9 As 97/2019 — Nejvyšší správní soud

30 A 99/2019- 40 - text 9 30 A 99/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., IČ: 27386732 sídlem Na Poříčí 1046, Praha 1 proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava za účasti: E. M. o žalobě proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 18. 6. 2019, čj. 06425-21/2018-ERU takto: I. Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 6. 2019, čj. 06425-21/2018-ERU je v části, která potvrzuje výrok I. rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 13. 9. 2018, čj. 06425-9/2018-ERU, nicotné. Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 13. 9. 2018, čj. 06425-9/2018-ERU je ve výroku I. nicotné. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Předmětem přezkumu v projednávané věci je posouzení věcné příslušnosti žalovaného k rozhodování o návrhu na určení, že zúčastněná osoba není povinna zaplatit žalobci tzv. deaktivační poplatek. 2. Žalobce, jako držitel licence na obchod s plynem, uzavřel dne 7. 9. 2015 se zúčastněnou osobou smlouvu o poskytování služeb dodávky elektřiny č. BMA50100725. Následně zúčastněná osoba dopisem ze dne 22. 2. 2016 oznámila žalobci, že chce závazek z uvedené smlouvy ukončit s odkazem na § 11a zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Žalobce v souvislosti s tím požadoval po zúčastněné osobě úhradu deaktivačního poplatku ve výši 6 050 Kč. Zúčastněná osoba proto zahájila před žalovaným sporné správní řízení podle § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 a 2 energetického zákona, v jehož rámci se domáhala vydání deklaratorního rozhodnutí, že (i) na základě jí učiněného právního jednání smluvní vztah zanikl dnem 15. 3. 2016, (ii) v souvislosti s ukončením závazku nevzniklo žalobci právo na úhradu deaktivačního poplatku ve výši 6 050 Kč. 3. O tomto návrhu rozhodl žalovaný dne 13. 9. 2018 tak, že podle výroku I. nevzniklo žalobci právo na zaplacení peněžité částky (deaktivačního poplatku) ve výši 6 050 Kč, a to z toho důvodu, že právo odstoupit od smlouvy bylo založeno přímo smlouvou samotnou. Výrokem II. žalovaný zamítl návrh v části, kde osoba zúčastněná požadovala deklarovat, že smluvní vztah mezi ní a žalobcem zanikl dnem 15. 3. 2016, to pouze proto, že podle žalovaného tento vztah ve skutečnosti zanikl ještě k dřívějšímu datu, než se domnívala zúčastněná osoba. Výrokem III. pak žalovaný nepřiznal zúčastněné osobě náhradu nákladů správního řízení, neboť byla se svým návrhem úspěšná jen zčásti (dále jen „rozhodnutí o poplatku“). 4. Rozklad žalobce proti rozhodnutí o poplatku zamítla Rada žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 25. 6. 2019. II. Argumentace žalobce 5. Žalobce navrhuje zrušit pro nicotnost napadené rozhodnutí a rozhodnutí o poplatku. Namítá, že výrok I. rozhodnutí o poplatku (deaktivační poplatek) se týká otázky, ve které nebyla vůbec dána pravomoc žalovaného podle § 17 odst. 7 energetického zákona. K výroku II. rozhodnutí o poplatku žalobce konstatuje, že pravomoc žalovaného nezpochybňuje. 6. Podle § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona rozhoduje žalovaný spory mezi zákazníkem a držitelem licence o splnění povinností ze smluv, jejichž předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie. Podle žalovaného se tak musí jednat o spory, ve kterých spotřebitel tvrdí, že je druhá smluvní strana (držitel licence) povinna něco vykonat, neboť se k tomu zavázala ve smlouvě. Výsledkem takového řízení nutně musí být rozhodnutí ukládající splnění tvrzené povinnosti v určené lhůtě. Na základě uvedeného ustanovení však nemůže být žalovaný příslušný rozhodovat na návrh spotřebitele o tom, že spotřebitel není povinen něco dělat nebo, že žalobce má vůči spotřebiteli na něco nárok nebo takový nárok nemá. Tento návrh totiž není návrhem na rozhodnutí sporu o splnění povinnosti ze smlouvy. Rozhodnutí o poplatku a napadené rozhodnutí žádným způsobem nevede k vymožení určité povinnosti, pouze je negativním způsobem deklarováno, že zúčastněná osoba není k určitému jednání povinna. Projednávaná věc souvisí s otázkou věcné i procesní legitimace a logického postavení legitimovaného subjektu – věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace). Zúčastněná osoba tak podala právně nepřípustný návrh, neboť nebyla v řízení aktivně věcně legitimována. Žalobce to odůvodňuje tím, že nemůže být aktivně legitimován ten, komu podle hmotného práva nesvědčí určitý nárok a ani to v návrhu netvrdí – pouze tvrdí, že nemá vůči druhé straně subjektivní povinnost. V takovém případě by totiž byl paradoxně aktivně legitimován žalobce na základě svého subjektivního práva vůči zúčastněné osobě. 7. V související námitce žalobce namítá, že žalovaný dovodil svou příslušnost rozšiřujícím výkladem § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona. Žalovaný totiž uvádí, že pokud podle uvedeného ustanovení rozhoduje na návrh zákazníka spory o splnění povinnosti, tak předmět sporu není omezen na povinnost držitele licence a lze dovodit výkladem, že předmětem sporu mohou být smluvní povinnosti obou smluvních stran. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný nemůže dovozovat svou příslušnost na základě rozšiřujícího výkladu a odkazuje na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 108/2009 - 11, ze dne 13. 4. 2010. Podle posledně uvedeného usnesení nelze dovozovat pravomoc k rozhodování soukromoprávních věcí na základě rozšiřujícího výkladu kompetenčních ustanovení, neboť výluky z rozhodovací kompetence soudů ve prospěch správních orgánů je nutno vykládat restriktivně. V té souvislosti odkazuje žalobce na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 13/2016 - 20, ze dne 4. 12. 2017. Názor žalobce k pravomoci žalovaného potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, čj. 30 A 11/2018 - 98, kterým vyslovil nedostatek kompetence žalovaného v obdobné věci, o níž žalovaný rozhodl ve výroku I. rozhodnutí o poplatku a jež Rada žalovaného potvrdila napadeným rozhodnutím. Odkazuje také na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018, čj. 62 A 115/2016 - 83, ve kterém se zdejší soud zabýval otázkou sporů podle § 17 odst. 7 písm. e) bodu 1 energetického zákona. Uvedené rozsudky potvrzují názor žalobce k výkladu věcné příslušnosti žalovaného. Uzavírá, že závěry žalovaného ohledně existence jeho příslušnosti nemají oporu v zákoně, jsou svévolné a v rozporu s citovanými rozsudky Krajského soudu v Brně. Je na místě rozhodnutí o poplatku ve výroku I. prohlásit za nicotné. Napadené rozhodnutí pak trpí touž vadou, neboť rozhodnutí o poplatku potvrdilo. III. Argumentace žalovaného 8. Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout. Rozhodnutí o poplatku a napadené rozhodnutí vydal žalovaný v rámci své věcné příslušnosti podle § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona. Upozorňuje, že věcná příslušnost bývá zpravidla vymezena souhrnem věcných otázek, o kterých přísluší správnímu orgánu rozhodovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014, čj. 6 Ads 87/2013 – 131). Věcná příslušnost tak nebývá spojena s určením přípustného druhu návrhu, který lze na zahájení řízení podat. Ani § 141 správního řádu nevymezuje přípustné druhy návrhů. Veškeré myslitelné druhy návrhů nevymezuje ani zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Výslovná úprava žaloby na určení v § 80 občanského soudního řádu jistě neznamená, že v rámci občanského soudního řízení již nelze podat žalobu na plnění. Neexistence výslovné úpravy není na překážku. To, čeho se lze obecně v občanském soudním řízení domáhat, plyne dle žalovaného již z § 1 občanského soudního řádu. Obdobné závěry si žádá i sporné správní řízení podle § 141 správního řádu, které se klasickému občanskému soudnímu řízení podobá. Žalovaný poukazuje na § 9 správního řádu, podle kterého je správním řízením postup, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Z § 141 správního řádu nevyplývá, že by v rámci sporu bylo možno projednávat toliko spory s petitem na splnění povinnosti. Mezi určovací žaloby patří i tzv. negativní určovací žaloba, kterou se má postavit najisto neexistence určitého práva, resp. povinnosti. V takových případech je žalobcem možný „dlužník“ a žalovaným možný „věřitel“ – žaloba je podávána v situacích, kdy údajný dlužník zůstává v nejistotě, zda povinnost je či není po právu. Právě takovou žalobu podala zúčastněná osoba. 9. Žalovaný se dále zabývá vztahem sporných řízení podle § 14