4 As 155/2020 — Nejvyšší správní soud

62 A 74/2019- 31 - text pokračování 9 62 A 74/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. P. Ch. bytem X proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. Tmo 2/2019-6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Nejvyššího správního soudu (dále jen „předseda“), kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tiskové mluvčí, ze dne 1. 2. 2019, č. j. Tm 301/2019 – 4. Tímto rozhodnutím byla podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „ZSPI“), odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí následující informace: „1) zda byl spis Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 271/2017 zapůjčen jiné instituci po 4. 4. 2018 do 15. 8. 2018, popř. zda byla část zkopírována a poskytnuta jiné instituci (či podobný úkon, kterým bylo umožněno nahlédnutí do spisu), 2) jména daných institucí“. Nejvyšší správní soud odkázal na § 11 odst. 4 písm. b) ZSPI s tím, že žalobce požaduje informace o pohybu konkrétního soudního spisu, které jsou součástí tohoto spisu a jejichž poskytnutím by bylo žalobci v podstatě umožněno nahlédnout do spisu. Nahlížení do spisu je však možné pouze při splnění podmínek vymezených v § 45 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Žalobce napadl rozhodnutí předsedy včasnou žalobou. Namítl, že prvostupňové rozhodnutí je nicotné, neboť nebylo vydáno oprávněnou osobou. Státní správa Nejvyššího správního soudu (kam náleží i výkon agendy dle ZSPI) je vykonávána jeho předsedou, který jí může pověřit jiné soudce s jejich souhlasem. Tisková mluvčí mezi tyto osoby nepatří, a proto neměla pravomoc rozhodnutí v prvním stupni vydat. Názor obsažený v § 7 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 13/2008-SOSV-SP, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „instrukce“), že toto rozhodnutí může vydat i pověřený zaměstnanec, je dle žalobce špatně. Podobná otázka byla řešena mnohokrát u Ústavního soudu a vždy ve prospěch nicotnosti. 3. Nicotné je dle žalobce i rozhodnutí o odvolání, neboť nebylo vydáno oprávněnou osobou. Projednat odvolání mělo v souladu s § 26 s. ř. s. a § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, Ministerstvo spravedlnosti, a to bez ohledu na obsah instrukce, která nemůže přepsat zákon. 4. I pokud by předseda byl orgánem oprávněným rozhodovat o odvolání, stalo se tak za podstatného porušení zásad řízení – ve věci mělo být vypracováno rozhodnutí o rozkladu včetně projednání věci v rozkladové komisi. Názor předsedy, že pro rozhodování o rozkladu nejsou splněny podmínky § 152 správního řádu, je formalistický – je třeba vycházet z doktríny, případně německého a amerického správního práva. Předseda je podjatý ve věci správnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; bez rozkladové komise není zaručena elementární spravedlnost rozhodování předsedy. Ve věci přicházejí v úvahu jen dvě možnosti – buď mělo Ministerstvo spravedlnosti řešit odvolání, anebo měl předseda řešit rozklad. 5. Prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť jako důvod odmítnutí je uveden pouze § 15 ZSPI; k tomu žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73. Pokud by výrok neobsahoval konkrétní ustanovení, pak bude každá následující žalobcova žádost o informace odmítnuta pro překážku věci rozhodnuté, čímž dojde k porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). 6. Právní názor předsedy, že s. ř. s. je speciálním zákonem k ZSPI je mylný a v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se správního řádu, která se plně uplatní i v tomto řízení; k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009 – 106. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nesprávné nebo nepřezkoumatelné, neboť není jasné, proč se předseda odchýlil od konstantní judikatury v podobné věci. 7. Žalobce též tvrdí, že rozhodnutím předsedy byla porušena jeho práva dle čl. 10 Úmluvy, neboť každé omezení základních práv musí být dle zákona, sledovat legitimní cíl a být v demokratické společnosti nezbytné. To ovšem předseda nezdůvodnil, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pokud se předseda odvolává na tři rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, pak žádné z nich „neskončilo vítězně pro omezení čl. 10 Úmluvy“. Odkazuje-li se předseda na rozhodnutí, podle nějž trestný čin pomluvy není zahrnut ve svobodě projevu, pak současně nikde netvrdí, že žalobce bude uvádět nepravdy nebo páchat trestný čin pomluvy na soudcích nebo soudkyních. 8. Žalobce tedy z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Na tomto procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem. III. Shrnutí vyjádření předsedy 9. Předseda ve vyjádření k žalobě zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že relevantní právní předpisy nedávají jednoznačnou odpověď, který orgán je funkčně příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informace, pokud je povinným subjektem Nejvyšší správní soud. Pak je třeba vycházet z § 20 odst. 5 ZSPI, podle nějž (ve znění účinném v době rozhodování předsedy) rozhoduje v odvolacím řízení ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. V návaznosti na toto ustanovení je v organizačním řádu Nejvyššího správního soudu stanoveno, že povinnosti plynoucí ze ZSPI plní tisková mluvčí a o opravném prostředku rozhoduje předseda tohoto soudu. Stejný princip upravuje i žalobcem zmiňovaná instrukce. 10. Žalobce požadoval informaci o pohybu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 271/2017 mezi 4. 4. 2018 a 15. 8. 2018. Z veřejně dostupné databáze soudních rozhodnutí vedené Nejvyšším správním soudem je zjevné, že proti rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 Ads 271/2017 – 29, doručeného účastníkům dne 4. 4. 2018, byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018. Je tak zřejmé, že žalobce požadoval informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu, konkrétně to, zda mu Nejvyšší správní soud zaslal k rozhodování spis. Pod rozhodování soudů v širším smyslu je třeba zahrnout i jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu – takovým úkonem je i obstarání soudního spisu. Požadovanou informaci lze získat výlučně nahlížením do spisu za podmínek § 45 odst. 2 s. ř. s.; tuto proceduru nelze obcházet žádostí o informace. 11. Poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů, které žalobce požaduje, zapovídá zájem na zachování autority soudní moci dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy, jakož i ochrana nezávislosti a nestrannosti soudu. Vynětí rozhodovací činnosti soudů z informací poskytovaných dle ZSPI tak sleduje legitimní účel. Poskytování veškerých informací souvisejících s rozhodovací činností soudu hrozí ztrátou důvěry účastníků řízení, jakož i veřejnosti, v efektivnost a spravedlnost soudního řízení a jeho výsledku; veřejné kritice a kontrole se podrobuje až konečný výsledek rozhodovací činnosti – rozsudek. 12. Předseda navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, a na tomto procesním postoji setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci 13. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). 14. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí předsedy, který byl v době svého rozhodování příslušný k rozhodnutí o odvolání podle § 20 odst. 5 SZPI. S účinností od 24. 4. 2019 však bylo toto ustanovení změněno zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, následovně: nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle přechodného čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb. se do 1. ledna 2020 postupuje podle § 16, 16a, 16b a § 20 tohoto zákona ve znění dosavadních předpisů. To znamená, že po 1. 1. 2020 přešla působnost k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí informace z osoby stojící v čele povinného subjektu, u nějž nelze nadřízený orgán určit dle § 178 správního řádu, na Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle § 69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán,