2 As 151/2018 — Nejvyšší správní soud

32 A 72/2018- 39 - text pokračování 9 32 A 72/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Jiráskem, Ph.D., v právní věci žalobce: R. M. bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018, č. j. JMK 135907/2018, sp. zn. S-JMK 114148/2018/OD/No, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Znojmo rozhodnutím ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4638/2017/Petř, sp. zn. MUZN 47672/2018, výrokem I. uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 24. 2. 2017 v 16:29 hodin na silnici č. I/53 v obci Lechovice, okr. Znojmo, u restaurace U Bazalů ve směru jízdy na Brno jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Š. S., reg. zn. X. úmyslně za jízdy držel v ruce hovorové zařízení. Za toto jednání byla žalobci výrokem II. uložena pokuta ve výši 1 900 Kč a výrokem III. povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 2. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2018, č. j. JMK 135907/2018, sp. zn. S-JMK 114148/2018/OD/No, změnil formulaci výroku I rozhodnutí Městského úřadu Znojmo, aby z něj bylo patrné, že žalobce spáchal přestupek ve formě nepřímého úmyslu. Ve zbývající části napadené rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu. Namítl, že správní orgány neprokázaly úmyslné zavinění přestupku; úmysl nelze dovozovat z toho, že držení hovorového zařízení spočívalo v aktivním úkonu, nýbrž z vnitřního stavu mysli žalobce vůči objektu přestupku. Srozumění s porušením či ohrožením zákonem chráněného zájmu je neurčitým pojmem, který měl být v řízení vyložen. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v této souvislosti vnitřně rozporné, neboť cituje § 4 písm. a) a b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ohledně nedbalosti, avšak poté uvádí, že se žalobce přestupku dopustil úmyslně. Přesnou formu zavinění uvedl až žalovaný, čímž nahradil činnost orgánu prvního stupně a zasáhl do práva žalobce na dvojinstančnost řízení. Rozhodnutí žalovaného je však nepřezkoumatelné, neboť se v něm nevypořádal s námitkami žalobce týkajícími se zavinění uvedenými v odvolání. Žalovaný se dle žalobce též nezabýval tím, zda může podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, změnit odůvodnění rozhodnutí, a toto ustanovení ani není uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. 4. Žalobce též namítl, že správní orgán prvního stupně v rozporu s § 14 odst. 3 správního řádu provedl ústní jednání dne 11. 1. 2018, ačkoliv byla předchozího dne ve věci podána námitka podjatosti proti celému správnímu orgánu prvního stupně. Správní orgán prvního stupně pak žalobce zkrátil na právech též tím, že jej nevyrozuměl, že ve věci nebude nařizovat nové jednání, ale rovnou vydal meritorní rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí s hodnocením žalovaného, že námitka podjatosti byla zneužitím práva; ostatně námitka podjatosti byla zamítnuta jako nedůvodná, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno samotným žalovaným, přičemž žalovaný je tímto rozhodnutím o námitce podjatosti vázán. O zneužití práva se jednat nemohlo, neboť žalobce uplatnil dvě zjevně důvodné námitky. 5. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné též proto, že v řízení nebyla vypořádána námitka podjatosti starosty správního orgánu prvního stupně. Žalovaný obdobnou námitku obsaženou v odvolání nevypořádal, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 6. Podle žalobce jsou rovněž rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti, nepřezkoumatelná, pokud jde o důvod podjatosti spočívající ve finanční motivaci vydávat odsuzující rozhodnutí. Správní orgány v této souvislosti neprovedly žalobcem navrhované důkazy, svůj postup neodůvodnily, a nezjistily tak dostatečně skutkový stav. Žalobce pak považuje za důvodný druhý důvod podjatosti spočívající v tom, že jeho zmocněnec uplatnil u Ministerstva dopravy nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu prvního stupně, a v následném sporu mu pravomocně vyhověl Okresní soud ve Znojmě. Ministerstvu dopravy tak tímto rozsudkem vzniklo právo požadovat regresní náhradu po orgánu prvního stupně a příslušných úředních osobách. Dle žalobce je vyloučeno, aby o přestupku rozhodoval správní orgán, který zmocněnci žalobce podle rozsudku soudu způsobil svým nezákonným rozhodnutím škodu, neboť je potenciálně povinen uhradit tuto škodu ze svého. 7. Žalobce též namítl, že správní orgány měly postupovat dle nové právní úpravy obsažené v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ZOP“), neboť je pro žalobce výhodnější. Podle dřívější úpravy přezkoumával odvolací orgán z úřední povinnosti pouze soulad s právními předpisy; podle ZOP však přezkoumává rozhodnutí v plném rozsahu včetně věcné správnosti. 8. Závěrem žalobce a jeho zástupce nesouhlasili se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhli naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. 9. Žalobce ze všech těchto důvodů navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obě správní rozhodnutí tvoří jeden celek. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil, neboť formu zavinění nesprávně vztahovalo k popisu skutku, ač ji mělo vztahovat ke slovu přestupek. Žalovaný pak pouze precizoval odůvodnění subjektivní stránky skutkové podstaty přestupku, čímž žalobce nebyl na svých právech krácen. Pokud jde o námitku podjatosti, ta byla ve správním řízení vypořádána v příslušném usnesení o námitce podjatosti a v usnesení o odvolání proti tomuto usnesení včetně odůvodnění, proč nebylo rozhodováno o námitce podjatosti starosty. Námitka podjatosti dle žalovaného splňovala znaky zneužití práva, a správní orgán prvního stupně tak na ni mohl reagovat prostým odůvodněným sdělením. Jelikož zvolil formu usnesení, proti kterému se žalobce odvolal, žalovanému nezbylo, než se touto námitkou věcně zabývat, což nic nemění na skutečnosti, že nesla typické rysy zneužití práva. Žalovaný závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci soudem 11. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. První sada námitek žalobce se týká otázky zavinění. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí (vědomá nedbalost) nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Podle § 4 odst. 2 téhož zákona je přestupek spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (přímý úmysl) nebo b) věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). 13. V žalobcově případě nelze o nevědomé nedbalosti vůbec uvažovat, neboť nemohl nevědět, že drží u pravého ucha hovorové zařízení, čímž porušuje § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Otázkou tak, je, zda se jednalo o vědomou nedbalost, či nepřímý úmysl (jak dovodily správní orgány). Rozlišování mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí nemusí být snadnou záležitostí. Trestní judikatura staví na tom, že „eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle § 5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významné