestou, takže jediným produktem relevantního trhu s daty bylo toto duševní vlastnictví žalobkyně. Produkt požadovaný společností Seznam, tj. data předávaná do CIS a schválená dopravními úřady v jednotném formátu se zaručenou datovou strukturou, by musela žalobkyně na své náklady speciálně za tímto účelem vytvořit, což po ní nelze požadovat. Taková povinnost jí neplynula ani z dodatku č. 2 k veřejnoprávní smlouvě s Ministerstvem dopravy, neboť podmínkou pro aktivaci povinnosti zpřístupnit datovou základnu CIS dalším zájemcům v rozsahu jejich žádosti bylo použití dat dalších v dalších programových produktech žalobkyně, čímž se mínily jiné produkty než IDOS (to má potvrzovat i stanovisko Ministerstva dopravy ve správním spisu).

Vedle toho žalobkyně uvedla, že data z CIS po celou dobu trvání údajného deliktu zveřejňovala na internetové adrese http://portal.idos.cz ve formátech pdf a xls, jež umožňují další strojové zpracování. Žalobkyně popírá, že by u těchto dat docházelo k problémům se stránkováním nebo že by jakkoliv měnila jejich strukturu (resp. ke změnám docházelo výhradně na základě změn legislativy) a ani žalovaný nic takového neprokázal. O způsobilosti zveřejněných dat ke komerčnímu využití svědčí nejen četnost jejich strojového stahování třetími subjekty, kterou dokazují tzv. logy, jež žalobkyně v řízení předložila, ale i fakt, že pávě na těchto datech založil Seznam svůj vyhledávač dopravních spojení integrovaný do portálu mapy.cz, s nímž vstoupil na trh v dubnu 2015. Pokud se snad v jeho výsledcích ojediněle vyskytovaly chyby, nelze to vyčítat žalobkyni, ale jde o pochopitelnou součást procesu zavádění nové služby. Nikdy navíc nebyly tak vážné, aby Seznam musel svůj vyhledávač např. stáhnout z trhu.

Žalobkyně má s hledem na výše uvedené za to, že nenaplnila ani jednu ze tří judikaturou vymezených nezbytných podmínek pro zakázané odmítnutí dodávek (zde žalobkyně odkázala na rozsudek SDEU ve věci Oscar Bonner), tj. požadovaný vstup nebyl nezbytný pro působení na navazujícím trhu, nedošlo k pravděpodobnému vyloučení veškeré soutěže na relevantním trhu a navíc jednání žalobkyně mělo objektivní opodstatnění. Ohledně možnosti replikace vstupu pro působení na navazujícím trhu poukázala žalobkyně na možnost získávat potřebná data od dopravců a koordinátorů dopravy (popsanou výše v bodě 7). Ohledně zachování hospodářské soutěže zopakovala své argumenty týkající se konkurence jiných vyhledávačů na trhu (shrnuté výše v bodech 8 až 10) a poukázala na zveřejňování dat ve formátech pdf a xls (popsané výše v bodě 12). Žalobkyně tvrdí, že naopak zvýšila spotřebitelský blahobyt, neboť její vyhledávač oceněný Evropskou komisí byl k dispozici zcela zdarma, byl nezávislý (nepreferoval žádné dopravce) a neustále inovovaný novými nadstavbovými funkcemi. Objektivní opodstatnění postupu žalobkyně pak tkví v tom, že poskytování dat dle požadavků společnosti Seznam by jí ekonomicky znemožnilo naplňovat její veřejnoprávní závazky, tj. vést CIS a provozovat IDOS (obdobné argumenty shrnul soud výše v bodě 6). Žalobkyně dále upozorňuje, že má-li být předmětem odmítnutých dodávek duševní vlastnictví, jsou požadavky judikatury ještě přísnější, konkrétně odmítnutý zákazník musí nabídnout nějaký zcela nový produkt, příp. otevřít nový trh (zde žalobkyně odkázala na rozsudky SDEU ve věcech Magill a INS Health). Žalovaný ale v napadeném rozhodnutí přiznává, že se inovativností vyhledávače společnosti Seznam vůbec nezabýval.

Za páté, žalovaný nesprávně pojal přestupek, jehož se měla žalobkyně dopustit, jako trvající, ačkoliv ve skutečnosti jde o delikt jednorázový dokonaný okamžikem faktického odmítnutí. Ani o pokračování v přestupku jít nemůže, neboť analogie je v trestním právu vyloučena, a navíc by žalovaný musel prokázat, že šlo o soustavné jednání (zde žalobkyně odkázala na rozsudek SDEU ve věci FSL Holdings, body 475500). To má pak důsledky pro volbu správné právní úpravy. Nadto žalovaný i nesprávně vymezil dobu trvání přestupku. Počátkem odepření dodávek nemohlo být datum 6. 12. 2010, neboť tehdy se Seznam dožadoval pouze dat ve formátu xls a žalobkyně jej správně odkázala na internetové stránky, kde byla tato data v požadovaném formátu zveřejněna. Sama společnost Seznam uvádí, že o strojově čitelná data požádala žalobkyni teprve dne 26. 11. 2011. Navíc až dne 11. 2. 2013 odmítla žalobkyně poprvé diktát k předložení cenové nabídky, do té doby se společnost Seznam dožadovala poskytnutí dat zdarma. Koncem odepření dodávek pak nemohlo být datum 31. 8. 2015, neboť trvající delikt se přerušuje zahájením řízení o přestupku, k čemuž v daném případě došlo již dne 31. 10. 2013. V tomto směru žalovaný ignoroval výkladové stanovisko Ministerstva vnitra, které si sám vyžádal, i judikaturu Nejvyššího správního soudu (zde žalobkyně odkázala na rozsudky NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU č. j. 6 As 19/2013 37, 2 As 204/2014 71, 3 As 278/2016 39, 10 As 99/2016 31, 6 As 116/2017 53, 3 As 205/2015 29, 8 As 33/2014 39) a pominul i příznivější pozdější úpravu v § 32 odst. 2 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Při svém tvrzení, že jím zvolené řešení je pro žalobkyni příznivější ve skutečnosti předjímal výsledek případného dalšího správního řízení o témže deliktu. I kdyby mělo roli sdělení obvinění v soutěžním právu představovat sdělení výhrad (což je ve skutečnosti kvalifikovaná výzva k vyjádření k podkladům rozhodnutí, která se svým charakterem blíží spíše podání obžaloby), tak to žalovaný vydal již dne 17. 4. 2015. Konečně nejpozději musel delikt skončit ke dni 29. 4. 2015, kdy společnost Seznam zprovoznila svůj vlastní vyhledávač dopravních spojení a tedy nejpozději tehdy už nebyla vyloučena hospodářská soutěž na trhu.

Za šesté, žalobkyně vytýká žalovanému řadu procesních pochybení, jež jsou závažná přinejmenším ve svém souhrnu. První spočívá v tom, že ve věci rozhodovala podjatá osoba, konkrétně vedoucí „odboru dominance a vertikálních dohod služby“, která za žalovaného v srpnu a říjnu 2013 (tedy ještě před zahájením řízení a provedením dokazování ve věci) připomínkovala návrh vyhlášky Ministerstva dopravy o jízdních řádech, přičemž vyjádřila jednoznačný a předpojatý názor, že žalobkyně narušuje hospodářskou soutěž. Navíc zamlčela, že mezi ní a Ministerstvem dopravy probíhala též e-mailová komunikace, a proto žalovaný odmítl žalobkyninu žádost o informace s tím, že taková komunikace neexistuje. Druhá skupina procesních pochybení se týká dokazování. Žalovaný prováděl dokazování mimo jednání, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Některé dokumenty, jimiž dokazoval, pak nezpřístupnil žalobkyni v celém rozsahu kvůli obchodnímu tajemství, ačkoliv z nich dovozoval zásadní závěry. Týká se to dokumentů o údajném inovativním produktu společnosti Seznam a dále dokumentů vypovídajících o pokusech společností Seznam a Bileto získávat data přímo od dopravců. Žalovaný odmítl do spisu založit a žalobkyni přes její výslovnou žádost zpřístupnit též podklady pro jednání své rozkladové komise (proti tomu se žalobkyně bránila i zásahovou žalobou, přičemž Nejvyšší správní soud ji v rozsudku č. j. 9 As 238/2017 89 odkázal na řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí). Řadu důkazů, jež žalobkyně předložila (zejména týkající se toho, že vyhledávač společnosti Seznam deklaruje celostátní pokrytí spojů a vychází z databáze CIS), žalovaný bez potřebného zdůvodnění neprovedl vůbec. Nevyhověl také opodstatněným návrhům na doplnění dokazování, které žalobkyně vznesla ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2017 (odst. 52 a násl.). Konečně na třetí typ procesního pochybení poukazuje žalobkyně na jiném místě žaloby a má spočívat v tom, že předseda žalovaného připravil žalobkyni o jednu instanci tím, že teprve v rozkladovém rozhodnutí nově vymezil skutek tak, že žalobkyně byla povinna požadovaná data společnosti Seznam zpřístupnit podle dodatku č. 2 k veřejnoprávní smlouvě s Ministerstvem dopravy.

Za sedmé, žalovaný podle názoru žalobkyně nesprávně a zčásti i nepřezkoumatelně stanovil výši pokuty. Odchýlil se přitom od Zásad postupu při stanovování výše pokut účinných do 23. 4. 2018, které sám vydal (dále též „Zásady pokutování“). Delikt vyhodnotil jako velmi závažný, protože měl dopad na širší skupinu spotřebitelů, aniž by tuto skupinu nějak vymezil či charakterizoval dopad jednání žalobkyně na ni a aniž by vzal v úvahu, že ve skutečnosti žalobkyně maximalizovala spotřebitelský blahobyt (viz výše v bodě 12). Závažnost dovodil i z toho, že žalobkyně bránila společnosti Seznam ve vstupu na trh, což je ale hledisko, s nímž Zásady pokutování nepracují, a navíc ho už zohlednil při posuzování, zda se žalobkyně dopustila přestupku. Naopak při hodnocení závažnosti opomněl vzít v úvahu fakt, že dne 3. 9. 2013 vyzval žalobkyni k přijetí opatření k odstranění jeho soutěžněprávních obav, přičemž metoda soutěžní advokacie se zpravidla užívá u typově méně závažných případů. V neprospěch žalobkyně zohlednil žalovaný délku protiprávního jednání, přičemž však delikt nesprávně označil za trvající a chybně určil jeho počátek a konec (viz výše v bodě 13). Do obratu, z něhož odvodil výši pokuty, zahrnul žalovaný i položky, které nesouvisejí s narušením soutěže, konkrétně příjmy od společnosti MAFRA za prodej online inzerce (tu přitom žalovaný nepovažuje za součást relevantních trhů), příjmy za provoz portálu CISnet (který spadá mezi veřejnoprávních povinnosti), příjmy za prodej nadstavbových dat (která žalobkyně získává komerční cestou) a řadu dalších položek, jež s CIS, resp. s jízdními řády nesouvisí vůbec (a které žalobkyně vypočítává v pozn. pod čarou č. 106). Žalovaný opomněl zohlednit jako polehčující okolnost fakt, že žalobkyně po celou dobu zpřístupňovala strojově zpracovatelná data ve formátu xls, aniž by měnila jejich strukturu (což je lepší, než kdyby je neposkytovala vůbec). Od uložení pokuty měl upustit nebo ji alespoň podstatně snížit i s ohledem na novost věci (k tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Evropské komise ve věci Clearstream). K relevantním trhům v tomto případě neexistovala dosud unijní ani česká judikatura, stejně jako rozhodovací praxe Evropské komise či žalovaného, a její složitost zvyšoval i veřejnoprávní rozměr žalobkyniny činnosti. Pokud žalovaný protiargumentuje tím, že již před zahájením správního řízení (v dubnu a květnu 2013) vyzýval žalobkyni, aby přijala opatření k nápravě, měl by novost věci zohlednit alespoň ve vztahu k jednání do dubna 2013. Nesprávný je i výrok o nákladech řízení, neboť žalobkyně se nedopustila vytýkaného protiprávního jednání.

Pro případ, že by se soud neztotožnil s náhledem, že uložená pokuta je zcela nepřezkoumatelná, navrhuje žalobkyně, aby ji snížil nebo od jejího uložení upustil.

Konečně za osmé, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný pominul některé zásadní argumenty žalobkyně, jež vyplývají z předchozích bodů. Nejvýznamnější z nich žalobkyně znovu připomíná na str. 153 – 156 své žaloby.

K prokázání svých tvrzení navrhla žalobkyně (nad rámec správního spisu) provést následující důkazy:

Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout.

K postavení žalobkyně jako soutěžitele uvedl, že veřejnoprávní smlouva s Ministerstvem dopravy obsahuje i soukromoprávní prvek v podobě svolení ministerstva k užívání datové základny CIS ve vlastních programových produktech žalobkyně. To jí umožňovalo kombinovat smluvní výkon veřejné správy s podnikatelskou činností. Nevyužívala tedy data výlučně jen pro plnění úkolů, které mělo podle zákona o silniční dopravě plnit Ministerstvo dopravy, ale i pro své podnikatelské aktivity. Na tom nic nemění závěry Nejvyššího správního soudu o veřejnoprávní povinnosti žalobkyně poskytovat data (rozsudky č. j. 5 As 57/2013 16 a 4 As 67/2016 53), neboť ta by existovala i v případě, že by ministerstvo souhlas s komerčním využitím dat neudělilo. Jedná se navíc o odlišný režim a způsob poskytování. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím se lze domoci pouze jednorázového poskytnutí dat ve stavu, v jakém se nalézají k určitému časovému okamžiku (navíc ve lhůtě 15 dnů). Nejde tedy o obchodní komoditu využitelnou pro programové produkty (neustále aktualizovaná data v popsané a garantované struktuře), o jejíž dodání se jednalo v posuzovaném případě. Ani odkaz na rozsudek SDEU ve věci CompassDatenbank GmbH proti Rakouské republice není případný. Žalobkyně není sama o sobě správním orgánem a ani Ministerstvo dopravy ji nezmocnilo, aby namísto něj sama rozhodovala o možnostech komerčního využití dat z CIS jinými subjekty. Naopak, výslovně takové využití umožnilo. Šlo tak o vlastní obchodní rozhodnutí žalobkyně, nikoliv o rozhodování státu o datech nacházejících se v jeho držení, jak má na mysli uvedený rozsudek. Proto ani nemá smysl podávat předběžnou otázku SDEU.

Pokud jde o službu obecného hospodářského významu, v rozkladu ještě žalobkyně tvrdila, že by jí poskytování dat plnění veřejnoprávních úkolů úplně znemožnilo, v žalobě již poukazuje pouze na ekonomicky nepřijatelné podmínky. Žalovaný ovšem v rozhodnutí vycházel z toho, že žalobkyně mohla za poskytnutí dat požadovat přiměřenou úhradu, namísto toho však odmítla přístup, aniž by došlo k jednání o ceně nebo předání informace o tom, jakou cenu by požadovala. Výkon veřejnoprávních činností nezávisel na výhradním přístupu žalobkyně k datům z CIS, protihodnota poskytovaná Ministerstvem dopravy měla podobu časové exkluzivity, tj. žalobkyně data získávala ihned po schválení, nezprostředkovaně a automaticky. Zároveň je získávala „relativně bezplatně“ v tom smyslu, že nemusela dopravcům za jejich předávání nic platit, nesla pouze náklady na sběr a začleňování dat do databáze. Argument, že žalobkyně byla schopná poskytovat veřejnoprávní službu i poté, co jí legislativa přímo uložila zpřístupňovat data z CIS, použil žalovaný jen jako podpůrný.

Při vymezení relevantních trhů vyšel žalovaný z toho, že v důsledku veřejnoprávní regulace vznikl v ČR specifický produkt (neustále aktualizovaný a spolehlivý soubor dat o platných jízdních řádech všech povinných dopravců, jejichž předávání mohla veřejná moc pod hrozbou sankce i vynucovat), který měla žalobkyně v držení. V důsledku jejího výsadního přístupu k tomuto produktu se nemohl trh s informacemi z CIS ani trhy na něj navazující stát běžnými otevřenými trhy a tržní mechanismy na nich nefungovaly. Nemělo proto smysl dělat klasické analýzy trhu, např. SSNIP testy, a to ani v modifikované podobě zaměřené na snížení kvality vyhledávání, neboť vysoká kvalita vstupních dat byla pro žalobkyni neměnná. Žalovaný proto vyšel při analýze poptávkové strany trhu z chování spotřebitelů při užívání vyhledávače IDOS (obdobně to učinila Komise v kauze Google Search, jen s větším množstvím dat daným velikostí trhu a komplexností vyhledávače Google). Žalovaný dospěl k závěru, že pro konkurenceschopnost (konkrétně uspokojení 95 % dotazů) by bylo nezbytné, aby jiný soutěžitel získával aktuální a spolehlivá data přinejmenším od všech provozovatelů autobusové linkové dopravy, osobní vlakové dopravy a provozovatelů MHD. Proč jsou rozsah a úplnost dat u komplikovanějších dotazů nezbytné demonstruje žalovaný podrobně na příkladu spojení z Prahy Zbraslav na Moravské náměstí v Brně. Lokální vyhledávače proto IDOSu konkurovat nemohly, a to ani prostřednictvím substitučního řetězce či multi-homingu. Skládat výsledky z různých vyhledávačů dopravních spojení a vzájemně je kombinovat je pro obyčejného člověka bez znalosti všech dopravců obsluhujících určitou linku nepoměrně složitější než je pro zemědělce, který se orientuje ve svém oboru, objednat a použít dva druhy herbicidu namísto jednoho, jak tomu bylo v žalobkyní odkazované kauze AstraZeneca. Pokud jde o případ Google Search, zde Komise nakonec dospěla k obdobnému závěru jako žalovaný, totiž že obecné vyhledávače informací nejsou zaměnitelné s dílčími a specializovanými (zde nákupními) vyhledávači. Počet obecných vyhledávačů dopravních spojení na trhu byl pak podle žalovaného v rozhodném období značně omezený, přičemž jejich provozovatelé neměli shodnou výchozí pozici pro vstup a působení na trhu jako žalobkyně, neboť neměl přístup k datům z CIS. Za vícestrannou platformu s internetovou reklamou nemohl žalovaný IDOS považovat, neboť příjmy z reklamy pobírala společnost MAFRA a žalobkyně dostávala za provoz stránek pevnou částku, takže nebyla přímo motivována ke zvyšování počtu návštěvníků prostřednictvím zkvalitňování obsahu stránek.

Žalovaný připomíná, že trhem, na němž došlo k deliktu, je trh č. 1, kde byly produktem data z CIS (navazující trhy analyzoval jen do té míry, aby ověřil nezbytnost tohoto vstupu pro působení na nich). Žalobkyně zde měla výsadní postavení, neboť produkt získávala nezávisle, bez nutnosti spolupráce s jinými soutěžiteli. Pokud jde o nabídkovou stranu tohoto trhu, považuje žalovaný za dostatečné sdělení společnosti Bileto o zdlouhavosti, komplikovanosti a neudržitelnosti získávání dat o jízdních řádech soukromoprávní cestou. Substituci za příslušný produkt nepředstavovala ani zveřejněná data ve formátu xls, neboť ta nebyla určená ani vhodná k automatizovanému zpracování. To, že na nich společnost Seznam po několika letech marného snažení získat data z CIS v popsané a garantované struktuře založila svůj vyhledávač, o ničem nesvědčí, neboť tím podstupovala značné riziko chybovosti (která se také projevila). Tento nový a nezavedený vyhledávač ani nemohl na žalobkyni v posledních třech měsících trvání deliktu vyvinout významný konkurenční tlak. Kromě toho byla data ve formátu xls volným statkem, nepatřila tedy do žádného trhu. Všechny tři trhy vymezil žalovaný podle skutečného stavu, včetně trhu č. 2, na němž žalobkyně nabízela vyhledávání ve své kompletní databázi (včetně nadstavbových dat), ovšem výhradně skrze své vlastní vyhledávací rozhraní, a to jen těm soutěžitelům, kteří neohrožovali jedinečnost jejího webového vyhledávače spojení.

Pokud jde o naplnění skutkové podstaty zakázaného odmítnutí dodávek, v obvyklých případech se skutečně aplikují kritéria rozsudku SDEU ve věci Oscar Bonner. Avšak tam, kde je tržní prostředí modifikováno veřejnoprávní regulací, je naopak třeba přihlédnout k tomu, že dominantní podnik nezískal své výhody vlastním přičiněním, investicemi či inovacemi, nýbrž pod ochranou či s podporou státu, příp. že existuje jiná než soutěžněprávní regulace ukládající dominantovi zajištění dodávek, a proto nemůže mít povinnost dodávek nepříznivé účinky na investice či inovace. O tom svědčí rozsudky SDEU ve věcech Wanadoo Espana proti Telefonice, TeliaSonnera nebo Deutsche Telecom. K těmto případům se vztahuje i bod 82 „Pokynů k prioritám Komise v oblasti prosazování práva při používání článku 82 Smlouvy o ES na zneužívající chování dominantních podniků vylučující ostatní soutěžitele“. Právě to je případ žalobkyně, která získala své postavení na trhu v důsledku toho, že jí Ministerstvo dopravy svěřilo shromažďování dat o jízdních řádech. To, že žalobkyně tato data nevedla samostatně a transformovala je přímo do vlastních programových produktů (s nimiž následně obchodovala na trzích č. 2 a 3), z nich nečiní předmět jejího duševního vlastnictví. Proto nebylo třeba zkoumat inovativnost zamýšleného produktu společnosti Seznam ve smyslu rozsudků SDEU ve věcech Magill a INS Health. Zároveň existovala i jiná než soutěžněprávní regulace dodávek - žalobkyni k nim zavazovala veřejnoprávní smlouva s Ministerstvem dopravy, přičemž tento závazek na sebe převzala dobrovolně. Žalovaný v rozkladovém rozhodnutí v tomto směru pouze doplnil argumentaci rozhodnutí o pokutě, neměnil vymezení skutku. Primárně použil dodatek č. 2 jako doklad o tom, že Ministerstvo dopravy souhlasilo s komerčním využitím dat z CIS. Nerozhodoval o tom, zda žalobkyně dodatek porušila, nicméně ve vyjádření poukazuje na to, že žalobkyně data využívala i v dalších programových produktech, zejména s jejich pomocí vybudovala svou databázi a výpočetní vyhledávací vrstvy nad ní, k níž poskytovala přístup dalším soutěžitelům, a to nejen vývojářům mobilních aplikací, ale i dílčím vyhledávačům různých subjektů (Dopravní podnik hl. m. Prahy, České dráhy, KORDIS Jihomoravského kraje). Ani samotný vyhledávač IDOS neprovozovala jako ryze veřejnou službu objektivního vyhledávání dopravního spojení, ale též jako komerční produkt, který poskytovala společnosti MAFRA k získávání příjmů z reklamy, nabízela skrze něj dopravcům prodej jízdenek apod.

Komunikaci se společností Seznam shrnul žalovaný tak, v první žádosti tato společnost skutečně žádné protiplnění nenabízela, protože ji Ministerstvo dopravy informovalo, že žalobkyně je povinna data z CIS jiným subjektům poskytovat. V průběhu roku 2011 se pak společnost Seznam snažila jednáním se žalobkyní a s ministerstvem zjistit, kdo je oprávněn s daty z CIS nakládat. V e-mailu ze dne 18. 7. 2011 nabídla žalobkyni možnost propojení své služby mapy.cz s vyhledávačem IDOS – přičemž odpovídající protiplnění v obchodních vztazích nemusí mít vždy jen finanční formu – žalobkyně se však rozhodla vyčkat výsledků jednání s Ministerstvem dopravy. Teprve poté se společnost seznam obrátila na ÚOHS. Dopis ze dne 20. 11. 2012 se žádostí o předložení cenové nabídky není nikterak účelový, v obchodní praxi je takový postup obvyklý a potvrzuje ochotu společnosti Seznam přizpůsobit se podmínkám a požadavkům žalobkyně. Ta však nikdy žádné neformulovala.

Co se týká trvání deliktu, v soutěžním právu jsou skutkové podstaty vyjádřeny velmi obecně, což je i případ § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, který nevylučuje, že trvající forma může představovat kvalifikovanou skutkovou podstatu. Zakázané odmítnutí dodávek může být v některých případech jednorázovým jednáním, v jiných řadou po sobě následujících úkonů, jindy pak jednáním trvajícím, jak vyplývá i z judikatury (žalovaný zde odkázal na rozsudek Tribunálu ve věci FSL Holdings). V daném případě byly jednotlivé úkony žalobkyně součástí dlouhodobě uplatňované strategie, jejímž počátek představuje právě první odpověď na žádost společnosti Seznam ze dne 6. 12. 2010, z níž vyplývá, že nad rámec dat uveřejňovaných na adrese http://portal.idos.cz nehodlá žalobkyně žádná další data poskytnout. Pokud jde o konec jednání, v otázce přetržení trvajícího deliktu není judikatura jednotná. Některé rozsudky (převážně ve věcech přestupků fyzických osob) uplatňují analogii s trestním právem, jiné však vycházejí z toho, že ve správním trestání se až vydáním rozhodnutí přeruší jednota skutku a že teprve uložení sankce pachatele jednoznačně varuje a nutí k ukončení protiprávního stavu (žalovaný zde odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 34/2006 73 a rozsudek NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU 9 As 40/2007 61). V řadě rozsudků týkajících se správních deliktů právnických osob pak Nejvyšší správní soud mlčky aproboval potrestání za celou dobu trvání deliktu i po zahájení správního řízení (žalovaný zde odkázal na rozsudky NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU č. j. 5 Afs 3/2012 131, 6 As 68/2017 53 a 2 As 21/2005 72). Žalovaný se proto nakonec rozhodl následovat svou dosavadní praxi. Upozorňuje i na povinnost eurokonformního výkladu a jednotného uplatňování soutěžního práva napříč EU, přičemž evropská praxe rovněž považuje trvající jednání až do vydání rozhodnutí za jediný skutek (žalovaný zde odkázal na rozsudky SDEU ve věcech ThyssenKrupp Stainless GmbH a ThyssenKrupp Accai speciali Terni SpA). Žalovaný uzavírá, že nový přestupkový zákon se s ohledem na svá přechodná ustanovení neuplatnil (ostatně ani on přetržení skutku jednoznačně neupravuje), že ze sdělení výhrad muselo být žalobkyni zřejmé, že žalovaný nepovažuje skutek za přetržený a že dělením skutku n a několik deliktů by žalobkyně nezískala žádnou zvláštní výhodu.

Žalovaný se dále vyslovil k údajným procesním pochybením. Pokud jde o podjatost, připomínkování legislativy je mezi orgány veřejné správy běžné. Cílem připomínek v tomto případě bylo nastavit co nejpříznivější právní rámec pro hospodářskou soutěž, nikoliv hodnotit jednání žalobkyně. Co se týká provádění důkazů, veškeré listiny byly součástí správního spisu a žalobkyně do něj pravidelně nahlížela. To, že žalovaný nečetl tyto listiny na ústním jednání ani neučinil o dokazování jimi záznam do spisu, nepovažuje odborná literatura ani judikatura za pochybení (žalovaný zde odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 29/2011 51 a 10 As 16/2014 25), případně z něj nevyvozuje nezákonnost výsledného rozhodnutí (žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007 337). Na nahlížení do listin obsahujících obchodního tajemství, jimiž prováděl důkaz, aplikoval žalovaný v souladu s přechodnými ustanoveními nové právní úpravy procesní pravidla platná v době zahájení řízení. Žalobkyni ale informoval o obsahu těchto dokumentů, včetně záměru společnosti Seznam propojit vyhledávač dopravního spojení s vyhledáním pěší trasy na serveru www.mapy.cz. Záznamy z jednání ani z hlasování rozkladové komise žalovaný nevytváří, promítanou prezentaci z jejího zasedání považuje za součást ústního shrnutí případu a tento postup považuje za souladný s judikaturou (odkázal zde na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 108/2015 96 a 1 As 291/2016 47).

Námitky proti výši pokuty jsou podle žalovaného obdobné rozkladovým, proto jen stručně připomněl, že jednání žalobkyně se dotklo spotřebitelů vyhledávajících dopravní spojení v celé ČR, jak vyplývá i množství dotazů ve vyhledávači IDOS předložených žalobkyní. U příjmů postačí nepřímá souvislost s protiprávním jednáním, tj. že by se žalobkyně bez vybudování a udržování svého výhodného postavení na trhu k těmto příjmům nedostala. To, že jednání žalobkyně zasáhlo nové trhy, jež dosud nebyly v centru pozornosti soutěžních úřadů, nesnižuje jeho závažnost. Navíc žalovaný jí ještě před zahájením správního řízení informoval o možném protisoutěžním charakteru jejího jednání a dal jí příležitost k nápravě, čehož nevyužila, a tím se tento případ liší od kauzy Clearstream

V reakci na vyjádření žalovaného podala žalobkyně dne 29. 6. 2018 repliku. Nejprve odmítla tezi, že tatáž činnost (správa a vedení CIS) by mohla být v kontextu poskytování informací výkonem veřejné správy, ale v kontextu soutěžního práva soutěžní činností. Sběr a zpracování dat pro CIS byly součástí její činností veřejnoprávních a žalobkyně byla oprávněna rozhodovat za podmínek stanovených veřejnoprávní smlouvou i o jejich zpřístupňování. Proto také muselo být zpřístupňování dat nakonec vyřešeno změnou legislativy. V tom se tedy postavení žalobkyně podobá postavení Rakouska v případu Compass-Datenbank, jelikož zabezpečovala chod celé struktury CIS, nikoliv jen nějakého výseku (a podle generálního advokáta se přijaté závěry uplatní i na třetí osoby pověřené veřejnoprávní činností).

Žalovaný si protiřečí, pokud jde o ekonomickou udržitelnost žalobkyniny činnosti. Protihodnota za plnění veřejnoprávních úkolů má podle něj spočívat v časové exkluzivitě přístupu k datům z CIS, zároveň však tvrdí, že měla žalobkyně povinnost zajistit společnosti Seznam totožný přístup k datům, jako měla sama, což by jí znemožnilo výhodu plynoucí z časové exkluzivity čerpat. Ve skutečnosti zajišťovala veřejnoprávní smlouva žalobkyni nejen časovou, ale i věcnou exkluzivitu přístupu k datům o jízdních řádech.

Ve vyjádření žalovaný také ustupuje ze svého totalitního vymezení trhů, neboť uznává, že jiní soutěžitelé mohli žalobkyni konkurovat i s neúplným souborem dat o jízdních řádech. Pak ovšem bylo jeho povinností v řízení zkoumat, jakými daty disponovaly subjekty, které provozovaly vlastní vyhledávač dopravních spojení. Nicméně přístup žalovaného i nadále zůstává totalitní – proč by nemohl IDOSu konkurovat i vyhledávač, který nemá data od všech provozovatelů autobusových linek, ale chybí mu např. provozovatel obsluhující jedinou linku z Aše do Chebu? Žalobkyně připomíná, že pouze 14,5 % dotazů ve vyhledávači IDOS vyhledávalo v úplném souboru dat. Namísto toho, aby žalovaný vymezil trh podle většinové, resp. dostatečně významné spotřebitelské poptávky, kterou zjevně uspokojí i vyhledávání v určité části databáze, soustředil se na marginální situace, kdy spotřebitel potřebuje vyhledat např. spojení z Aše do FrýdkuMístku. Jen proto, že někteří spotřebitelé preferují zelené banány, není možné vymezit samostatné trhy s banány zelenými, žlutými a hnědými. Vyhledávač IDOS má jednotné rozhraní a žalobkyně tak nemohla žádnou skupinu uživatelů zvýhodňovat ani znevýhodňovat (např. zpoplatněním). Žalobkyně již v průběhu řízení upozorňovala na jiné obecné vyhledávače dopravních spojení (CircleGate, Teroplan, později i vyhledávač společnosti Seznam) a nyní i žalovaný ve svém vyjádření existenci takových vyhledávačů uznává, byť v omezeném počtu. Nijak však jejich konkurenční vliv nezohlednil. Pokud jde o neprovedení analýzy trhu, tzv. test zhoršením kvality (SSDNQ test) se neprovádí zhoršením kvality vstupních dat, ale zhoršením pohodlí při poskytování služby (např. prodloužení časové odezvy u vyhledávacího dotazu) a zkoumáním, zda a kam se v důsledku toho poptávka přesune.

Data o jízdních řádech nejsou totéž co měděné dráty v zemi – jde o nehmotné věci, nikoliv o nějakou obdobu infrastrukturního monopolu, který by jiní soutěžitelé nemohli zreplikovat. To, že nějakou činnost vykonává stát, neznamená, že by nebylo možné dospět tržní cestou k lepšímu řešení (jinak by neexistovali např. alternativní poskytovatelé poštovních služeb). I Evropská komise v kauze GoogleSearch vycházela z toho, že je běžné získávat data pro specializované vyhledávače soukromoprávní cestou. Pokud společnost Bileto tvrdila, že tato cesta je v ČR obtížná, tak buď lhala (jelikož jejím předmětem podnikání byl prodej jízdenek a není žádný důvod, proč by dopravce souhlasil s prodejem jízdenek a nesouhlasil s předáváním dat o jízdních řádech), nebo zvolila nevhodný obchodní model. Sám žalovaný ve svém vyjádření připustil existenci alternativ, když uvedl, že jiní soutěžitelé se museli u svých vyhledávačů spokojit s méně efektivními, spolehlivými či kvalitativními řešeními datové základny. Zveřejňovaná data ve formátu xls žalovaný jako možnou alternativu diskvalifikoval jen z důvodu problému se stránkováním (pominul přitom vysvětlení stěžovatelky ze dne 4. 8. 2015 a doklady o tom, že i tak docházelo k jejich masivnímu strojovému stahování) a pro jejich údajnou nespolehlivost, neboť žalobkyně mohla kdykoliv svévolně změnit jejich strukturu. Řízení před žalovaným tak připomíná film Stevena Spielberga Minority Report, kde speciální policejní jednotka na základě vizí blízké budoucnosti zasahuje proti zločincům ještě předtím, než trestný čin spáchají. Žalovaný přičítá žalobkyni k tíži něco, čeho se nikdy nedopustila. Nadto ani není zřejmé, jak by spotřebitel chybnou či neúplnou informaci ve vyhledávači založeném na těchto datech poznal (pokud by ji znal, nevyhledával by ji). Míru chybovosti vyhledávací služby společnosti Seznam, tj. zda nešlo o ojedinělé případy, žalovaný nikdy nezjišťoval.

Žalovaný ve svém vyjádření ohledně naplnění skutkové podstaty deliktu odmítnutí dodávek nově uvádí, že se kritérii formulovanými v kauze Oscar Bonner nemusel zabývat, protože se postavení žalobkyně vyvinulo pod ochranou veřejné moci. Ve svých rozhodnutích však nic takového netvrdil a příslušná kritéria zkoumal, což nelze činit jen „pro úplnost“, neboť to vyvolává nejistotu účastníka ohledně toho, jaká úvaha je pro výsledek rozhodující. Navíc ve vyjádření odkazuje žalovaný na kauzy SDEU týkající se praktiky tzv. stlačování marží, které s posuzovanou věcí nesouvisejí. Eufemismem je také tvrzení, že žalovaný v rozkladovém rozhodnutí pouze zdůraznil roli dodatku č. 2 k veřejnoprávní smlouvě. O jeho porušování není jediná zmínka ani ve sdělení výhrad, ani v rozhodnutí o pokutě, kde se tento dodatek zmiňuje jen jednou, zatímco v napadeném rozhodnutí jím žalovaný argumentuje ve 23 různých bodech. Žalobkyně jej navíc neporušila. Součástí jejích veřejnoprávních povinností bylo totiž i zprovoznění a distribuce vyhledávače IDOS, jak vyplývá z čl. II odst. 3 veřejnoprávní smlouvy. Nešlo tedy o nějakou nadstavbu nebo komerční produkt. Dalším programovým produktem ve smyslu dodatku nebylo ani vyhledávání pomocí rozhraní TTWS a CRWS, neboť šlo o výstupy z vyhledávače IDOS, tedy o jeho distribuci jiným soutěžitelům. Žalobkyně tedy veřejnoprávní smlouvu nikdy neporušila, což by potvrdilo i Ministerstvo dopravy, kdyby se jej žalovaný zeptal, jak žalobkyně navrhovala. Konečně žalobkyně u tohoto tématu znovu zdůrazňuje, že nebylo její povinností předkládat jako první cenovou nabídku společnosti Seznam, sloužící jako kotva pro další jednání, když ta jí přitom nabídla pouze propojení se službou mapy.cz, což nelze považovat za přiměřené protiplnění.

Ohledně trvajícího deliktu žalovaný nově argumentuje jakýmsi dlouhodobým záměrem žalobkyně, jenž však nemá žádnou oporu ani v rozhodnutích ani v listinách ve spisu. Ty naopak potvrzují, že žalobkyně byla ochotná se společností Seznam jednat. Žalovaný opět pomíjí, že na první žádost společnosti Seznam o data ve formátu xls reagovala žalobkyně odkazem na zveřejněná data právě v tomto formátu. Nově ale nyní připouští, že společnost Seznam teprve během roku 2011 zjišťovala, „co vlastně chce“. Pokud jde o ukončení deliktního jednání, přetržení skutku zahájením řízení ve vztahu k právnické osobě přímo řeší rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 204/2014 71. Nelze se odvolávat ani na eurokonformní výklad, jelikož žalovaný v této kauze neaplikoval unijní právo a navíc tak nelze odůvodnit porušování tuzemských právních předpisů. Žalobkyni výklad žalovaného poškodil v tom směru, že nezkrátil délku údajného deliktního jednání.

Pokud jde o procesní pochybení, žalobkyně uvedla, že pokud chtěla vedoucí odboru připomínkovat legislativu zaujatě ve světle konkrétní kauzy, měla se vyloučit z rozhodování o žalobkynině deliktu. Jinak takové jednání za standardní označit nelze. Přítomnost žalobkyně při provádění důkazů, ať již na ústním jednání nebo mimo ně, by měla tu přidanou hodnotu, že by se mohla bezprostředně vyjádřit k obsahu a významu některých listin a nemuselo dojít k jejich nesprávné interpretaci (jako příklad uvedla odpověď na první žádost společnosti Seznam o zpřístupnění dat a dodatek č. 2 k veřejnoprávní smlouvě). Pokud by soud konstatoval, že toto pochybení nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, posvětil by zjevné a plánované porušování správního řádu, vzal by jakýkoliv význam jeho ustanovení § 53 odst. 6 a dostal by se do rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu 7 As 69/2016 64. Prezentaci pro jednání rozkladové komise pak měl žalovaný do spisu založit, aby si žalobkyně mohla ověřit, zda její argumentaci nepředstavil rozkladové komisi zkresleně a tendenčně.

Kromě bezprostředních reakcí na vyjádření žalovaného žalobkyně v úvodu všeobecně poukázala na to, že ÚOHS většinu svých podkladů shromáždil během předběžného šetření. Poté, co žalobkyni sdělil své výhrady, na další zjišťování skutkového stavu rezignoval, ačkoliv teprve v reakci na toto sdělení mohla žalobkyně uceleně přednést obhajobu a navrhnout doplnění šetření. Pokud jde o nesprávnou interpretaci důkazů ze strany žalovaného, žalobkyně poukázala v závěru své repliky zejména na: - veřejnoprávní smlouvu ve znění dodatku č. 2, jehož podmínky se nikdy nenaplnily a neaktivovala se tak povinnost žalobkyně data v rozsahu žádosti jinému subjektu zpřístupnit - první žádost společnosti Seznam o data ve formátu xls a odpověď žalobkyně na ni, z níž vyplývá, že žádosti vyhověla odkazem na zveřejněná data - statistiky vyhledávání ve vyhledávači IDOS vypovídající o preferencích spotřebitelů - tvrzení společnosti Seznam, že její vyhledávač má stejné parametry (kompletnost podkladových dat a rozsah vyhledávání) jako IDOS

Ve své duplice ze dne 16. 10. 2020 žalovaný ohledně údajných procesních vad uvedl, že dokonce ani nepřiměřený rozsah předběžného šetření by nemohl vést k nepoužitelnosti získaných podkladů (zde odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 62 Af 69/2010). Dále uvedl, že pokud správní orgán zjistí v potřebném rozsahu skutkový stav, nemusí provádět další důkazy, byť by je účastník řízení navrhoval (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 303/2016 37). Pokud jde o vymezení relevantního trhu, jde o otázku právní, nikoliv skutkovou, přičemž specifické okolnosti projednávané věci implikovaly bezúčelnost provádění kvantitativních analýz a spotřebitelských anket. Co se týká postavení žalobkyně jako soutěžitele, žalobkyně si podle žalovaného protiřečí, když na jednu stranu tvrdí, že se nacházela v postavení orgánu státní správy, ale na druhé straně se dovolává toho, jak by ji ekonomicky poškodilo, kdyby uspokojila poptávku společnosti Seznam.

Ve zbytku své dupliky se žalovaný zabýval otázkou přetržení skutku zahájením řízení o správním deliktu. Poukázal nově na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 15/2019 238, který na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 69/2018 53 a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/19 dovodil, že zahájením správního řízení k přetržení jednoty skutku nedochází a že nadále již nejsou použitelné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 204/2014 - 71. Vedle toho žalovaný z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2008 68 vyvodil, že k tomu, aby bylo možno použít v oblasti správního trestání analogie s trestním právem, musí být mj. splněna podmínka, že to nepovede k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem. Takovou újmu spatřuje žalovaný ve dvou směrech. Za prvé, na tom, že trvající delikt zůstává neukončený i po zahájení řízení, ba i po sdělení výhrad, jsou založeny preventivní a specifické nástroje specifické pro soutěžní právo (k tomu odkázal na rozsudek Tribunálu ve věci France Télécom SA). Zejména se jedná nápravná opatření, např. zákaz zneužití dominantního postavení do budoucna ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a dále o možnost ukončit řízení přijetím závazků, např. podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za druhé, analogie s trestním právem se v tomto případě dostává do rozporu se zájmem na jednotné aplikaci soutěžních předpisů napříč členskými státy EU, k čemuž členské státy zavazuje mj. čl. 16 nařízení Rady č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy. Praxe EU s přetržením skutku nepočítá, jak vyplývá z rozhodovací činnosti Evropské komise (k tomu odkázal na rozhodnutí Komise ve věci Microsoft) a judikatury SDEU (k tomu odkázal na rozsudky ve věcech ThyssenKrupp Stainless GmbH a ThyssenKrupp Accai speciali Terni SpA).

Na reagovala žalobkyně dne 9. 11. 2020 triplikou, v níž upřesnila, že nenamítala nic proti tomu, aby žalovaný vyšel z důkazů shromážděných v rámci předběžného šetření, že však tyto důkazy považovala za nedostačující a žalovaný je podmítl jakkoliv doplnit a provést jí navržené důkazy. Nedostatečně také zohlednil některá skutková zjištění, zejména zprovoznění vyhledávače společnosti Seznam, získávání dat o jízdních řádech soukromoprávní cestou či chován spotřebitelů při využití vyhledávače IDOS.

Pokud jde o přetržení skutku zahájením řízení, žalovaný podle žalobkyně judikaturu správních soudů dezinterpretuje. V rozsudku č. j. 2 As 69/2018 53 (věc T-Mobile) se Nejvyšší správní soud nezabýval přetržením skutku, neboť řízení o správním deliktu bylo v daném případě zahájeno až po ukončení protiprávního jednání. Rozhodnutí se namísto toho týkalo okamžiku dozvědění se o ukončení trvajícího deliktu jakožto skutečnosti, od níž se odvíjí prekluzivní lhůta pro postih takového deliktu (a právě jen v tomto rozsahu se Nejvyšší správní soud odklonil od svého rozsudku č. j. 2 As 204/2014 71, na nějž poukazovala žalobkyně). Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 15/2019 238 tyto dvě právní otázky nesprávně směšuje, což bylo také důvodem pro podání kasační stížnosti proti němu (vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 203/2020). Stejně tak je nesprávný i odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (věc Eurovia), neboť v něm Ústavní soud jasně omezil své závěry o počítání lhůt pouze na podávání zásahových žalob ve správním soudnictví.

Nesprávné jsou i poukazy žalovaného na použití nápravných nástrojů. Ty totiž především nejsou nijak specifické pro soutěžní právo, vyskytují se i v právu životního prostředí (žalobkyně zde poukázala na § 86 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Nadto institut přetržení skutku ani fakticky nebrání jejich užití, neboť zakázat určité jednání či akceptovat přijaté závazky je možné i u jednání ukončeného, aby se v budoucnu znovu neopakovalo. Neuplatní se ani povinnost aplikovat jednotně evropské právo, neboť nyní projednávaná věc evropský prvek postrádá a aplikoval se v ní pouze zákon o ochraně hospodářské soutěže. Nadto se tato povinnost týká pouze výkladu hmotného práva, zatímco procesní postupy ÚOHS musí být konformní s českou Ústavou a procesními předpisy. Konec konců, ohledně nového skutku (pokračování v trvajícím deliktu) lze zahájit nové správní řízení nebo o něj rozšířit stanoveným postupem předmět stávajícího řízení, a tím dosáhnout postihu za celý skutek.

Žalobkyně opět poukázala na judikaturu, která její stanovisko o přetržení skutku zahájením správního řízení podporuje (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 49/2012 33, č. j. 9 As 25/2012 32 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 59 A 109/2018 30). Vedle toho citovala též na judikaturu týkající se analogické aplikace institutů trestního práva ve správním řízení (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002 27, 1 As 96/2008 115, 3 As 205/2015 29), stejně jako rozhodnutí vztahující se k trestnému činu nekalé soutěže (rozsudek NS sp. zn. 11 Tdo 193/2003). V této souvislosti žalobkyně upozorňuje, že žalovaný si z úpravy trestního práva nepřípustně vybírá jen to, co se mu hodí – delikt sice na základě analogie označil za trvající, avšak odmítá jeho přetržení zahájením řízení. Svůj názor o přetržení skutku opírá žalobkyně též o úpravu zakotvenou v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Vysvětluje, že se přetržení skutku dovolává proto, že by to vedlo k pro ni příznivějšímu výsledku (zkrátila by se doba trvání postihovaného jednání), a navíc i k větší právní jistotě (jasné časové vymezení skutku již v průběhu řízení zajišťuje dodržení zásady ne bis in idem a je nezbytné pro uplatnění práva na obhajobu). Žalobkyně také poukázala na to, že u nově zahajovaných řízení již žalovaný poučuje účastníky, že budou-li v jednání pokračovat i po zahájení řízení, může to posoudit jako nový skutek. Podle žalobkyně tak má argumentace žalovaného obhájit praxi, kterou si v minulosti vytvořil a o níž dnes již ví, že byla v rozporu se zákonem.

K prokázání svých tvrzení navrhla žalobkyně provést důkaz dvěma anonymizovanými oznámeními žalovaného o zahájení správního řízení s příslušným poučením.

Jen pro pořádek krajský soud podotýká, že neoslovoval žádné subjekty jako osoby zúčastněné na řízení. Podstatou sporu je uložení pokuty žalobkyni za zneužití dominantního postavení na trhu spočívající v odmítnutí dodávek a nikoho jiného než žalobkyně se tak výsledné rozhodnutí bezprostředně na právech dotknout nemohlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 1 Afs 76/2008 - 246 a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2011, č. j. 1 Afs 81/2010 - 268, č. 2508/2012 Sb. NSS).

Ve věci proběhlo dne 25. 11. 2020 na žádost žalobkyně ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), při němž strany setrvaly na svých stanoviscích.

Kromě důkazů, které strany navrhly nad rámec správního spisu, a soud shledal jejich provedení potřebným, provedl soud dokazování i některými listinami, jež ve správním spise obsaženy jsou. Soud k tomu vedly následující okolnosti. Za prvé, s některými listinami neseznámil žalovaný žalobkyni během správního řízení v plném rozsahu, neboť obsahovaly obchodní tajemství. Takový postup nebyl s ohledem na tehdejší právní úpravu nezákonný, jak soud vysvětlí níže v reakci na žalobní námitky týkající se vad řízení. Soud vzal nicméně v úvahu, že podle současné právní úpravy už by žalovaný musel tyto listiny žalobkyni zpřístupnit, jelikož jimi prováděl důkaz (srov. § 21c odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže), a stejně tak soud nemůže vyloučit z nahlížení ty části spisu, jimiž hodlá dokazovat (§ 45 odst. 4 s. ř. s.). Za druhé, u některých důkazů založených ve spise žalobkyně namítala, že žalovaný jimi formálně neprovedl dokazování a neumožnil jí tudíž, aby se k závěrům z nich plynoucím při jejich provádění bezprostředně vyjádřila. Ani v tomto ohledu neshledal krajský soud, že by postup žalovaného vedl k vydání nezákonného rozhodnutí, jak osvětlí níže v odůvodnění tohoto rozsudku. Přesto ale žalobkyní označené důkazy (viz výše bod 37) provedl, aby procesním požadavkům žalobkyně učinil plně zadost, aby znal její bezprostřední reakce a ověřil, že byl úplně zjištěn skutkový stav.

Na jednání tedy soud dokazoval těmito listinami (na něž bude níže pod uvedenými písmeny odkazovat): a. smlouva o vedení CIS, tj. smlouva mezi žalobkyní a Ministerstvem dopravy a spojů ČR ze dne 27. 7. 2001 o vedení celostátního informačního systému o jízdních řádech (č. l. 17 správního spisu), b. dodatek č. 2 k výše uvedené smlouvě ze dne 29. 9. 2010 (č. l. 21 správního spisu), c. metodický pokyn Ministerstva dopravy č. 4 k organizaci celostátního informačního systému o jízdních řádech ze dne 5. 10. 2010 (č. l. 24 správního spisu), d. směrnice SŽDC pro užívání informačních systémů provozovatele dráhy ze dne 1. 7. 2011 (příloha č. 5 k žalobě), e. smlouva mezi žalobkyní a společností MAFRA o provozování IDOS a prodeji internetové reklamy (č. l. 115 správního spisu), f. žádost společnosti Seznam o data z CIS adresovaná žalobkyni ze dne 19. 11. 2010 (č. l. 51 správního spisu) a odpověď žalobkyně na ni ze dne 6. 12. 2010 (č. l. 53 správního spisu), g. e-mailová komunikace mezi D. Š. (CHAPS) a A. Ch. (Seznam) z období červen – srpen 2011 (č. l. 86 správního spisu), h. žádost společnosti Seznam o informace adresovaná žalobkyni ze dne 21. 11. 2011 (č. l. 54 správního spisu) a odpověď žalobkyně na ni ze dne 9. 12. 2011 (č. l. 56 správního spisu), i. žádost společnosti Seznam o cenovou nabídku adresovaná žalobkyni ze dne 20. 11. 2012 (č. l. 90 správního spisu) a odpověď žalobkyně na ni ze dne 17. 12. 2012 (č. l. 91 správního spisu), j. odpověď žalobkyně na žádost společnosti Seznam o cenovou nabídku ze dne 11. 2. 2013 – na listině uveden r. 2012, jde o zjevný překlep, správné vročení vyplývá z textu (č. l. 127 správního spisu), k. vyjádření a předložení dokumentů ÚOHS od společnosti Seznam ze dne 4. 4. 2013 (č. l. 254), l. vyjádření a předložení dokumentů ÚOHS od společnosti Seznam ze dne 11. 4. 2014 (č. l. 526 správního spisu), m. vyjádření a předložení dokumentů ÚOHS od společnosti Bileto ze dne 15. 8. 2014 (č. l. 838 správního spisu), n. statistiky vyhledávání ve vyhledávači IDOS (č. l. 1653 správního spisu), vyhledávači ČD (č. l. 1666 správního spisu) a vyhledávači Dopravního podniku hl. m. Prahy (č. l. 1672 správního spisu), o. odborné stanovisko IT odboru žalobkyně ze dne 15. 5. 2015 (č. l. 1638 správního spisu), p. Jízdní řády na portále Mapy.cz – technická zpráva (č. l. 1038 správního spisu), internetový článek „Na Mapy.cz najdete jízdní řády pro celou ČR“ (č. l. 1673 správního spisu) a e-mailová odpověď produktového manažera Mapy.cz na dotaz uživatele M. H. o parametrech vyhledávače dopravního spojení (č. l. 1678 správního spisu), q. žádost žalobkyně o informace adresovaná žalovanému ze dne 23. 5. 2014 (příloha č. 7 k žalobě), r. vyrozumění žalovaného o prodloužení zákonné lhůty ze dne 9. 6. 2014 (příloha č. 8 k žalobě), s. rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti žalovaným ze dne 16. 6. 2014 (příloha č. 9 k žalobě), t. 2x anonymizované oznámení ÚOHS o zahájení řízení z roku 2018 a 2019 (přílohy tripliky č. 12 a 13), u. Zásady pokutování ÚOHS platné do 23. 4. 2018 (navrženo v žalobě; dostupné z http://www.uohs.cz/download/Legislativa/HS/SoftLaw/zasady_stanovovani_pokut.pdf), v. rozhovor se spoluvlastníkem firmy Kiwi.com zveřejněný 30. 1. 2018 na serveru Novinky.cz (příloha č. 4 k žalobě).

Žalobkyně po vysvětlení ze strany soudu, že bude vycházet z obsahu správního spisu, netrvala na provádění důkazu následujícími listinami navrženými v žalobě, které jsou ve správním spisu obsaženy. - dvě stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k připravované legislativě ze dne 5. 8. 2013 a ze dne 3. 10. 2013 (příloha č. 6 k žalobě; na č. l. 788 a 790 správního spisu) - usnesení žalovaného k námitce podjatosti ze dne 21. 7. 2014 (příloha č. 10 k žalobě; na č. l. 811 správního spisu) - odpověď Ministerstva dopravy na žádost o informace (navrženo v žalobě; na č. l. 785 a násl. správního spisu)

Soud zbývající důkazní návrhy zamítl, a to z následujících důvodů. V případě stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 2015 k otázce totožnosti skutku u trvajících a pokračujících správních deliktů (příloha č. 11 k žalobě) má soud za to, že nejde o důkaz o skutkovém stavu, ale o právní stanovisko, jímž není třeba důkaz provádět. Pokud jde o výsledky vyhledávání na webové stránce IDOS (navrhl žalovaný na č. l. 266 soudního spisu na podporu svých vývodů o nezbytném rozsahu dat o jízdních řádech k uspokojení spotřebitele), tento důkaz vyhodnotil soud jako nadbytečný, neboť preference většiny spotřebitelů užívajících IDOS byly předmětem dokazování ve správním řízení prostřednictvím statistik vyhledávání, přičemž jednotlivý vyhledávací dotaz může sloužit nanejvýš k dokreslení učiněných závěrů; ostatně žalobkyně ani výsledek tohoto vyhledávání nezpochybňovala, polemizovala pouze z následnými vývody žalovaného.

Žaloba je důvodná.

Krajský soud pro přehlednost nejprve podotýká, že ačkoliv ve většině žalobní námitky neshledal důvodnými, ke zrušení napadeného rozhodnutí jej nakonec přiměl fakt, že žalovaný nesprávně stanovil délku trvání přestupku, neboť nepřihlédl k tomu, že k přetržení trvajícího skutku došlo již zahájením správního řízení dne 31. 10. 2013. Toto pochybení žalovaného nicméně nebránilo soudu v tom, aby se vypořádal s většinou žalobních námitek, což v zájmu ekonomie dalšího řízení v tomto rozsudku učinil.

Soud nejprve stručně nastíní skutkový stav, jak vyplynul ze správního spisu a z dokazování před soudem (které proběhlo při výše zmíněném ústním jednání ve věci), a to jen v rozsahu potřebném pro následné právní posouzení věci.

V červenci 2001 uzavřela žalobkyně s tehdejším Ministerstvem dopravy spojů smlouvu o vedení CIS (důkaz a.). CIS byl definován jako databáze sestávající z dat o schválených jízdních řádech veřejné osobní linkové přepravy a softwarového produktu umožňujícího využití těchto dat převedených do digitalizované formy s tím, že práva duševního vlastnictví k použitým softwarovým produktům náleží oprávněným subjektům (čl. VIII. smlouvy). Formát a strukturu schválených jízdních řádů předávaných do CIS měla stanovit žalobkyně [čl. III bod 2. písm. d) smlouvy]. CIS měl zahrnovat nejméně: - datovou bázi jízdních řádů, - registr nádraží stanovišť a zastávek, - číselník linek a tratí, - registr dopravců [čl. III bod 2. písm. a) smlouvy]. Mezi povinnosti žalobkyně patřilo též zajistit distribuci programu pro vyhledávání dopravního spojení využívajícího datovou základnu CIS a zveřejnit výstupy z něj na internetu [čl. III bod 3. písm. f) smlouvy]. CIS měla vést bez nároku na finanční úhradu ze strany ministerstva (čl. VII smlouvy), byla však bez omezení oprávněna k výhradnímu užívání a šíření datové základny CIS ve svých programových produktech (čl. III bod 4. smlouvy). Určitý limit výhradního užívání a šíření představovala pouze povinnost bezplatně a průběžně umožnit ministerstvu přístup k aktuálním schváleným jízdním řádům zpracovávaným v CIS a povinnost distribuovat je na ministerstvo v elektronické podobě; za podmínky uzavření samostatných smluv pak totéž platilo pro dopravní úřady, později i kraje [čl. III bod 3. písm. a) až c)smlouvy].

Dodatek č. 1 ke smlouvě o vedení CIS pouze zakotvil bezplatný přístup dopravních úřadů a krajů k aktuálním údajům z CIS. Dodatkem č. 2 z konce září 2010 (důkaz b.) pak přibyla žalobkyni povinnost zveřejňovat aktuální data o schválených jízdních řádech z CIS ve formátu pdf a xls (bod 3. dodatku). Zavázala se také poskytovat ministerstvu součinnost při zpřístupňování informací podle předpisů o svobodném přístupu k informacím, a to poskytnutím podkladových informací buď ve formátech podle obsahu žádosti, nebo ve formátu, ve kterém byly vytvořeny (bod 5. dodatku). Článek o výhradním užívání a šíření datové základny CIS se změnil tak, že žalobkyně byla nově oprávněna k užívání datové základny CIS ve svých dalších programových produktech za předpokladu, že tuto datovou základnu zpřístupní i dalším subjektům v rozsahu jejich žádosti (bod 4 dodatku).

Jak konkrétně technicky mělo probíhat naplňování výše uvedené smlouvy v rozhodném období lze zjistit z metodického pokynu č. 4 k organizaci CIS (důkaz c.). Pro předkládání jízdních řádů ke schválení dopravními úřady měli dopravci podle typu dopravy použít jeden ze dvou jednotných datových formátů – JDF 1.9 a JDF 1.10. Přílohy metodického pokynu u nich popisovaly závazný formát a strukturu dat (bod 3 metodického pokynu). Dopravce svůj jízdní řád nahrál do centrální databáze aplikace CISnet, ta ji automaticky zkontrolovala např. z hlediska jednotného označování zastávek dle celostátního registru, poté jej schválil příslušný dopravní úřad nebo drážní správní úřad a prostřednictvím příslušné funkce aplikace CISnet jej postoupil do CIS (bod 6 metodického pokynu). Žalobkyně tvrdí, že někteří dopravci jednotný datový formát nedodržovali. Z jí předložené směrnice SŽDC týkající se datového formátu KANGO (důkaz d.) sice takový závěr přímo nevyplývá, neboť o předávání dat do CIS tato směrnice vůbec nepojednává, na odlišné podmínky pro předávání dat od SŽDC lze však usuzovat ze smlouvy žalobkyně se SŽDC z roku 2008, kde se dokonce v příloze č. 1 ještě počítá s předáváním dat ve formátu .doc (č. l. 172 správního spisu). Žalobkyně dále ve správním řízení tvrdila, že údaje postoupené jí z aplikace CISnet ihned bez jakéhokoliv mezikroku transformovala do formátu SQL databáze a v této své databázi je poté vedla společně a neoddělitelně od údajů získávaných soukromoprávní cestou od dopravců, kteří nebyli v rozhodném období ze zákona povinni své jízdní řády do CIS předávat, k tomu však nepředložila ve správním ani v soudním řízení žádné důkazy.

Vedle aplikace CISnet provozovala žalobkyně též vyhledávač dopravních spojení IDOS a jeho prostřednictvím získávala podle svých vyjádření finanční prostředky mj. i na plnění svých povinností podle veřejnoprávní smlouvy. Zdrojem těchto prostředků byl reklamní prostor na internetových stránkách s vyhledávačem IDOS, který nejprve žalobkyně nabízela sama, od roku 2005 tak činili její smluvní partneři, kteří jí za toto oprávnění a za správu stránek platili pevné měsíční částky (č. l. 437 a násl. správního spisu). V relevantním období, konkrétně od 27. 8. 2007, měla žalobkyně takovýto smluvní vztah uzavřen se společností MAFRA, a.s. (důkaz e.). Žalobkyně měla podle smlouvy provozovat internetové stránky s vyhledávačem IDOS na doménách patřících společnosti MAFRA a společnost MAFRA měla vlastnit veškeré reklamní plochy na těchto stránkách a byla oprávněna „samostatně a výhradně prodávat (poskytovat) tento reklamní prostor třetím osobám na vlastní jméno a účet“ (bod 3.1 smlouvy). Za to měla žalobkyně dostávat od společnosti MAFRA odměnu 1,2 mil. Kč bez DPH za kalendářní měsíc (bod 4.1 smlouvy). Žalobkyni ovšem na oplátku stíhaly další závazky – nesměla bez předchozího písemného souhlasu společnosti MAFRA spolupracovat s jejími konkurenty, mj. s provozovatelem serveru seznam.cz (bod 3.1.8 smlouvy), a MAFRA měla právo smlouvu ve 30tidenní lhůtě vypovědět, pokud „dopravní informace obsažené na Stránkách IDOS přestanou být na internetovém trhu v ČR exkluzivní službou, což znamená, že třetí osoba nabídne obdobnou službu“ a stejně tak, pokud návštěvnost stránek klesne za dva po sobě jdoucí měsíce pod 1 mil. návštěvníků (bod 9.4 smlouvy).

Dopisem ze dne 19. 11. 2010 se na žalobkyni obrátila společnost Seznam a s odvoláním na informace od Ministerstva dopravy (jemuž dopis zaslala na vědomí), že je žalobkyně k takovému kroku povinna, ji požádala o poskytnutí „(i)datové báze jízdních řádů, (ii) Registru nádraží stanovišť a zastávek, (iii) Číselníku linek a tratí, (iv) Registru dopravců a dalších případných součástí datové základny, a to ve formátu xls“ s tím, aby případně žalobkyně sdělila, v jakých jiných formátech může uvedená data poskytnout. Žalobkyně žadatelku odkázala na databázi jízdních řádů zveřejňovanou na internetovém portálu http://portal.idos.cz s tím, že v dalších bodech nelze žádosti vyhovět, neboť žalobkyně nemá povinnost zpřístupňovat datovou základnu třetím subjektům (důkaz f.). Následně v létě 2011 proběhla bezvýsledná e-mailová komunikace mezi zaměstnanci obou společností ohledně cenové nabídky na poskytnutí zaměření autobusových zastávek a (alespoň) zastávkových jízdních řádů (důkaz g.). V listopadu 2011 se společnost Seznam obrátila na žalobkyni s žádostí, aby jí požadovaná data poskytla podle zákona o svobodném přístupu k informacím, což žalobkyně odmítla s tím, že není povinným subjektem (důkaz h.) – tato linka měla následně dohru před správními soudy, jejíž průběh však není pro nyní posuzovaný případ potřeba podrobněji mapovat. Dne 20. listopadu 2012 požádala společnost Seznam poprvé žalobkyni formou dopisu o předložení cenové nabídky za data, o něž žádala již v první žádosti, žalobkyně nabídku nepředložila, pouze deklarovala svou připravenost k obchodním jednáním (důkaz i.). Na základě další žádosti společnosti Seznam ze dne 24. 1. 2013 pak žalobkyně žádost, aby společnosti Seznam učinila cenovou nabídku, s definitivní platností odmítla dne 11. 2. 2013 (důkaz j.). Dnem 1. 9. 2015 pak nabyla účinnosti vyhláška č. 122/2014 Sb. a dnem 21. 10. 2015 vyhláška č. 7/2015 Sb., které zavedly povinné zveřejňování dat z CIS „způsobem umožňujícím automatizované zpracování“ (na ni navázal dodatek č. 3 ke smlouvě o vedení CIS), což žalobkyně podle zjištění žalovaného od té doby činila (bod 43 rozhodnutí o pokutě).

Pokud jde o průběh řízení před ÚOHS, podnět od společnosti Seznam obdržel úřad dne 23. 5. 2012 (č. l. 63 správního spisu). Ve věci proběhla dvě ústní jednání, a to dne 18. 3. 2013 (č. l. 164 správního spisu) a 13. 5. 2013 (č. l. 278 správního spisu). Žalovaný v rámci tzv. soutěžní advokacie usiloval nejprve obecně o to, aby žalobkyně data z CIS zpřístupnila dalším subjektům, ta to však odmítla dopisem ze dne 19. 6. 2013 (č. l. 283 správního spisu). Poté úřad žalobkyni konkrétně požádal, aby jako opatření k nápravě alespoň „podrobně a jednoznačně popsala strukturu dat v souborech, které ve formátu .xls (.xlsx) zveřejňuje na stránkách http://portal.idos.cz, a tuto strukturu garantovala“ (č. l. 297 správního spisu), to však žalobkyně dne 9. 10. 2013 taktéž odmítla (č. l. 309 správního spisu), ačkoliv z technického hlediska tomu podle jejího vlastního vyjádření nic nebránilo (č. l. 408 správního spisu). Nato již ÚOHS zahájil vůči žalobkyni řízení o deliktu, a to oznámením ze dne 31. 10. 2013 (č. l. 1 správního spisu). Také v rámci řízení samotného proběhlo ústní jednání, a to dne 25. 2. 2014 (č. l. 406 správního spisu). Žalobkyně se dne 23. 5. 2014 dožadovala ještě dalšího ústního jednání, ÚOHS to však neshledal v dané fázi řízení potřebným (č. l. 774 správního spisu). Dne 20. 4. 2015 doručil ÚOHS žalobkyni své sdělení výhrad, v němž popsal, čím a jak podle jeho názoru narušila hospodářskou soutěž a indikoval způsob, jakým hodlá stanovit za toto jednání pokutu. Před vydáním rozhodnutí žalobkyně opakovaně nahlížela do správního spisu s výjimkou částí obsahujících obchodní tajemství jiných osob (viz č. l. 1866, 2033 a 2055 správního spisu). Dne 22. 12. 2015 pak vydal žalovaný rozhodnutí o pokutě. V řízení o rozkladu žalobkynin zástupce nahlížel do spisu dne 24. 10. 2017 na základě výzvy předsedy žalovaného k seznámení se s podklady před vydáním rozkladového rozhodnutí (č. l. 2966 správního spisu). Rozkladové rozhodnutí vydal předseda žalovaného dne 16. 1. 2018.

Nejprve se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Její příčinou má být podle žalobkyně nedostatek důvodů, neboť žalovaný údajně neodpověděl na některé její argumenty. Krajský soud vyšel z toho, že s institutem nepřezkoumatelnosti, zakotveným v § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je třeba zacházet obezřetně a vyhradit jeho užití pouze těm případům, kdy vady odůvodnění reálně brání soudu v tom, aby napadené rozhodnutí přezkoumal, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“; ve vztahu k soudním rozhodnutím srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body [29] - [30]). Dále vzal soud do úvahy, že napadené rozhodnutí tvoří jeden celek s rozhodnutím o pokutě, jehož argumentaci pouze doplňuje a rozvíjí. Tam, kde se může rozkladové rozhodnutí jevit jako mezerovité či zkratkovité, lze chybějící argumenty čerpat též z rozhodnutí prvostupňového (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Zejména je však nutno zdůraznit, že správní orgán, stejně jako soud, není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247).

Z těchto pozic pak soud zhodnotil, že obě rozhodnutí jsou nejen pečlivě, ale i přehledně a srozumitelně odůvodněna (což s ohledem na jejich rozsah čítající desítky stran není rozhodně samozřejmost). Pokud žalovaný určitá skutková zjištění nepovažuje za potřebná nebo argumenty za relevantní pro posouzení věci, vždy svůj náhled vysvětluje nebo to přinejmenším vyplývá z kontextu celého rozhodnutí. Výhrady žalobkyně stran nedostatku odůvodnění tak daleko spíše směřují k tomu, že žalobkyně nesouhlasí se základními východisky žalovaného, zejména s tím, že trh s daty o jízdních řádech byl natolik deformován vlivem působení státu, že se na něm neuplatnily běžné tržní mechanismy, a že žalobkyně se nacházela na tomto trhu v dominantním postavení kvůli tomu, že měla ve svém držení unikátní produkt vzniklý působením státní moci (data z CIS). Žalobkyně se zjevně domnívá, že takovéto teze by žalovaný nemohl zastávat, pokud by vzal v úvahy všechny její argumenty, jež je vyvracejí. Přitom ale s těmito i všemi dalšími klíčovými právními vývody žalovaného věcně polemizuje, což samo o sobě svědčí o tom, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí o pokutě jsou odůvodněna dostatečně a srozumitelně, pouze jejich důvody neodpovídají představám a přesvědčení žalobkyně.

Soud se k jednotlivým argumentům žalobkyně vysloví dále v tomto rozsudku a v rámci možností poukáže též na pasáže obou napadených rozhodnutí, v nichž se jim žalovaný věnoval.

Dříve, než mohl přikročit k meritornímu posouzení žaloby, musel si soud ještě ujasnit, zda mu ve věcném hodnocení vznesených námitek nebrání natolik závažné procesní vady správního řízení, jež by mohly způsobit nezákonnost výsledného rozhodnutí.

První žalobní námitka tohoto druhu se týkala podjatosti úředních osob, jež se na přípravě rozhodnutí podílely. Šlo zejména o vedoucí „odboru dominance a vertikálních dohod služby“. Podjatost podle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zakládá předpoklad, že úřední osoba má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům natolik intenzivní zájem na výsledku řízení, aby bylo možno pochybovat o její nestrannosti. O takovém vztahu mohou samozřejmě svědčit i nepřímé indicie, např. přehnaně vstřícné či naopak nepřátelské chování vůči jednomu z účastníků řízení. Podle krajského soudu nicméně existenci takového vztahu zpravidla nelze dovozovat z připomínkování legislativy ze strany úředních osob, neboť úřední osoba zde v tomto procesu přirozeně reprezentuje svou instituci a veřejné zájmy, jež tato instituce hájí. Zcela v tomto – obecně přípustném – rámci se udrželo vyjádření oprávněné úřední osoby za žalovaného i v tomto případě. Cílem podaných připomínek k připravované vyhlášce Ministerstva dopravy o jízdních řádech veřejné linkové dopravy evidentně bylo co nejvíce otevřít soutěžní prostředí v oblasti vyhledávání dopravních spojení.

Je pochopitelné, že připomínkové místo, chce-li předkladatele přesvědčit, aby jeho připomínkám vyhověl, musí snést argumenty, které o relevanci jeho připomínek svědčí. Přitom nutně musí vycházet z vlastních informací a poznatků z praxe – vždyť proto jsou konec konců jednotlivé rezorty a ústřední správní orgány k podávání připomínek přizvány. Úředník přitom může projevit i určité předběžné právní názory vztahující se k rozšetřené věci, jestliže nepřekročí hranici předpojatosti vůči účastníkovi, což se podle krajského soudu v daném případě nestalo. Připomínky se drží v relativně obecné rovině, byť samozřejmě ne zcela, neboť se týkají velmi specifického problému, a tak se odkazům na konkrétní subjekty a jejich chování na trhu nebylo možné vyhnout. Nicméně ani to v daném případě není na závadu - vždyť právní názory vyjádřené v připomínkách se nikterak neliší od posouzení věci v rámci předběžného šetření, na němž žalovaný v tomtéž období, kdy probíhalo připomínkování předmětné vyhlášky (tj. v létě a na podzim 2013) zakládal své kroky v rámci tzv. soutěžní advokacie (viz výše shrnutý průběh správního řízení). Takovéto vyjednávání s účastníkem v průběhu šetření a řízení na základě předběžných právních závěrů je přitom integrální součástí soutěžního práva. Pro „nezávadnost“ celého postupu svědčí i fakt, že žalovaný se účasti na připomínkování předmětné legislativy sám iniciativně nedomáhal, nabídlo mu ji naopak Ministerstvo dopravy (srov. č. l. 290 správního spisu). O podjatosti zúčastněných úředních osob tato fakta naprosto nesvědčí a krajský soud se proto ztotožnil s rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 7. 2014, jímž námitku podjatosti v průběhu řízení zamítl.

Pokud jde o druhou procesní námitku, žalovaný podle krajského soudu opravdu pochybil, když o provádění důkazů listinami nepořídil úřední záznam a zejména neumožnil žalobkyni, aby byla dokazování přítomna. V judikatuře NSS lze sice nalézt rozsudek, z jehož právní věty se zdá, že vyrozumět účastníka řízení o dokazování listinami není vůbec potřeba (rozsudek ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012 - 40), ale v tehdejší kauze šlo ve skutečnosti o listinné důkazy, které předložila správnímu orgánu samotná žalobkyně. V nynějším případě naproti tomu založil žalovaný do spisu řadu listin jiného původu, zejména vyjádření různých účastníků hospodářské soutěže, která si od nich vyžádal. Řadu z nich si přitom žalovaný obstaral až po konání posledního ústního jednání ve věci (proběhlo dne 25. 2. 2014), čímž se tento případ liší od situace řešené v prvním z rozhodnutí NSS, na něž odkazoval žalovaný (rozsudek ze dne ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 51). Naproti tomu druhé žalovaným odkazované rozhodnutí NSS (rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 - 25, bod [31]) již k nynější kauze skutkově připodobnit lze, neboť zde si správní orgány teprve v odvolacím řízení obstaraly listinný důkazní prostředek (vyjádření výrobce rychloměru). NSS se zde v podstatě ztotožnil se závěrem odborné literatury, že sepsání protokolu o provedení důkazu listinou se provádí jen u listin, jejichž předložení správní orgán určité osobě uloží usnesením podle § 53 odst. 1 správního řádu. „Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou ‚přidanou hodnotu‘“ (srov. Vedral, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012). Novější judikatura NSS nicméně neprovedení důkazu listinou přece jen považuje za vadu řízení. Ovšem pokud listina byla součástí správního spisu, se kterým se mohl účastník řízení seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu před vydáním rozhodnutí, pak tato vada zpravidla nebude mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2017, č. j. 7 As 168/2017 - 35, bod [36]). Tento závěr odpovídá i judikatuře, na kterou poukazovala žalobkyně (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2017, č. j. 7 As 69/2016 - 64, bod [73]).

Krajský soud, když uvažoval o možném vlivu zjištěné procesní vady na výsledek řízení, vzal v úvahu, že tři ústní jednání ve věci za účasti žalobkyně či jejích zástupců před žalovaným proběhla (dvě v rámci předběžného šetření a jedno po zahájení řízení) a se všemi později shromážděnými, výhradně listinnými, důkazy se žalobkyně měla možnost seznámit prostřednictvím nahlížení do spisu (naposledy tak učinil její zástupce před vydáním rozkladového rozhodnutí, dne 24. 10. 2017). Pokud se chtěla k některým listinám a k závěrům z nich vyplývajícím vyslovit, mohla tak učinit písemně v rámci svého závěrečného vyjádření před přijetím rozhodnutí, což také obsáhlým podáním učinila. Soud má vzhledem k těmto okolnostem za to, že uvedená vada řízení patří k těm, jež nemohou mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí a nemohou tudíž vést k jeho zrušení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 - 127). Nadto soud podotýká, že žalobkyni v rámci práva na spravedlivý proces svědčí zejména právo prezentovat svou kauzu osobně před soudem. Proto u těch důkazů, u nichž žalobkyně ve svých podáních k soudu uváděla, že cítí potřebu vyslovit se k nim při jejich provádění bezprostředně a ústně, dal jí soud takovou možnost v rámci nařízeného jednání (viz výše v části o jednání před krajským soudem).

Žalobkyně se dále ohrazuje proti tomu, že jí žalovaný nezpřístupnil části některých dokumentů obsahujících obchodní tajemství. Zde soudu nezbývá než konstatovat, že postup žalovaného byl zcela v souladu s tehdejší právní úpravou. Právo účastníka řízení nebo jeho zástupce nahlížet po sdělení výhrad do těch částí spisu, které obsahují obchodní, bankovní nebo obdobným způsobem chráněné tajemství a kterými byl nebo bude prováděn důkaz, je dnes obsaženo v § 21c odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Jak ale upozornil žalovaný, do zákona ho vtělila až novela č. 293/2016 Sb. Ta přitom ve svém čl. III obsahuje přechodné ustanovení, podle nějž se řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů. Žalovaný tak postupoval striktně podle zákona, když žalobkyni obchodní tajemství jiných osob (zejména společností Seznam a Bileto) neodkryl, jakkoliv z jejich vyjádření ve svém rozhodnutí vycházel. Snažil se ale zjevně v rámci zákonných mantinelů zachovat právo žalobkyně na obhajobu v co největší míře, neboť ji seznámil alespoň s tím, že společnost Seznam hodlala vyvinout produkt, který by na platformě jejího serveru mapy.cz kombinoval vyhledávání dopravních spojení hromadné dopravy a pěších tras (žalobkyně toto tvrzení žalovaného učiněné ve vyjádření k žalobě nepopřela, proto soud nedohledával ve správním spise konkrétní dokument, jehož prostřednictvím se tak stalo).

Soud si je plně vědom toho, že právní úprava platná v době, kdy žalovaný vedl předmětné správní řízení, byla z hlediska naplnění práva na spravedlivý proces velmi problematická. Využil proto právní úpravy obsažené v § 45 odst. 4 s. ř. s., podle níž v soudním řízení správním nelze vyloučit z nahlížení ty části správního spisu, jimiž soud provede důkaz, byť by obsahovaly skutečnosti chráněné zvláštním zákonem (např. obchodní tajemství). Soud proto při ústním jednání provedl důkaz vyjádřeními společností Seznam a Bileto o tom, jak se pokoušely získávat data o jízdních řádech od různých subjektů soukromoprávní cestou a jakým potížím při tom čelily, a to v plném znění. Žalobkyně tak dostala možnost se s obsahem těchto vyjádření seznámit a v rámci jednání před krajským soudem se k nim vyjádřit. Naopak soud neprovedl důkaz vyjádřením společnosti Seznam ohledně inovativní povahy jejího chystaného produktu, neboť to pro právní hodnocení věci shledal nepodstatným (k tomu viz níže). Nadto společnost Seznam už mezitím svůj vyhledávač uvedla do provozu a jeho vlastnosti a funkce už tedy nejenže nepředstavují obchodní tajemství, ale žalobkyni byly v době jednání před soudem jistě známy nebo se s nimi přinejmenším mohla snadno seznámit.

Krajský soud dále naznal, že podklady pro jednání rozkladové komise nebylo potřeba do správního spisu zakládat. Právní úprava ve správním řádu to nevyžaduje, ostatně ani žalobkyně nepoukazuje na žádné ustanovení, z nějž by taková povinnost výslovně vyplývala. Naopak žalovaný zcela správně odkázal na judikaturu NSS, podle níž je rozkladová komise pouze poradním orgánem, proto není nutné mít ve správním spise zachycen průběh jejího zasedání, hlasování jednotlivých členů či širší odůvodnění jejích závěrů (rozsudek ze dne 29. 1. 2016, č. j. 7 As 108/2015 - 96). Později NSS tento závěr doplnil v tom směru, že povinnou součástí správního spisu není ani seznam členů rozkladové komise (rozsudek ze dne 14. 12. 2016, č. j. 1 As 291/2016 – 47, bod [18]). NSS nicméně nad rámec nutného odůvodnění dodal, že pokud by účastník o tento seznam požádal, byl by žalovaný povinen mu jej poskytnout, v opačném případě by totiž bylo účastníku odepřeno právo účinně uplatnit námitku podjatosti úřední osoby – v tomto případě člena rozkladové komise (tamtéž, bod [21]).

Krajský soud chápe výše reprodukované názory NSS tak, že přístup k dokumentům souvisejícím s jednáním rozkladové komise je nutno účastníkovi řízení zaručit tehdy, pokud je to nezbytné pro uplatnění některého jeho procesního páva. V nyní řešené kauze to soud potřebným neshledal. Pokud by skutečně prezentace případu pro rozkladovou komisi byla tendenční, nutně by se scestné či neúplné informace představené komisi musely projevit v jejím návrhu předsedovi žalovaného, jak má o rozkladu rozhodnout, potažmo v samotném textu rozkladového rozhodnutí. S jeho odůvodněním mohla žalobkyně polemizovat přímo, aniž by pro realizaci jejího práva na obhajobu bylo nezbytné dopátrávat se toho, kdo je původcem mylných předpokladů, z nichž rozhodnutí vychází, resp. v jaké fázi procesu přijímání rozkladového rozhodnutí ke zkreslení faktů došlo.

Pokud se jedná o nezohlednění důkazních návrhů, jež žalobkyně vznesla, ty důkazy, které žalobkyně předložila (včetně tzv. technické zprávy k vyhledávači společnosti Seznam) jsou řádně založeny ve spise a žalovaný tak měl povinnost je vzít v úvahu. Pokud by snad některý z nich opomněl zohlednit ve své argumentaci, nejedná se o vadu řízení (ve smyslu neprovedení důkazu), nýbrž o vadu výsledného rozhodnutí. Žalobkyně nicméně namítá i to, že žalovaný nevypořádal její obsáhlý návrh na doplnění dokazování důkazními prostředky dosud neprovedenými, který uplatnila v podání ze dne 2. 11. 2017, tj. ve vyjádření k podkladům rozkladového rozhodnutí. Není to ovšem pravda. Předseda žalovaného se k jednotlivým důkazním návrhům žalobkyně stručně vyjádřil v bodech 367 až 369 rozkladového rozhodnutí, přičemž upozornil, že obdobné důkazní návrhy vznesla žalobkyně již ve svém rozkladu a dokonce již předtím v rámci řízení na prvním stupni ve vyjádření ke sdělení výhrad. Proto předseda žalovaného zcela oprávněně odkázal na vypořádání rozkladových námitek v předchozích pasážích svého rozhodnutí a také na rozhodnutí o pokutě. Jelikož tato námitka žalobkyně je velmi povšechná a u žádného z důkazů konkrétně nevyzdvihuje, proč je podle ní jeho neprovedení odůvodněno nedostatečně, krajský soud ve stejně obecném duchu odpovídá, že většinu důkazních návrhů zamítl předseda žalovaného pro nadbytečnost. Příkladmo lze uvést, že s návrhem na provedení ekonomických analýz trhu s vyhledáváním dopravních spojení se předseda žalovaného podrobně vyrovnal v bodech 187 až 197 rozkladového rozhodnutí, na požadavek, aby zkoumal, jak získává data o jízdních řádech dceřiná společnost žalobkyně na Slovensku, odpověděl v bodech 253 až 255 rozkladového rozhodnutí, k požadavku na provedení dotazníkového šetření u údajných konkurentů, analýz spotřebitelského chování a zadání znaleckého posudku se vyslovil v bodech 280 – 284 rozhodnutí o pokutě atd. Krajský soud má za to, že touto námitkou žalobkyně spíše vyjadřuje nesouhlas s tím, že žalovaný její důkazní návrhy zamítl, aniž by však s jeho důvody v tomto žalobním bodě věcně polemizovala.

Poslední procesní námitka se týkala ztráty instance. Soud nepopírá, že text dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS byl pro rozkladovou argumentaci předsedy žalovaného důležitý. Již prvostupňové rozhodnutí o pokutě nicméně vycházelo ze sdělení Ministerstva dopravy, že tato smlouva ani ve svém původním znění žalobkyni v poskytnutí dat z CIS nebránila (bod 72 rozhodnutí o pokutě), ba dospělo dokonce i k závěru, že z této smlouvy plynula žalobkyni povinnost získaná data zveřejňovat (bod 141 rozhodnutí o pokutě). Žalovaný sice v prvostupňovém rozhodnutí směšoval poskytnutí dat na žádost a jejich aktivní zveřejňování a nerozlišil ani jednotlivé verze smlouvy o vedení CIS (před přijetím dodatku č. 2 a po něm), právě tyto nejasnosti nicméně rozkladové rozhodnutí odstraňuje, a proto se v něm tak často hovoří o dodatku č. 2, o němž v rozhodnutí o pokutě padne pouze jediná zmínka. Krajský soud má za to, že takový postup není nikterak závadný. Smyslem rozkladového řízení je napravit vady rozhodnutí prvostupňového a nemusí se tak nutně dít jen zrušením rozhodnutí, jež je rozkladem napadeno. Naopak, rozkladové rozhodnutí může argumentaci orgánu prvního stupně podstatně doplnit, samozřejmě za předpokladu, že rozklad nezamítne ze zcela jiných důvodů, než jaké hrály roli v řízení na prvním stupni (srov. k odvolacímu rozhodnutí obdobně rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 - 48). K žádnému názorovému obratu v nyní posuzovaném případě nedošlo a žalobkyni tak nikdo instanci neupřel.

Po vypořádání procesních námitek žalobkyně se nyní krajský soud může začít věnovat těm žalobním bodům, které míří do věcného posouzení údajného deliktu.

Na počátku všeho stojí veřejnoprávní smlouva o vedení CIS uzavřená v roce 2001 mezi Ministerstvem dopravy a žalobkyní. Soud musí proto nejprve rozebrat, jak chápe soubor povinností, jež na sebe žalobkyně touto smlouvou převzala, a co z toho vyplývá pro její postavení na trhu.

Smlouvou o vedení CIS došlo v první řadě k přenosu některých kompetencí státu (Ministerstva dopravy) na žalobkyni. Jednalo se zejména o záležitosti technické povahy – žalobkyně měla prostřednictvím jí vyvinutého softwaru umožňovat dopravcům, aby plnili svou zákonnou povinnost a předkládali své jízdní řády ke schválení dopravním úřadům, a dopravním úřadům, aby jízdní řády schvalovaly. Ze schválených jízdních řádů a z dalších informací nezbytných pro jejich využití (unikátní identifikátory zastávek, linek a dopravců) pak měla žalobkyně vytvářet databázi CIS a udržovat ji aktuální. Vedle toho měla vyvinout a provozovat vyhledávač dopravních spojení využívající datovou základnu CIS a jeho výstupy zveřejnit na internetu.

Ve všech těchto směrech žalobkyně nepochybně plnila namísto státu jeho veřejnoprávní úkoly. A protože v České republice platí zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, bylo součástí žalobkyniných povinností též poskytovat veřejnosti na žádost ty informace, které se dostaly do jejího držení v souvislosti s plněním výše uvedených veřejnoprávních úkolů. Smlouva o vedení CIS sice o této povinnosti výslovně nehovoří, ta však vyplývá přímo ze zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. z jeho záměrně velmi širokých definic pojmů „informace“ a „povinný subjekt“. To je právě důvodem, proč žalobkyně i při poskytování informací podle citovaného zákona vystupovala jako orgán státu. De facto jednala místo Ministerstva dopravy, které sice stíhala tatáž informační povinnost, jež ale (jak alespoň tvrdilo) nemělo do databáze CIS přístup, příslušnými informacemi nedisponovalo a nemohlo je tedy zájemcům poskytnout. Při plnění úkolů podle informačního zákona tedy žalobkyně stále ještě vystupovala jako veřejnoprávní subjekt. Informace ovšem byla povinna poskytovat pouze za zákonem stanovených podmínek a v zákonem stanoveném rozsahu – jak správně upozornil žalovaný (bod 106 rozkladového rozhodnutí), podle zákona o svobodném přístupu k informacím bylo možno získat pouze data „statická“, jaká platila (byla v databázi začleněna) v okamžiku jejich poskytnutí. Pro potřeby vytvoření internetového vyhledávače dopravních spojení byly takové informace v podstatě bezcenné, neboť by bylo potřeba o ně pokaždé znovu požádat, na poskytnutí by měla žalobkyně podle zákona lhůtu 15 dnů atd. Zákon o svobodném přístupu k informacím omezoval na druhou stranu žalobkyni v tom směru, že mohla žádat úhradu nákladů spojených s poskytnutím informací jen v rozsahu stanoveném zákonem. Zde každopádně její veřejnoprávní úkoly končí.

Zcela jinou otázkou je potom průběžné poskytování aktuálních dat z CIS na komerční bázi. To rozhodně mezi žalobkyniny veřejnoprávní povinnosti nepatřilo a z hlediska veřejnoprávní regulace na úseku veřejné dopravy tedy nic takového činit nemusela, resp. nebyla k tomu povinna. Mohla samozřejmě taková jednání vést, a třeba i tou formou, že bude veškeré nabídky ignorovat nebo šmahem odmítat, ovšem činila tak vždy výhradně jen svým jménem a na svůj účet. Aby mohla jednat jménem státu, musela by k tomu být státem výslovně pověřena. Z ničeho přitom nevyplývá, že by Ministerstvo dopravy svěřilo žalobkyni pravomoc, aby namísto něj autoritativně a na základě svého uvážení rozhodovala, komu a za jakých podmínek se data shromážděná v CIS budou komerčně poskytovat – žádné podobné ustanovení smlouva o vedení CIS neobsahuje. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud se domnívá, že v tomto ohledu „vstoupila do bot“ státu a odpíralali někomu poskytnout data shromážděná v CIS, činila tak jménem České republiky jako její prodloužená ruka. Nikoliv, při vyjednávání se společností Seznam, případně s dalšími zájemci, o možnosti průběžného poskytování aktualizovaných dat z CIS jednala žalobkyně výhradně sama za sebe. Nelze proto její postavení srovnávat s postavením Rakouska v případu Compass-Datenbank, na který v žalobě odkazuje (srov. též bod 110 a násl. rozkladového rozhodnutí).

I při vyjednávání vlastním jménem o tom, komu a za jakých podmínek lze data z CIS komerčně poskytovat, by určitým veřejnoprávním limitem pro žalobkyni mohlo být nějaké obecné omezení či podmínky pro poskytování dat stanovené Ministerstvem dopravy. Ani žádné takovéto ustanovení však smlouva o vedení CIS neobsahuje, ostatně samo Ministerstvo dopravy potvrdilo v průběhu řízení před žalovaným, že nemělo proti poskytování dat ve zdrojovém formátu nikdy žádné námitky (č. l. 296 správního spisu). Stejně tak žalobkyně netvrdí, že by v kterékoliv fázi jejího jednání se společností Seznam vstoupilo do věci Ministerstvo dopravy s požadavkem, aby žalobkyně data z CIS neposkytovala nebo je poskytovala jen v omezeném rozsahu, omezenému okruhu osob nebo jen určitými formami. Naopak, z komunikace žalovaného s Ministerstvem dopravy založené ve správním spisu vyplývá, že poté, co se dozvědělo o problému s přístupem k datům z CIS, začalo ministerstvo činit kroky směrem k úpravě legislativy a svého smluvního vztahu se žalobkyní tak, aby byla co nejširší přístupnost dat z CIS zajištěna i pro další subjekty. Je tedy zřejmé, že stát svou autoritu ve vztahu k průběžnému poskytování aktuálních dat z CIS vůbec neuplatnil (přístup nijak neomezil) a žalobkyně, jako jejich faktická držitelka, tak měla – v pozici soukromého subjektu – v podstatě volnou ruku v tom, komu a za jakých podmínek je zpřístupní. Zda tak učiní, či nikoliv, bylo záležitostí její obchodní strategie. Jí, jako soukromému subjektu a soutěžiteli, je také učiněné rozhodnutí (odmítnutí žádosti společnosti Seznam) přičitatelné. Zda mělo její jednání charakter narušení hospodářské soutěže, bude předmětem dalšího výkladu. V tuto chvíli však lze uzavřít, že žalobkyně byla z pohledu soutěžního práva při svém jednání se společností Seznam skutečně soukromoprávním subjektem (soutěžitelem), nikoliv správním orgánem, jak se domnívá (srov. též body 173-175 a 221 a násl. rozhodnutí o pokutě).

K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU podle požadavku žalobkyně neshledal krajský soud důvod. Za prvé, neshledal, že by žalobkyně vystupovala při vyjednávání s jinými subjekty o možnosti průběžného poskytování aktualizovaných dat z CIS (tedy o jejich zpřístupnění nad rámec požadavků zákona o svobodném přístupu k informacím) jako orgán veřejné moci, z čehož žalobkyní formulované předběžné otázky vychází. Za druhé, jak žalobkyně sama uvádí v jiné části své žaloby, evropské právo v dané věci nakonec aplikováno nebylo (s ohledem na vypuštění části skutku týkající jednání žalobkyně se společností Google). Ze stejných důvodů neshledal soud relevantními ani poukazy žalobkyně na rozsudek SDEU ve věci Camera di Commercio a na sdělení Evropské komise o pojmu státní podpora.

Pro výklad k tomuto žalobnímu bodu je klíčové porozumět tomu, k čemu smlouva o vedení CIS – oplátkou za plnění stanovených povinností – žalobkyni opravňovala. Krajský soud má za to, že pojmu „výhradní užívání a šíření datové základny CIS v programových produktech“, použitému v textu původní smlouvy, nelze rozumět jinak, než že Ministerstvo dopravy přislíbilo žalobkyni namísto finančního protiplnění výlučný přístup k datům z CIS, tedy věcnou exkluzivitu (obdobně uvažoval i žalovaný – srov. bod 138 rozkladového rozhodnutí). Potíž je ovšem v tom, že ministerstvo se tak zavázalo k plnění, jež nebylo oprávněno nabízet a poskytnout. Bez ohledu na to, že data do CIS dodávaly soukromé subjekty, činily tak na základě zákona, který jim takovou povinnost ukládal. Výsledná databáze tak nutně představovala informace v držení státu, jež byl stát povinen poskytovat zájemcům z řad veřejnosti přinejmenším v rozsahu a způsoby požadovanými zákonem o svobodném přístupu k informacím. Právě nepochopení existence tohoto limitu vedlo nejen k uzavření smlouvy s citovaným závazkem státu, ale i k následným soudním peripetiím ohledně žádostí společnosti Seznam o informace podle citovaného zákona (viz zejména usnesení NSS ze dne 27. 9. 2013, č. j. 5 As 57/2013 - 16 a ze dne 19. 9. 2017, č. j. 7 As 274/2017 - 36).

Jak tedy rozumět původnímu znění smlouvy o vedení CIS? V první řadě je nutno říct, že ani exkluzivita, jež z ní pro žalobkyni vyplývala, by ji podle krajského soudu nemohla vyvinit z případného soutěžního deliktu spočívajícího v odmítnutí dodávek. Ve smlouvě se totiž Ministerstvo dopravy zavázalo pouze k tomu, že samo neumožní přístup k datům z CIS třetím subjektům (jak už bylo řečeno výše, takový příslib narážel od počátku na informační povinnost ministerstva podle zákona o svobodném přístupu k informacím) a že nebude klást překážky žalobkyni v tom, aby mohla data sama užívat ve svých programových produktech, ani jí jménem státu ukládat, v jakém rozsahu má data zpřístupňovat jiným osobám. To vše by bylo porušením smlouvy ze strany ministerstva. Nejednalo se však o všeobecný závazek státu, že z jednání žalobkyně nebude vyvozovat žádné právní důsledky, tím méně pak o generální pardon přímo z hlediska soutěžního práva. Nelze samozřejmě vyloučit, že ministerstvo přijatým ujednáním v žalobkyni vzbudilo dojem, že výkon práva exkluzivního přístupu k datům z CIS představuje jednání po všech stránkách legální, ovšem nic takového smlouva ve skutečnosti nestanovila, ani nezaručovala.

Pro posouzení námitky ekonomické udržitelnosti je ale klíčový další vývoj. Žalobkynino uplatňování nároku na exkluzivitu přístupu do CIS totiž evidentně začalo narážet na překážky již dávno před výše uvedenými informačními kauzami. V únoru 2005 uzavírá ministerstvo se žalobkyní dodatek č. 1, který nově zajišťuje dopravním úřadům a krajům „bezplatný a průběžný přístup k aktuálním údajům JŘ zpracovávaným v CIS“, a to na základě samostatných smluv (jež je žalobkyně evidentně povinna s nimi v případě jejich zájmu uzavřít). Žalobkyně tedy zřejmě zpočátku uplatňovala své výlučné právo na přístup k datům shromážděným v CIS i vůči státní správě a samosprávě. Necelé dva měsíce před první doloženou žádostí společnosti Seznam o data z CIS modifikovaly smluvní strany smlouvu o vedení CIS ještě více. Dodatkem č. 2 právo na výhradní užívání a šíření datové základny CIS v programových produktech žalobkyně ze smlouvy vypustily. Nahradily je právem „užívat datovou základny CIS ve svých dalších programových produktech“ za předpokladu, že žalobkyně tuto datovou základnu zpřístupní i dalším subjektům v rozsahu jejich žádosti. Ve zcela jiném bodě dodatku pak zavedly strany smlouvy povinnost „zveřejňovat aktuální data o schválených jízdních řádech z CIS ve formátu pdf a xls“.

Podle krajského soudu svědčí vývoj smlouvy o CIS nejen o tom, že se žalobkynino výlučné nakládání s daty z CIS v průběhu první dekády tohoto století postupně stávalo společensky i právně neudržitelným, ale také o tom, že přiznanou věcnou exkluzivitu v době uzavření dodatku č. 2 již dostatečně zúročila. Pokud by pro žalobkyni jako smluvní stranu bylo zachování práva na výhradní užívání datové základny CIS důležité, jistě by nepřistoupila na změnu, která ji ze smlouvy vypustila a z užívání výhradního udělala pouhé užívání bez přívlastků. Je pravda, že povinnost zpřístupnit data z CIS na žádost dalším subjektům na sebe žalobkyně převzala jen pro případ, že je sama bude užívat v „dalších programových produktech“. K tomu krajský soud podotýká, že pokud by byl nucen smlouvu ve znění dodatku č. 2 vyložit, pak by za „základní programový produkt“ považoval jen samotný CISnet (systém pro naplňování a správu CIS) a neposkytnutí dat při jejich současném využití v komerčně využívaném vyhledávači IDOS by vyhodnotil jako porušení bodu 4 dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS ze strany žalobkyně (obdobně uvažoval žalovaný – srov. bod 142 rozkladového rozhodnutí). Činit takové závěry však není pro posouzení tohoto žalobního bodu nezbytné. I kdyby se totiž měly započítávat mezi základní produkty všechny programy ve smlouvě uvedené, k jejichž vytvoření a provozování se žalobkyně ministerstvu zavázala (včetně vyhledávače spojení IDOS), musela si být žalobkyně vědoma, že zveřejňování veškerých aktualizovaných jízdních řádů z CIS ve formátech pdf a xls představuje pro její výlučné využívání databáze CIS ještě větší hrozbu, než poskytování dat na žádost. Přesto i k tomu se ze své svobodné vůle v dodatku č. 2 zavázala. Věcná exkluzivita (výlučné užívání dat z CIS) proto již v této době nemohla být pro žalobkyni esenciální z hlediska dalšího poskytování služby mimořádného hospodářského významu, jinak by buď trvala na jejím zachování bez jakýchkoliv klauzulí, jež by ji potenciálně ohrožovaly, nebo by smluvní vztah s ministerstvem ukončila.

Krajský soud má tudíž za to, že exkluzivita přístupu do CIS během prvních devíti let platnosti smlouvy splnila pro žalobkyni svůj účel. Umožnila jí pečlivě a bez konkurenčního tlaku vyvinout její programy (zejména vyhledávač dopravních spojení), etablovat se s nimi na trhu, získat si na něm jméno a náskok před konkurencí. Je zcela realistické předpokládat, že zvýšené vstupní náklady na poskytování služby obecného hospodářského významu (zde zejména na vývoj aplikace CISnet, její uvedení do provozu a odstraňování nedostatků), byly během oněch prvních let uhrazeny, resp. dostatečně kompenzovány popsanými přínosy desetileté exkluzivity. Náklady průběžné již zahrnovaly jen samotný provoz systému shromažďování a schvalování jízdních řádů. Investice do vylepšování a nových funkcí vyhledávače IDOS sem nelze počítat, neboť to mezi povinnosti žalobkyně nepatřilo a mělo to pouze zvýšit atraktivitu a konkurenceschopnost jejího produktu na trhu. Průběžné náklady na provozování CIS přitom zjevně nebyly tak veliké, aby žalobkyně šla do názorového střetu se svým smluvním partnerem a odmítla dodatek č. 2 podepsat. Zřejmě se nadále spokojila jako s protihodnotou za správu CIS jen s výhodnějším (bezprostředním) přístupem k datům v něm shromážděným, jak uvádí žalovaný. Ten přitom žalobkyni nepotrestal za to, že by snad společnosti Seznam neumožnila přístup k datům z CIS za přesně stejných podmínek, jako měla sama, nýbrž za to, že jí tato data nezpřístupnila vůbec. Diskuze o tom, zda by odmítnutí dodávek představovala např. nabídka žalobkyně, že svým konkurentům bude data z CIS poskytovat s určitým zpožděním, aby si zachovala určitou výhodu za to, že nese náklady na provoz CIS, tak zůstává v rovině ryze hypotetické.

Krajský soud uzavírá, že na základě obsahu dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS, jímž provedl dokazování, neuvěřil tvrzení žalobkyně, že by poskytnutí dat z CIS jiným osobám v rozhodné době mohlo vést k ohrožení služby obecného hospodářského významu, resp. že by za těchto okolností nebylo její poskytování pro žalobkyni ekonomicky udržitelné. Úvahy krajského soudu přitom vycházejí z toho, že smlouva o vedení CIS v žádné své verzi žalobkyni neukládala, aby aktualizovaná data z CIS poskytovala zájemcům zdarma (s výjimkou určených veřejnoprávních korporací). Mohla si tedy za jejich poskytnutí stanovit cenu, která by jí alespoň částečně kompenzovala i možné oslabení jejího postavení na trhu a pokles zisků při neměnných nákladech na poskytování služby obecného hospodářského významu. K tvrzení žalobkyně, že společnost Seznam se dožadovala poskytnutí dat bez jakéhokoliv protiplnění, se soud vyjádří níže.

Krajský soud se nakonec – byť po jistém váhání – ztotožnil s vymezením a analýzou trhů, jak je provedl žalovaný. Základním kamenem a předpokladem všech dalších úvah je teze, že relevantní trhy v oblasti informací o veřejné dopravě se v České republice po dlouhou dobu vyvíjely pod vlivem specifické veřejnoprávní úpravy (povinné předávání informací do CIS) a na ni navazující veřejnoprávní smlouvy mezi Ministerstvem dopravy a žalobkyní, jež žalobkyni zajišťovalo exkluzivní přístup k unikátnímu souboru dat shromážděných v CIS (srov. bod 150 rozkladového rozhodnutí). Postavení žalobkyně na těchto trzích tedy vzniklo a bylo udržováno s podporou státu, což vedlo k významné deformaci těchto trhů (srov. bod 181 rozhodnutí o pokutě a body 189 a 225 rozkladového rozhodnutí). Pokud by tuto výchozí tezi nepřijal krajský soud za svou (stejně jako se její akceptaci setrvale vzpírá žalobkyně), musel by odmítnout i další vývody žalovaného. Krajský soud nicméně naznal, že působení veřejnoprávní regulace a postavení žalobkyně vyplývající ze smlouvy o vedení CIS je skutečně na relevantních trzích patrné, jak krajský soud rozebere níže, a tyto skutečnosti tak nutně musel žalovaný ve svých úvahách zohlednit.

Žalovaný vymezil celkem tři relevantní trhy (srov. bod 146 – 148 rozkladového rozhodnutí). Trh č. 1 je trh s daty, jež povinné subjekty postoupily do CIS a dopravní úřady je schválily, tj. trh s aktuálními daty z CIS. Data mohou posloužit k vybudování vlastní databáze jiným subjektům, jež mohou na navazujících trzích vystupovat jako dodavatelé, a tedy konkurenti žalobkyně. Právě tato „kaskádovitost“ trhů je typická pro případy zakázaného odmítnutí dodávek (srov. bod 231 rozkladového rozhodnutí). Existenci trhu č. 1 žalovaný dovozuje jednak z existence příslušného produktu, a dále z existence poptávky po něm ze strany společností Seznam a Google. Žalobkyně jako jediná držitelka tohoto produktu ovšem nebyla ochotna jej zájemcům nabídnout za žádných podmínek. Právě na tomto primárním či dodavatelském trhu tak mělo dojít ke zneužití dominantního postavení žalobkyně ve formě odmítnutí dodávek. Žalobkyně u tohoto trhu namítá zejména to, že existovaly alternativy k produktu, který žalovaný označil za jediný produkt tohoto trhu (tedy že jeho nabídková strana byla širší, než je žalovaný ochoten uznat). Zejména žalobkyně poukazuje na možnost získávat jízdní řády přímo od dopravců nebo od oblastních koordinátorů dopravy namísto přístupu k aktualizovaným datům z CIS. S těmito námitkami se krajský soud vypořádá níže poté, co vyloží vazby mezi jednotlivými trhy.

Trh č. 2 má být podle žalovaného trh s informacemi o existujících variantách dopravního spojení. Pod tímto názvem se skrývá produkt, který žalobkyně naopak byla ochotná nabízet i jiným soutěžitelům na navazujících trzích, totiž přístup k vyhledávacímu rozhraní (TTWS a CRWS) nad její vlastní databází, v níž byla data z CIS obohacena řadou dalších dat, jež žalobkyně získávala soukromoprávní cestou. Žalobkyně namítá, že tento trh vymezil žalovaný zcela uměle.

Soud k tomu uvádí, že vymezení trhu č. 2 skutečně může být sporné. Lze diskutovat o tom, zda by neměl být chápán spíše jako součást dodavatelského trhu č. 1. To by ovšem musel přístup k vyhledávacímu rozhraní nad žalobkyninou obohacenou databází tvořit srovnatelnou alternativu k poskytování dat z CIS. Tak tomu podle krajského soudu nebylo (srov. též body 288-294 rozhodnutí o pokutě).

Přímý přístup k datům z CIS by potenciálním konkurentům žalobkyně umožňoval vyvinout vlastní databázi a vlastní vyhledávací algoritmus, jehož prostřednictvím by mohli vyhledávání v databázi pojmout odlišným způsobem než žalobkyně ve svých produktech, mohli by je propojovat s výstupy z jiných programů, zavádět k němu nové funkce a podobně (srov. body 288 - 289 rozhodnutí o pokutě). To si však žalobkyně evidentně nepřála. Z jejího vyjádření (č. l. 276 správního spisu) jasně vyplývá, že vstup nových vyhledávačů na trh, pokud by nabízely své služby bez omezení stanovených veřejnoprávními předpisy pro vyhledávání, jež poskytoval IDOS (takže by nezobrazovaly „objektivní“ výsledky), vnímala jako ohrožení zájmů svých i zájmů spotřebitelů. Prostřednictvím produktu trhu č. 2 tak sice žalobkyně umožňovala zájemcům vyvíjet jejich vlastní vyhledávače dopravních spojení, ovšem pouze v rozsahu odlišné prezentační vrstvy (vyhledávací masky). Výsledky vyhledávání museli přebírat od žalobkyně a do jejich skladby takříkajíc „neměli co mluvit“. O tom, že programy založené na produktu trhu č. 2 nebyly ničím víc než pouhými „zobrazovači výsledků“ (prezentačními vrstvami), jež bylo možno implantovat na jakékoliv jiné vyhledávací rozhraní, svědčí i fakt, že vyhledávač Pubtran poté, co jej jeho majitel prodal společnosti Seznam (duben 2015), zmigroval z vyhledávacího rozhraní žalobkyně na vyhledávací rozhraní, jež v té době dokončila na základě dílčích dat společnost Seznam (tyto informace vyplývají mj. z bodů 114 a 159 rozhodnutí o pokutě). Žalobkyně také produkt trhu č. 2 poskytovala převážně jen soutěžitelům provozujícím dílčí vyhledávače dopravních spojení nebo vyvíjejícím vyhledávače pro jiné platformy, než na jaké se v tu dobu zaměřovala žalobkyně (zejména šlo o vyhledávače pro mobilní zařízení). Žalovaný vzhledem k výše uvedenému správně zohlednil fakt, že produkt trhu č. 2 mohl uspokojit pouze část poptávky po produktu trhu č. 1 a že nadto žalobkyně reálně tento produkt nabízela jen těm soutěžitelům, kteří neohrožovali jedinečnost jejího vyhledávače spojení na internetové stránce IDOS (srov. body 159, 160 a 164 rozkladového rozhodnutí). Chápat trh č. 2 jako samostatný trh s odlišným produktem, než jaký nabízel trh č. 1, je tak správnější, byť jde v obou případech o trhy dodavatelské, jejichž produkt slouží primárně pro vstup na navazující trh č. 3. Tím považuje krajský soud námitky žalobkyně proti vymezení trhu č. 2 za vypořádané.

Konečně třetím trhem, navazujícím na předchozí dva, je trh č. 3, tj. trh služeb automatického vyhledávání dopravního spojení s celostátním pokrytím. Nabídka na trhu č. 3 již cílí na koncového zákazníka, takže je pro vstup na něj nutné nejen mít data a dokázat v nich vyhledat vhodná dopravní spojení, ale také prezentovat výsledky vyhledávání podle zadaných požadavků uživateli. Existenci tohoto trhu žalobkyně nezpochybňuje, nicméně také zde namítá (obdobně jako u trhu č. 1), že žalovaný nesprávně vymezil jeho nabídkovou stranu, neboť ignoroval existenci řady konkurenčních vyhledávačů s celostátním pokrytím. Nadto nepřipustil, že by součástí trhu č. 3 byly ty vyhledávače, jež nabízely dílčí vyhledávání (jen některé druhy dopravy nebo jen v určité oblasti České republiky), ačkoliv po takovém vyhledávání byla podle důkazů předložených žalobkyní dostatečná poptávka. I dílčí vyhledávače tak mohly sloužit jako relevantní substitut IDOSu. Žalovaný nezvážil ani to, že IDOS má charakter vícestranné platformy propojující poskytovatele informací o dopravních spojeních, jejich zákazníky a poskytovatele reklamy. Také s těmito námitkami se krajský soud vypořádá níže.