32 A 1/2018

Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky (dále též „správní orgán I. stupně) ze dne 20. 4. 2017, č. j. MUVK 7306/2017, sp. zn. OD-DP 158/2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí), když bylo ve výroku o vině slovní spojení „č. p. 251“ nahrazeno slovním spojením „č. p. 252“. Výrokem II. žalovaný prvostupňové rozhodnutí v souladu s ustanovením § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), kterého se dopustil tím, že dne 7. 11. 2015 v 18:02 hod v obci Poteč na silnici I. třídy č. 57 u domu č. p. 251, ve směru jízdy na Valašské Klobouky, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. ………., RZ: ………….., když mu byla naměřena rychlost jízdy 94 km/h, což je po odpočtu tolerance měřicího zařízení nejméně 91 km/h, přičemž v uvedeném úseku je stanovena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Tím došlo k porušení ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona, neboť žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o 40 km/h a více.

Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. d) ve vazbě na ustanovení § 125c odst. 6 písm. b) silničního zákona a ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), c) a § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) uložena sankce ve formě pokuty ve výši 6 000,- Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.

V žalobě ze dne 2. 1. 2018, doručené krajskému soudu téhož dne, brojil žalobce proti napadenému, jakož i prvostupňovému, rozhodnutí následujícími námitkami.

Žalobce předně namítl, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu neznamená jen pasivní roli správního orgánu, nýbrž správní orgán musí účastníky sám vyzvat, aby se k podkladům vyjádřili. Účastník řízení si sám nemůže učinit relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník postupoval v souladu s poučením, byl správní spis doplňován či nikoli, a zda tak měl účastník řízení faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. Žalobce dne 11. 10. 2017 odvolal plnou moc udělenou advokátovi s tím, že si nepřeje, aby advokát po dobu 15 dnů vykonával úkony ve věci, a bezprostředně to oznámil jak správnímu orgánu I. stupně, tak žalovanému. Žalobce tak od 12. 11. 2017 nebyl zastupován a tuto skutečnost nezvrátí ani nezákonnost postupu žalovanému ve formě Výzvy k seznámení se a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí, která byla doručena advokátovi dne 12. 10. 2017. Žalobce dne 16. 10. 2017 zmocnil k převzetí kopie spisu paní H., která se dne 17. 10. 2017 dostavila k žalovanému pro kopii spisu. Žalovaný v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 a § 33 odst. 2 písm. a) správního řádu s paní H. sepsal Protokol o vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, k čemuž nebyla zmocněna, a prodloužil jí (nikoliv žalobci) lhůtu k vyjádření se k podkladům. Pokud žalobce nezákonně prodloužil protokolem lhůtu do 20. 10. 2017, tak již toho dne vyhotovil napadené rozhodnutí, a to i přesto, že ještě o půlnoci mohl žalobce podat své vyjádření. Tento postup svědčí dle žalobce o lhostejnosti oprávněné úřední osoby k vyjádřením žalobce.

Žalobce byl krácen na svých právech postupem žalovaného, když žalobce bezprostředně po převzetí kopie spisu žalovaného dne 17. 10. 2017 požádal o lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, přičemž žalovaný dosud o této žádosti v souladu se správním řádem nerozhodl.

Žalovaný rovněž upřel žalobci předložení odborného vyjádření znalce ve věci měření rychlosti, a to i přesto, že žalobce žalovanému předložil závaznou objednávku ze dne

Žalovaný dále postupoval v rozporu s ustanovením § 90 odst. 6 správního řádu, když nevydal rozhodnutí ve lhůtách dle ustanovení § 71 správního řádu, přičemž lhůta počala žalovanému běžet dnem předání spisu, tj. 1. 6. 2017. Žalovaný napadené rozhodnutí nevydal bezodkladně po převzetí spisu, aby mohl žalobce spolu s žalobou podle tehdejšího znění zákona o přestupcích požádat správní orgán I. stupně o odklad výkonu rozhodnutí, když tehdejší ustanovení § 83 zákona o přestupcích stanovovalo správnímu orgánu I. stupně povinnost této žádosti vyhovět. Napadené rozhodnutí nevydal žalovaný ani bezodkladně po obdržení vyjádření společnosti RAMET a.s., které obdržel dne 13. 7. 2017. Žalovaný byl téměř 5 měsíců nečinný a žalobci tak na uplatnění jeho práva poskytl třídenní lhůtu, ve které se měl seznámit s doplněným spisem, sehnat důkazy a doručit je žalovanému. Žalobce namítl, že byl žalovaný motivován projednáním věci do dne 7. 11. 2017, čímž krátil práva žalobce.

V dalším žalobním bodě žalobce uvedl, že byl krácen na svých právech tím, že žalovaný zamítl žádost žalobce ze dne 13. 11. 2017 o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Žalobce se dne 12. 11. 2017 vrátil na adresu náměstí …….., Ch., kde se od 22. 10. 2017 soustavně nezdržoval, když byl na Slovensku u matky přítelkyně vypomáhat se dřevem. Po návratu mu přítelkyně řekla, že mu v době, kdy byl na Slovensku, přišel dopis od žalovaného, a protože jej družka žalobce poslala zpět na adresu žalovaného, nemohl si písemnost bez svého zavinění ve stanovené lhůtě vyzvednout.

Žalobce byl krácen na svých právech rovněž změnou prvostupňového rozhodnutí, kterou provedl žalovaný, neboť proti takovému postupu žalobce nemohl brojit odvoláním. Neměl-li žalovaný do spisu vloženou listinu prokazující formální pochybení správního orgánu

Další žalobní námitkou žalobce konstatoval, že žalovaný řádně nerozhodl o jeho námitce podjatosti oprávněných úředních osob před vydáním napadeného rozhodnutí a úřední osoby, kterých se námitka podjatosti týkala, se tak dále podílely na řízení a prováděly i veškeré úkony. Námitka podjatosti byla v rozporu se správním řádem posouzena až v odůvodnění meritorního rozhodnutí, a to zavádějícím způsobem. Žalobce se podivoval nad tím, že se po uplatnění námitky podjatosti dne 19. 10. 2017 (žalovanému doručena 20. 10. 2017) nová oprávněná úřední osoba dne 20. 10. 2017 stihla seznámit s rozsáhlou spisovou dokumentací a ještě téhož dne rozhodnout. Takový postup je obcházením zákona, neboť vedoucí oddělení dopravy a správních agend měl rozhodnout o námitce podjatosti a teprve poté mohla daná osoba rozhodnout. Z rozhodnutí nadto nevyplývá, proč za vedoucího oddělení rozhodoval jeho zástupce. Dne 20. 10. 2017 tedy nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti úředních osob, Mgr. T., Ing. S., Ing. S. a Ing. K.

Žalobci bylo dále upřeno jeho právo na obhajobu a právo předkládat důkazy v jeho prospěch. Žalobce v odvolání odůvodnil porušení návodu k obsluze silničního rychloměru a trval na vypracování znaleckého posudku a výslechu odpovědné osoby. V dané věci nebylo postaveno na jisto přesné ustavení radarového měřiče rychlosti v souladu s návodem k obsluze, které ze samotného snímku nelze dovodit. Z výslechu policistů nevyplývá dodržení návodu k obsluze silničního rychloměru a už vůbec ne jeho přesné ustavení. Pokud tedy žalovaný obsluhu radaru k námitkám žalobce nevyslechl, zejména pak ke skutečnosti, kterou společnost RAMET a.s. ve svém vyjádření nedokázala vysvětlit a odkázala na obsluhu radaru, krátil práva žalobce, neboť nevyvrátil pochybnost, kterou oprávněně žalobce v odvolání do měření rychlosti vnesl. Právě za tímto účelem předložil žalobce žalovanému závaznou objednávku ze dne 17. 10. 2017, přičemž pokud měl žalovaný pochybnost o schopnostech znalce, měl žalobce vyzvat o odstranění vady podání a nikoliv předjímat, že by odborné vyjádření znalce bylo k ničemu.

Neprovedením důkazů ve prospěch účastníka řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch žalobce a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů. Ze strany žalovaného došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a zásady rovnosti zbraní, když žalovaný nevyslechl svědky, pana R. staršího a paní R., kteří prohlásili, že se žalobce přestupku nemohl dopustit, neboť v den, hodinu a v místě spáchání přestupku nebyl.

Žalobce měl dále za to, že výpovědi svědků z okruhu osob blízkých žalobci co do skutkových okolností nikterak neodporovaly tvrzením policistů. Vzhledem k tomu, že správní orgán

Irelevantní je dle žalobce konstatování žalovaného, že má žalobce v EKŘ celkem 3 záznamy, když se poslední odehrál 6 let před okamžikem spáchání přestupku.

Závěrem proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zamítl a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 2018 s podanou žalobou nesouhlasil a nárok uplatněný v žalobě v celém rozsahu neuznal.

K nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaný poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se tvrzením žalobce o nečinnosti žalovaného po dobu 5 měsíců zabýval. Postoupenému odvolacímu spisu věnoval žalovaný průběžnou pozornost a v přiměřeném časovém rozpětí reagoval na konkrétní odvolací námitky. Spis u žalovaného neležel od 1. 6. 2017 do 20. 10. 2017. Dále konstatoval, že lhůta ve smyslu ustanovení § 71 správního řádu je lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím nespojuje zákon žádný důsledek.

Žalovaný se dále rozhodl v souladu s ustanovením § 93 odst. 1 správního řádu doplnit důkazy o odborné vyjádření společnosti RAMET a.s., a to za účelem odstranění dílčích pochybností, které z odvolání žalobce nepřímo vyplývaly. Cílem kroku tedy nebylo umenšovat kvalitu zjištěného skutkového stavu ve prospěch práva žalobce požádat o odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 původního přestupkového zákona. Úlohou žalovaného nebylo zohledňovat volbu procesních kroků, které mohl žalobce využít na ochranu svých práv v budoucnu po tom, co mu bude doručeno meritorní rozhodnutí.

Žalovaný odmítl námitku, že změna výroku prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s obsahem spisu, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Změna výroku rozhodnutí byla dle žalovaného pouze kosmetického rázu, aniž by tím žalovaný zasáhl do věcných nebo právních otázek prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný tedy může napravit drobné vady řízení před správním orgánem I. stupně, jakož i drobné vady rozhodnutí v něm vydaného.

Závěry odborného vyjádření společnosti RAMET a.s. si žalobce dle názoru žalovaného vykládá izolovaně, když zcela odhlíží od komplexních závěrů nejen daného vyjádření, nýbrž i všech dalších důkazů. Žalovaný se ke katalogu námitek stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Nejsou pochybnosti o tom, že oba zasahující policisté postupovali v souladu s návodem k obsluze, přičemž skutečnost, že se takto výslovně nevyjádřili v průběhu výpovědi, není deficitem jejich výpovědi. Provedené důkazy tak vedly k jednoznačnému závěru, že se žalobce vytýkaného přestupku dopustil a žalobce nepředložil žádný důkaz, který by to vyvrátil. Opakovaný výslech svědků by neměl žádnou přidanou hodnotu. Policisté zařazení k výkonu služby u dopravní policie, kteří užívají měřidlo, jsou nepochybně odborně způsobilí natolik, aby při sebemenším podezření na nesprávnou funkci měřidla zajistili jeho ověření. Jelikož k ničemu takovému nedošlo, musel žalovaný vycházet z faktu, že měřidlo bylo v čase měření plně způsobilé sloužit svému účelu. Za volbu kompetentního soudního znalce byl zodpovědný ten, kdo si takového znalce objednal, tedy žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval v mezích informací, které mu žalobce sdělil, tedy že si zadal zpracování znaleckého posudku u soudního znalce, který je odborníkem toliko na dopravní nehody, nikoliv na správnou funkci a nastavení zařízení pracujícího na bázi mikrovln a Dopplerova efektu.

O právo účasti na ústním jednání se pokrátil pouze zmocněnec žalobce, který byl na ústní jednání řádně a včas předvolán. K omluvě zmocněnce žalobce z ústního jednání konaného dne 14. 2. 2017 s výslechem policistů se žalovaný podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí.

Žalovaný dále poznamenal, že je právem žalobce svést spáchání přestupku na svého bratra, avšak to neznamená povinnost správních orgánů bez výhrad a slepě obranu žalobce akceptovat tak, aby bylo řízení o skutku zastaveno nebo odloženo. Žalovaný neměl žádné pochybnosti o pravdivosti informací uvedených v úředním záznamu sepsaném zasahujícími policisty, neboť bez jakéhokoli postranního úmyslu zachycoval aktuální situaci v době zjištění přestupku. V podrobnostech se žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. Požadavkům ustálené judikatury přitom žalovaný dostál, když důkazní návrhy žalobce odmítl a řádně tento svůj krok odůvodnil.

Nedůvodné je rovněž tvrzení, že žalovaný neměl při ukládání sankce přihlížet k poslednímu přestupku žalobce. Žalobce napadené rozhodnutí dezinterpretuje, neboť žalovaný právě tuto okolnost vyložil ve prospěch žalobce.

O žádosti o určení neplatnosti doručení rozhodoval žalovaný usnesením v prvním stupni, proti kterému nepodal žalobce odvolání. Soudní přezkum správních rozhodnutí je však koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv a nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Žalobce měl tedy před podáním žaloby podat řádný opravný prostředek proti usnesení a vyčkat, až o něm bude rozhodnuto. Teprve rozhodnutím odvolacího orgánu je podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků naplněna.

Námitku podjatosti uplatnil žalobce proti Mgr. T., Ing. S., Ing. S. a Ing. K., a to z důvodu údajného nevhodného chování Mgr. T. a dalších osob při převzetí kopie spisu vůči paní H.. Dalších pracovníků odboru dopravy a silničního hospodářství či žalovaného se věc netýkala. Předáním věci jiné oprávněné úřední osobě garantující odvolací agendu přestupků a správních deliktů v dopravě, kterou žalobce výslovně neoznačil za podjatou, dle žalovaného dostatečně ošetřilo námitku podjatosti, kterou stačilo materiálně vypořádat v napadeném rozhodnutí. Proces označený žalobcem za jediný správný lze považovat za formalismus, protože spis převzala osoba, které nebyly známy okolnosti, pro které by měla být z dané věci vyloučena. K připomínce žalobce, že nová úřední osoba byla schopna rozhodnout ve věci tentýž den, kdy byla námitka podjatosti doručena, žalovaný poznamenal, že je jeho standardním návykem schopnost vysokého pracovního nasazení během krátké doby.

Žalovaný dále vypořádal jednání žalobce a jeho zmocněnce stran případného porušení práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které odkázal.

Závěrem žalovaný doplnil, že napadené rozhodnutí bylo vypraveno dne 23. 10. 2017, byl tedy stále připraven reagovat na důkazní návrhy, které by žalobce z nějakého důvodu chtěl uplatnit dne 20. 10. 2017 ve 23:59 hod. Žalobce žádné neuplatnil, a to ani později. Tím se dle žalovaného potvrdilo, že šlo o pouhou procesní obstrukci žalobce.

S ohledem na výše uvedené proto žalovaný závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

K námitce týkající se porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí uvádí soud následující.

Dle ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.

Dle ustanovení § 34 odst. 1 správního řádu zástupce podle § 32 a 33 v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Dle ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem.

V nyní řešené věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že k ukončení právního zastoupení žalobce došlo výpovědí plné moci ze dne 11. 10. 2017, přičemž zmocněnec žalobce, JUDr. Mitrović, oznámil tuto skutečnost žalovanému dne 12. 10. 2017. Žalobce zaslal žalovanému oznámení o odvolání plné moci dne 12. 10. 2017, které bylo žalovanému doručeno následujícího dne. Žalovaný tudíž v době doručování Výzvy k seznámení se a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí ze dne 4. 10. 2017, č. j. KUZL-66835/2017, sp. zn. KUSP-36693/2017/DOP/Ti (dále jen „Výzva“), zaslané zmocněnci žalobce do datové schránky dne 4. 10. 2017, o ukončení zastoupení nevěděl a ani vědět nemohl, neboť k němu došlo teprve 11. 10. 2017. K doručení Výzvy došlo dne 12. 10. 2017, kdy si zmocněnec žalobce písemnost z datové schránky přečetl. S ohledem na nastalé okolnosti je tudíž nutné zkoumat, k jakému okamžiku je výpověď plné moci vůči správnímu orgánu účinná.

V tomto směru je vhodné poznamenat, že otázku zániku plné moci udělené zmocněnci správní řád výslovně neřeší. Pro posouzení otázky zániku plné moci zmocněnci účastníka správního řízení je tedy nutné analogicky použít ustanovení o.s.ř., neboť ani pro správní řád bližší s.ř.s. otázku zániku plné moci neřeší a ve smyslu ustanovení § 64 s.ř.s. je proto třeba vyjít z přiměřeného použití prvé a třetí části o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 8 As 94/2011 - 80, či ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 Azs 99/2016 -28).

Pro posouzení dané otázky je tedy zapotřebí analogicky aplikovat výše citované ustanovení § 28 odst. 2 o.s.ř., jenž stanovuje, že vypovězení plné moci nabývá (v nynějším případě vůči správnímu orgánu) účinnosti až v momentu, kdy mu toto bylo oznámeno (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 - 58, či ze dne 22. 2. 2012, č. j. 8 As 94/2011 - 80). K tomuto soud poznamenává, že je především na zmocniteli, aby zánik zastoupení zmocněncem dal však správnímu orgánu na vědomí, neboť s institutem udělení i vypovězení plné moci jsou spojeny procesní důsledky, za které však odpovídá účastník řízení (žalobce). Vůči správnímu orgánu je však skutečnost vypovězení plné moci relevantní až od okamžiku, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena, či kdy se o této skutečnosti správní orgán dozví jiným způsobem.

Nebyla-li tedy žalovanému výpověď plné moci sdělena (ať již žalobcem samotným či jeho zmocněncem), doručoval žalovaný Výzvu zcela v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 správního řádu správně výhradně zmocněnci žalobce, neboť v okamžiku vypravení dané písemnosti nebyl žalovaný o vypovězení plné moci žalobcem zpraven. V posuzovaném případě tak lze případně shledat pochybení toliko na straně zmocněnce žalobce, který nedbal své povinnosti a po doručení Výzvy neprodleně nesdělil žalobci její obsah, aby mohl nabízené lhůty k vyjádření se k podkladům využít. Jestliže tedy žalobce argumentoval tím, že zmocněnec žalobce přípisem doručeným žalovanému dne 12. 10. 2017, tj. v den doručení Výzvy do datové schránky zmocněnce žalobce, oznámil, že ke dni 11. 10. 2017 byla jemu udělená plná moc žalobcem vypovězena, nejedná se o úkon, jenž by cokoliv změnil na správnosti postupu žalovaného při doručování Výzvy, neboť tento zvolil postup zcela v zákonných intencích. Jak bylo již výše dovozeno, skutečnost, že žalobce vypoví plnou moc zmocněnci, není otázkou, která by byla pro správní orgány relevantní, neboť účinky výpovědi plné moci vůči správnímu orgánu nastávají až v okamžiku jejího oznámení správnímu orgánu. Negativní důsledky takového počínání zmocnitele (tedy žalobce) jdou čistě k tíži zmocnitele, jenž tento procesní postup zvolil, přičemž tyto nelze bez dalšího přenášet na správní orgány. Doručoval-li proto žalovaný Výzvu zmocněnci žalobce, JUDr. Mitrovićovi, postupoval žalovaný zcela správně. Jestliže žalobce v mezidobí mezi vypravením Výzvy a jejím doručením vypověděl svému zmocněnci plnou moc, nezakládá tato skutečnost žalovanému povinnost danou písemnost opětovně doručovat samotnému žalobci a na plynutí lhůty k vyjádření se k podkladům, jež byla žalobci Výzvou stanovena, neměla žádný vliv.

Žalovaný nicméně následně dne 17. 10. 2017 zcela v souladu se zásadou vstřícnosti vyplývající z ustanovení § 4 odst. 1 správního řádu informoval přítelkyni žalobce, paní H., která se na základě plné moci udělené žalobcem dostavila k žalovanému k převzetí kopie spisu, že je ochoten vyčkat na vyjádření žalobce do 20. 10. 2017, tj. další

Zdejšímu soudu neuniklo, že žalovanému byla dne 18. 10. 2017 doručena žádost žalobce o lhůtu pro vyjádření k listinám doplněným krajským úřadem, přičemž stejnou žádost poté učinil obsahem písemnosti, která byla žalovanému doručena dne 20. 10. 2017. Je sice pravdou, že žalovaný o této žádosti žalobce nerozhodl, nicméně toto pochybení nemělo žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že žalobci již byla stanovena zcela dostatečně dlouhá pětidenní lhůta k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, v jejímž průběhu měl žalobce možnost tohoto svého práva využít. Jak soud uzavřel již výše, skutečnost, že se žalobce nemusel o této lhůtě od svého zmocněnce dozvědět, jde čistě k tíži žalobce a jeho komunikace se zvoleným zmocněncem. Žalovaný nadto učinil vstřícný krok a neformálně žalobci lhůtu k vyjádření o celé 3 dny prodloužil, čehož však žalobce nevyužil. Žalobce přitom ve své žádosti neuvedl, z jakého důvodu požaduje další lhůtu k vyjádření se k podkladům. Jestliže žalobce tuto svou žádost opíral o zadání znaleckého posudku, ke kterému mělo dojít dne 17. 10. 2017, žalovaný se s nedůvodností takového důkazu ve svém rozhodnutí obsáhle vypořádal, tudíž nebylo nutné na vypracování znaleckého posudku vyčkávat. V písemnosti ze dne 30. 11. 2017 nazvané jako Odpověď na podání ze dne

Jestliže žalovaný dne 17. 10. 2017 s přítelkyní žalobce sepsal při převzetí kopie odvolacího spisu listinu označenou jako Protokol o vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, je třeba poznamenat, že listinu je vždy nutné posuzovat podle svého obsahu, nikoliv dle názvu, kterým je uvedena. Z obsahu předmětného protokolu je přitom zřejmé, že přítelkyni žalobce byla předána kompletní kopie odvolacího správního spisu včetně sběrného archu, a to na základě plné moci, kterou byla pověřená k převzetí kopie spisu v daném řízení, přičemž ji byla současně neformálně sdělena možnost vyjádřit se k podkladům do 20. 10. 2017. Rozhodně z něj však nevyplývá, že by se přítelkyně žalobce jakkoliv vyjadřovala k podkladům pro vydání rozhodnutí či k tomu byla ze strany žalovaného iniciována.

Krajský soud proto tuto námitku vyhodnotil v celé její obsáhlosti jako nedůvodnou.

Co se týká dalších žalobcem namítaných skutečností týkajících se objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci, krajský soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 18).

Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68).

Žalobce navrhl v odvolání provést důkaz opětovným vyslechnutím zasahujících policistů za účelem vyjádření stran správného ustavení radarového měřiče v souladu s návodem k obsluze, pana R. staršího a paní R. (kteří měli dosvědčit, že se žalobce v danou dobu nacházel na místě odlišném od místa spáchání přestupku), a dále ve svých vyjádřeních v průběhu odvolacího řízení požadoval provedení dalších důkazních prostředků k objasnění správnosti měření rychloměrem, a to především vypracování znaleckého posudku, k jehož zpracování soudním znalcem Ing. Milošem Málkem předložil žalobce ve svém podání ze dne 20. 10. 2017 závaznou objednávku. Žalobce argumentoval taktéž tím, že z výpovědi jeho přítelkyně a bratra ze dne 14. 2. 2017 vyvstala pochybnost, zda vozidlo skutečně neřídil bratr žalobce a pouze nepředložil doklady žalobce. Žalovaný navržené důkazy neprovedl. Toto neprovedení ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil tak, že provedení důkazu by bylo zcela nadbytečné a nevedlo by k žádnému novému zjištění. Přitom odkázal na dokumentaci založenou ve spise. K opakovanému výslechu zasahujících policistů žalovaný v pátém odstavci na straně 8 napadeného rozhodnutí uvedl: „Odvolací orgán nebude k věci vyslýchat opětovně zasahující policisty k tomu, aby potvrdily správné ustavení vozidla, neboť není v tomto směru založena jediná rozumná pochybnost. Oba policisté potvrdili, že měřili v souladu s návodem k obsluze, který zahrnuje právě i ono správné ustanovení měřicího vozidla. Pokud obviněný tvrdí, že vozidlo nebylo ustaveno správně, přesouvá se v tomto směru důkazní břemeno na něj.“ Ke zpracování znaleckého posudku se žalovaný vyjádřil v posledním odstavci na straně 10 napadeného rozhodnutí takto: „Obviněný také sdělil a prokázal, že u Ing. Miloše Málka zadal zpracování znaleckého posudku ohledně správnosti měření v tomto případě s tím, že posudek dodá do 31. 10. 2017. Odvolací orgán zjistil z odkazu na stránkách www.justice.cz (…), že jde o znalce z oboru doprava silniční, stanovování příčin dopravních nehod a autoopravárenství, jakož i ekonomika a odhady cen. (…) Takový znalec dle názoru odvolacího orgánu nemá odbornost k tomu, aby se vyjadřoval ke správné funkci a nastavení zařízení pracujícího na bázi mikrovln a Dopplerova efektu. Proto není nutné, aby odvolací orgán na takovýto posudek jakkoli čekal, neboť ten nemůže zvrátit vyjádření osoby, která jako vedoucí Autorizovaného metrologického střediska K22 (vyjádření vypracoval Ing. Viktor Lokaj – pozn. odvolacího orgánu) provádí metrologické ověření měřidel rychlosti včetně toho, který byl použit i v tomto případě. Fakt, že takové ustanovení vozidla bylo provedeno, může potvrdit právě i snímek ze záznamového měřiče rychlosti, neboť z něj je i podle tohoto vyjádření patrné, že vozidlo se nachází v radarovém svazku, ve správné pozici.“ K návrhu na svědeckou výpověď pana R. staršího a paní R. konstatoval žalovaný ve svém rozhodnutí na straně 12 ve druhém odstavci následující: „V nyní projednávané věci již svědci ve prospěch obviněného vypovídali, šlo o osoby, které měly být přítomny právě silniční kontrole, a které mohly tuto verzi příběhu popsat, avšak tak vůbec neučinily. Svědci, které navrhuje obviněný, by vypovídali o tom, co měl obviněný dělat dne 7. 11. 2015 ve Slatině u Vysokého Mýta s tím, že zde měl pracovat. S ohledem na to, že výpovědi Ľ. H. a R. P. vyznívají krajně nevěrohodně, když se rozcházejí s obsahem oznámení přestupku a nevysvětlují, proč řidič předložil Policii ČR doklady I. P., nebo vlastně popírají, že by vůbec nějaké doklady byly policistům (v rozporu s oznámením přestupku) předloženy, natož že policisté mají k dispozici telefonní číslo řidiče, není nutné předvolávat ke svědecké výpovědi M. R. staršího a Z. R., neboť již nyní je zcela nepochybné, že R. P. se na místě události vůbec nenacházel, natož v pozici řidiče vozidla.“

Krajský soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil ve svém odvolání. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 04.09.2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a  pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Jak krajský soud uvedl již výše, těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo, když v tomto žalovaný výslovně uvedl, že zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu I. stupně bylo zcela dostatečné, plně se s tímto ztotožnil, přičemž pro vypořádání konkrétních námitek žalobce týkajících se správnosti postupu při měření vozidla využil nejenom svých odborných znalostí, nýbrž k vyhodnocení správnosti měření využil rovněž odborného vyjádření společnosti

Krajský soud byl nejprve povinen na základě žaloby přezkoumat, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vedla k závěru, že se žalobce přestupku dopustil, s tím, že zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení žalobcovy viny. Krajský soud k tomuto uvádí, že správní orgán I. stupně i žalovaný provedli řádné a obsáhlé dokazování, přičemž z podkladů pro rozhodnutí vyplývá nepochybný závěr o vině žalobce. Oproti případům, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz, je tomu totiž v případě žalobce zcela důvodů jinak. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Správním orgánům přitom jako důkaz svědčící o vině žalobce svědčilo oznámení přestupku, sepsané zasahujícími policisty na místě přestupku, záznam přestupku – foto z měřicího zařízení (fotodokumentace vozidla a záznam o překročení rychlosti), ověřovací list k silničnímu radarovému rychloměru RAMER10 C č. 12/0026, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce), osvědčení o proškolení k ovládání silničního radarového měřiče RAMER 10C s archivací ze dne 12. 5. 2014, vystavené zasahujícímu policistovi pprap. Hořanskému, uživatelská příručka radarového měřiče rychlosti RAMER 10, výslech zasahujících policistů a svědků R. P. a Ľ. H., jakož i odborné vyjádření společnosti RAMET a.s. ze dne 12. 7. 2017.

Důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem RAMER 10C, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl použit po dobu platnosti provedeného ověření, což splňuje zákonný požadavek dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění (dále jen „zákon o metrologii“). Pokud žalobce zpochybňoval výsledek a způsob měření rychlosti jím řízeného vozidla, je třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Ověřením uvedeného měřicího přístroje, jako měřidla, se potvrzuje, že tento přístroj jako měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Jestliže důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen, přičemž o jeho identitě není žádná pochybnost a byl použit po dobu platnosti provedeného měření a policista byl seznámen a oprávněn obsluhovat dané měřicí zařízení, nemůže žalobcova námitka zpochybňující měření sama o sobě zpochybnit závěry správních orgánů o spáchání přestupku.

Krajský soud má tedy za to, že se žalovaný s námitkou navržených důkazů dostatečně vypořádal. Provádění navržených důkazů má soud ve shodě se žalovaným za nadbytečné, když byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření a ani ke svým tvrzením nepředložil žádné důkazy. Soud v tomto kontextu ze správního spisu ověřil, že použitý rychloměr RAMER 10C splňoval všechny zákonem stanovené požadavky, což vyplývá z ověřovacího listu č. 35/15 ze dne 4. 3. 2015, vypracovaného Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., dle kterého byl rychloměr jako stanovené měřidlo ověřen a bylo možné jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, a to do platnosti ověření dne 3. 3. 2016. Policista provádějící měření byl k jeho použití proškolen, což vyplývá z doloženého osvědčení o proškolení, přičemž schopnost provádět měření rychlosti v souladu s návodem k obsluze vyplývá z povahy jeho činnosti. Ve vztahu k výsledné fotodokumentaci poté krajský soud v souladu se závěry správních orgánů uvádí, že na pořízeném snímku je vozidlo viditelně zachyceno, aniž by bylo zaměnitelné s jiným vozidlem či objektem. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak významně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z měřiče rychlosti – záznam o přestupku, zachycující vozidlo žalobce ve standartní poloze s čitelnou registrační značkou a dalšími souvisejícími údaji (směr odjezd aj.) Měření rychlosti bylo provedeno silničním rychloměrem RAMER 10C, jehož spolehlivost byla ověřena ověřovacím listem Autorizovaného metrologického střediska. Výrobní číslo použitého rychloměru, tedy 12/0026, se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list. Z těchto důvodů soud neuznal ani námitku, že bylo možné, že by zasahující policisté postupovali v rozporu s Návodem k obsluze. Výstup z měřicího zařízení spolu s ostatními podklady správního spisu dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s Návodem obsluze. Zdejší soud dále souhlasí se závěry žalovaného, neboť žalobce svou argumentací, jíž uplatnil již v řízení před správními orgány, nevnesl do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu vyplývají jasné důkazy, že žalobce skutečně řídil v obci Poteč, na silnici I. třídy č. 57 u domu č.p. 252, ve směru jízdy na Valašské Klobouky rychlostí nejméně o 41 km/h více, než byla povolená rychlost v obci.

Krajský soud dále poznamenává, že veškerá v odvolání uplatněná tvrzení žalobce byla pouze ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy, přičemž se správním orgánům žádné důkazy nenabízely ani ze spisu či kontextu věci. Krajskému soudu proto ve shodě se žalovaným není zřejmé, co by opětovný výslech obsluhy měřicího zařízení či jiné navrhované důkazy, mohly pro věc jako takovou přinést. Již z prvotního výslechu zasahujících policistů totiž bylo seznatelné, že byli přesvědčení o správnosti svého postupu při měření rychlosti vozidla žalobce. Správný byl taktéž závěr žalovaného o nadbytečnosti žalobcem zadaného znaleckého posudku, neboť s ohledem na odbornost zvoleného soudního znalce skutečně nemohly mít závěry vzniknuvší z takového znaleckého posudku žádnou relevanci pro nyní posuzovanou věc. Je přitom třeba rovněž poznamenat, že ačkoliv žalobce předmětným znaleckým posudkem neustále argumentoval, ani v řízení před zdejším soudem jej k důkazu nepřiložil, tudíž lze polemizovat o jeho skutečné existenci. Soud se rovněž plně ztotožnil se závěry, jež žalovaný a správní orgán I. stupně učinili stran věrohodnosti výpovědi přítelkyně žalobce a jeho bratra, a to mj. s ohledem na zcela konzistentní výpověď zasahujících policistů. Na základě zjištěných skutečností bylo poté v souladu s názorem žalovaného zcela nadbytečné provádět výslech dalších osob, tj. pana R. staršího a paní R., neboť jejich výpověď by nemohla k objasnění rozhodných skutečností ničeho přispět.

Lze souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 2 As 93/2006 – 84).

Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že dokumenty založené ve spisovém materiálu v souzené věci prokazují závěr správního orgánu I. stupně, že se žalobce dopustil přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Žalovaný správně uzavřel, že žalovaný nepochybil, jestliže provedl důkaz fotografií z měřicího zařízení a vyhodnotil jej společně s výslechem zasahujících policistů jako dostačující důkaz, neboť tento snímek nevykazuje žádné atypické či nestandardní znaky, ani ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by údaje na fotografii, resp. její věrohodnost, měla zpochybňovat. Žalovaný, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 6, 7 a 8) také řádně zdůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že měření bylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze měřicího zařízení.

Žalovanému přitom nelze upřít, že v návaznosti na odvolací argumentaci žalobce co do prokázání správnosti měření si z vlastní iniciativy vyžádal dále odborné vyjádření Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s., kdy metrolog v oboru silničních rychloměrů Ing. Lokaj v tomto odborném vyjádření ze dne 12. 7. 2017, č. j. 44/GŘ/2017, na základě snímku z měřicího zařízení uvedl: „Poloha vozidla na snímku Záznamu přestupku odpovídá použití a ustavení radarového měřiče rychlosti v souladu s návodem k obsluze. Vozidlo je zachyceno v prostoru radarového svazku a ovlivnění měření reflexemi je v tomto případě vyloučeno. I když na hlavním snímku Záznamu o přestupku není vidět registrační značka, měření je korektní a použitelné pro správní řízení. Tuto registrační značku zviditelnila osoba, která přestupek zpracovávala v software ARCHIV (použitím softwarového filtru). Registrační značka je zobrazena v poli k tomu určeném, v pravé straně Záznamu o přestupku. Jde o běžnou funkci v software ARCHIV. Boční odstup je zvolen dostatečný (správný). Pokud by byl boční odstup příliš velký, nedošlo by ke změření vozidla. Přesné ustavení radarového měřiče rychlosti v souladu s návodem k obsluze ze samotného snímku nelze dovodit. Tuto skutečnost vám musí potvrdit obsluha, která měření prováděla. Kontrolou souřadnic stanoviště měření však jednoznačně vyplývá, že vozovka v oblasti měření je přímá a bez jakýchkoliv zatáček (…). Ze snímku Záznamu o přestupku vyplývá, že vzdálenost mezi středem jízdního pruhu a středem antény byla dodržena. Tato vzdálenost nemá žádný vliv na přesnost měření. Pokud obsluha potvrdí dodržení návodu k obsluze, není z naší strany, po posouzení záznamu o přestupku, žádná pochybnost o správnosti výsledku měření rychlosti a jeho použitelnosti ve správním řízení.“ Krajský soud přitom konstatuje, že v případě, kdy bylo správními orgány dostatečně prokázáno, že se vozidlo nacházelo ve správné poloze pro měření, tato odpovídala správnosti měření, přičemž zasahující policisté nezpochybnili přesné ustavení radarového měřiče, nebylo již shledáno relevantním tvrzení žalobce, že měření rychlosti vozidla žalobce bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Toto tvrzení žalobce tak nebylo ničím doloženo a nemá rovněž žádnou oporu ve spisovém materiálu. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce po zastavení hlídkou Policie ČR nezpochybňoval ani překročení maximální dovolené rychlosti, ani správnost provedeného měření.

Krajský soud v této souvislosti dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky č.j. 3 As 82/2012-27, č.j. 1 As 83/2013-60), podle níž, „pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze“. Dále zdůrazňuje, že základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, tedy není zaznamenána rychlost vozidla. Krajský soud v daných souvislostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 40/2017-32, který detailně popisuje průběh měření předmětným měřičem RAMER 10C. Uvedené závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp.zn. 1 As 83/2013, lze vztáhnout i na skutkové okolnosti nyní posuzované věci. Z provedeného dokazování tak žádné důvodné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření rychlosti zjištěny nebyly. K prokázání technické způsobilosti použitého měřicího přístroje podle zdejšího soudu plně postačuje ve správním spise založená kopie ověřovacího listu a osvědčení opravňující policistu k ovládání předmětného měřiče rychlosti. K měření byl tedy použit kalibrovaný přístroj, který byl obsluhován k tomu proškoleným policistou. Krajský soud proto vycházel ze závěru, že po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je chyba měření objektivně vyloučena a v případě nesprávného nastavení přístroje, resp. v této fázi, pokud by nedošlo k ověření výsledku hodnoty naměřené, by přístroj rychlost nezměřil, tedy by anuloval hodnotu měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 As 229/2015 - 43).

Žalobcovy výtky proti měření rychlosti jízdy a jeho správnosti tedy zůstaly v pouhé obecné rovině. K opakovanému výslechu obsluhy měřicího zařízení či provedení jiných žalobcem navrhovaných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tak tomu bylo například za situace, kdy žalobce tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo dojelo značnou rychlostí a vytvořilo tím nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem videozáznamu celé dopravní situace (srov. žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51).

Žalovaný proto správně uzavřel, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek podkladů svědčících o správnosti jeho rozhodnutí, kterými jsou oznámení o přestupku, záznam o přestupku, fotografie měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, ověřovací list silničního radarového rychloměru, osvědčení o proškolení k ovládání silničního radarového měřiče RAMER 10C s archivací ze dne 12. 5. 2014, vystavené zasahujícímu policistovi pprap. Hořanskému, uživatelská příručka radarového měřiče rychlosti RAMER 10, výslech zasahujících policistů a svědků R. P. a Ľ. H., jakož i odborné vyjádření společnosti RAMET a.s. ze dne 12. 7. 2017. Tyto důkazy je nutno považovat za plně dostačující v případě, kdy se žalobci nepodařilo závěry správních orgánů věrohodně zpochybnit. Z uvedeného vyplývá, že spáchání předmětného přestupku bylo žalobci dostatečně prokázáno.

Žalovaný se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se samotného měření a správně vyloučil, že by v případě žalobce mohlo dojít k chybě měření. Tento závěr přitom žalobce nijak relevantně nevyvrátil. Uvedená argumentace žalobce byla ze strany žalovaného srozumitelně vyvrácena. Krajský soud má za to, že námitky žalobce a návrhy na doplnění dokazování byly (byť v kontextu textu odůvodnění napadeného rozhodnutí) řádně zodpovězeny. Správní orgány jsou schopny a oprávněny si odbornou otázku zodpovědět samy. Své závěry jsou však povinny řádně odůvodnit. Tak tomu bylo i v nyní řešeném případě, kdy žalovaný v návaznosti na úvahy správního orgánu I. stupně podrobně rozvedl úvahy o správnosti měření a relevanci výsledků měření, přičemž své úvahy dále vyztužil odborným vyjádřením společnosti RAMET a.s., jež jeho závěry (jakož i závěry správního orgánu I. stupně) ve spojení s výslechem zasahujících policistů bezezbytku podpořilo. Je přitom pochopitelné, že správní orgány při svém rozhodování vychází ze své dlouhodobé praxe v oblasti dopravních přestupků, která je založena mj. na znalosti Návodu k obsluze jednotlivých měřicích zařízení a na něj navázaného vyhodnocování snímků z měřicích zařízení. Nutno podotknout, že v daném případě navíc ani žádné skutkové okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by výsledek naměřené hodnoty radarového měření vykazoval jakékoliv pochybnosti o správnosti měření.

Podle krajského soudu v řízení nebyla zpochybněna obsluha měřícího zařízení, která postupovala v souladu s návodem k obsluze, a nebyl zpochybněn ani závěr, že naměřená rychlost vozidla žalobce byla skutečnou rychlostí vozidla. Tvrzení žalobce o tom, že vozidlo řídila v době spáchání přestupku jiná osoba než žalobce, považuje krajský soud za účelové a nedůvodné, neboť toto tvrzení nebylo relevantně podpořeno žádným ze žalobcem předložených důkazů, byť měl žalobce za to, že tato teorie byla potvrzena výpovědí svědků P. a H.. Krajský soud se však zcela ztotožnil s hodnocením výpovědi těchto svědků ze strany správních orgánů, a to především stran jejich věrohodnosti, přičemž na předmětnou argumentaci nacházející se v odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí bez dalšího odkazuje. Za této situace by bylo provedení dalších důkazů nadbytečné.

Pokud se jedná o výhrady žalobce stran svědecké výpovědi zasahujících policistů, nepovažuje soud tyto za opodstatněné a především jakkoli podložené. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že by svědecké výpovědi zasahujících policistů společně s dalšími získanými důkazy nepostačovaly k náležitému prokázání skutkového stavu dané věci.

Otázkou, jež měla být objektivně zodpovězena, je, zda lze mj. na základě výpovědi svědků (policistů, pro jejichž oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat přestupek za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámením o přestupku, úředním záznamem a rovněž fotodokumentací, na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil, což měly podpořit výpovědi žalobcem navržených svědků, a to bratra žalobce P. a přítelkyně žalobce H.. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne

V daném případě nezbývá krajskému soudu než souhlasit se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že výpovědi policistů na rozdíl od výpovědí P. a H. zcela obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne

V nyní řešené věci byly výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63). Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. Jestliže přitom žalobce v tomto směru opakovaně namítal, že zmocněnci žalobce bylo upřeno právo vyslechnout zasahující policisty v průběhu ústního jednání konaného dne 14. 2. 2017, ze kterého se dle tvrzení žalobce řádně omluvil, musí soud bez dalšího odkázat na závěry správního orgánu I. stupně a žalovaného, kteří se důvodností omluvy zmocněnce žalobce velmi podrobně zabývali ve svých rozhodnutích, přičemž zdejší soud s nimi naprosto souhlasí a nemá důvod v této záležitosti doplňovat cokoliv dalšího.

V posuzovaném případě tedy krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost zasahujících policistů jakožto svědků zpochybňovala a ani žalobce žádné přesvědčivé důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že policisté měli zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Obdobně ani ze zjištění učiněných ve správním řízení nevyplývá, že by si policisté počínali při jednání s žalobcem nekorektně či neprofesionálně, nebo že by snad v průběhu kontroly projevili jakoukoliv přehnanou horlivost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost.

Rovněž je třeba akcentovat, že v daném případě správní orgány vycházely mj. z výpovědí dvou zasahujících policistů, které neobsahovaly žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání. Obě svědecké výpovědi se v hlavních rysech shodovaly, což nelze říct o výpovědi bratra žalobce a přítelkyně žalobce. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí policistů nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu.

V dané věci je zcela jasné, že správní orgány důvodně považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti (viz výše uvedené podklady založené ve správním spisu), přičemž tyto důkazy považuje nejen zdejší soud, ale i Nejvyšší správní soud za dostatečné a osvědčující skutečnost, že přestupek byl žalobcem spáchán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35), proto soud nepovažoval za potřebné provádět žalobcem navrhované důkazy. Uvedený závěr soudu ve vztahu k návrhu žalobce na provedení důkazu lze uzavřít tak, že pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60).

Krajský soud má tedy za to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, přičemž uplatněné žalobní námitky byly pro spravedlivé rozhodnutí věci irelevantní a nevěrohodné. Jak bylo uvedeno výše, přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno správními orgány shromážděnými podklady, přičemž nebylo na místě provádět dokazování k novým skutečnostem, které stěžovatel účelově uplatnil až v řízení o žalobě.

Na základě všeho výše uvedeného proto krajský soud souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvis