— Nejvyšší správní soud

31 A 147/2018- 36 - text 6 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: MVDr. Ing. V. T., Ph.D., narozen X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 42, 615 00 Brno proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2018, č. j. PPR-19806-3/ČJ-2018-990450 takto: I. Rozhodnutí Policejního prezidia České republiky, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, ze dne 24. 8. 2018, č. j. PPR-19806-3/ČJ-2018-990450, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Bubeníčkova 42, 615 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor služeb pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen „správní orgán prvého stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, č. j. KRPB-94158-9/ČJ-2018-0602IZ-OSŘ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žádost žalobce o vydání nového zbrojního průkazu pro nesplnění podmínky bezúhonnosti stanovené § 22 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 24. 8. 2018, č. j. PPR-19806-3/ČJ-2018-990450 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce podané proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že skutek, pro který byl ve Slovenské republice uznán, nesplňuje v České republice znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. V České republice ustálená judikatorní praxe požaduje překročení hranice 1 mg/l alkoholu v krvi řidiče. Této hranice žalobce nedosáhl. Pokud by daný skutek byl spáchán na území České republiky, byl by maximálně přestupkem. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť obsahuje toliko prostou negaci odvolací námitky. V případě činů spáchaných v zahraničí zákonodárce není striktní, když stanoví, že se doba, po kterou není osoba považována za bezúhonnou, stanoví obdobně. Tím dal zákonodárce správnímu úřadu možnost uplatnit správní uvážení, které správní orgán prvého stupně odmítá. 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. V českém i slovenském zákoně je shodné vymezení jednání, které je považováno za deliktní. Soudní praxi a jí nastavenou hranici odlišující jednání soudně trestné a jednání přestupkové nelze považovat za liberační důvod. Žalobce prokazatelně řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a dopustil se tím na území Slovenské republiky úmyslného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, a jeho úmyslný trestný čin byl uveden v Rejstříku trestů. Žalovaný není oprávněn posuzovat rozhodovací praxi soudů v České republice a není mu v této oblasti přiznána možnost správního uvážení. Žalobce složil zkoušku, jejíž součástí je i ověření znalostí zákona o zbraních. Musel být tedy srozuměn se skutečností, že v případě pravomocného vyslovení viny za spáchání uvedeného úmyslného trestného činu u něj dojde ke ztrátě bezúhonnosti a odnětí jeho zbrojního průkazu. Napadené rozhodnutí se přezkoumatelným způsobem vypořádalo s námitkami žalobce. Tvrzení, že užitím slova obdobně je správní orgán oprávněn ke správnímu uvážení, je účelové. III. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 5. Jádrem sporu je otázka, zda pro zamítnutí žádosti o vydání zbrojního průkazu z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti stanovené § 22 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o zbraních postačuje zjištění, že žadatel byl v cizině pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož skutková podstata odpovídá skutkové podstatně úmyslného trestného činu podle české právní úpravy (při splnění zákonem stanovené doby, po kterou dochází ke ztrátě bezúhonnosti), nebo musí být zjišťováno, zda spáchaný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu podle české právní úpravy. 6. Z § 22 odst. 1písm. c) zákona o zbraních vyplývá, že se za bezúhonného podle tohoto zákona nepovažuje mimo jiné ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem neuvedeným pod písmeny a) nebo b), jestliže od právní moci odsuzujícího rozsudku nebo od výkonu trestu odnětí svobody neuplynula zákonem stanovená doba 3, 5 nebo 10 let (v závislosti na uloženém trestu). Ustanovení § 22 odst. 2 zákona o zbraních pak doslova stanoví následující: „Za bezúhonného podle tohoto zákona se také nepovažuje ten, kdo byl v cizině pravomocně uznán vinným činem, jehož znaky odpovídají znakům některého z trestných činů uvedených v odstavci 1. Doba, po kterou není osoba považována za bezúhonnou, je obdobná jako v odstavci 1.“ 7. Z citovaného ustanovení je patrné, že pro ztrátu bezúhonnosti nepostačuje pravomocné uznání viny ze spáchání jakéhokoliv úmyslného trestného činu v zahraničí. Zákonodárce jasně vyjádřil, že na bezúhonnost mají vliv pouze takové činy, které lze i podle české právní úpravy kvalifikovat jako úmyslné trestné činy. V opačném případě, by vedlejší věta „jehož znaky odpovídají znakům některého z trestných činů uvedených v odstavci 1“ zcela postrádala smysl. Je tedy jednoznačně nutné učinit úvahu o tom, zda znaky činu spáchaného v zahraničí odpovídají znakům některého z úmyslných trestných činů podle české právní úpravy. Klíčové je pak pro tento účel vymezení pojmu „čin“. Ten lze totiž obecně chápat jako skutkovou podstatu určitého trestného činu vyjádřenou v právním předpise, tj. právní kvalifikaci, ale také čistě jako skutek, tj. jednání pachatele (pro srovnání lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod – viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int). Volba jedné či druhé varianty má pak zásadní dopad na posuzování bezúhonnosti dle § 22 zákona o zbraních. V prvém případě by totiž postačovalo porovnání zahraniční a vnitrostátní právní úpravy a posouzení, zda se znaky skutkových podstat obsažených v těchto právních úpravách překrývají či nikoliv. Naproti tomu v druhém případě by bylo nutno prověřit, zda skutek, z jehož spáchání byl žadatel pravomocně uznán vinným v zahraničí, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle české právní úpravy. 8. Jestliže samotný text zákona připouští více možných výkladů, je nutno se přiklonit k té variantě, která bude více odrážet smysl a účel zákonné úpravy. Jak přitom bylo uvedeno výše, jejím smyslem není odebrat či nevydat zbrojní průkaz každému, kdo se dopustil jakéhokoliv jednání kvalifikovaného v zahraničí jako trestný čin. Smyslem je učinit tak v případě, že se dotčená osoba dopustila jednání, které je podle českého zákonodárce považováno za natolik závažné, že je potřeba upřednostnit ochranu společnosti před individuálním zájmem žadatele o vydání zbrojního průkazu (resp. jeho držitele). Nemůže být tedy podstatné, jak dané jednání právně kvalifikuje zákonodárce státu, v němž byl čin spáchán, nýbrž český zákonodárce. Krajský soud se proto přiklání k názoru, že § 22 odst. 2 zákona o zbraních vyžaduje, aby správní orgán rozhodující o žádosti o vydání zbrojního průkazu posoudil, zda skutek, z jehož spáchání byl žadatel v cizině uznán vinným, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 22 odst. 1 zákona o zbraních, tj. trestného činu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). 9. Je nutno zdůraznit, že správní orgán se tímto nestaví do role soudu, který by posuzoval vinu pachatele trestného činu. Pachatel byl již pravomocně vinným uznán. Správní orgán tedy nezkoumá ani neprokazuje, zda se pachatel skutečně dopustil jednání, které je vymezeno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí. Právě proto je a