5 Afs 42/2012 — Nejvyšší správní soud

62 Af 34/2018- 267 - text pokračování 15 62 Af 34/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného č.j. ÚOHS-R0207/2017/VZ-02961/2018/323/PMo ze dne 30.1.2018 takto: I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. ÚOHS-R0207/2017/VZ-02961/2018/323/PMo ze dne 30.1.2018 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného č.j. ÚOHS-R0207/2017/VZ-02961/2018/323/PMo ze dne 30.1.2018, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí žalovaného č.j. ÚOHS-S0356/2017/VZ-31319/2017/513/IHl ze dne 25.10.2017. 2. Žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“), tím, že při zadávání veřejné zakázky „Zajištění podpory a provozu IS ARES“ nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 ZVZ, když veřejnou zakázku zadal z technických důvodů v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) ZVZ, neboť žalobce neprokázal, že by veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč; tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a žalobce uzavřel dne 2.9.2013 s vybraným uchazečem smlouvu. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. 3. Podstata závěru žalovaného je vystavěna na argumentaci, podle níž žalobce pouze tvrdí existenci technických důvodů pro oprávněné použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) ZVZ, tato tvrzení však nedokládá. Jelikož žalobce neupřesnil (a neprokázal) konkrétní technické důvody, pro které bylo nutno veřejnou zakázku zadat vybranému uchazeči v jednacím řízení bez uveřejnění, neunesl důkazní břemeno. Dovolával-li se žalobce zásady hospodárnosti (plnění od jiného dodavatele by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady) a rizika nefunkčnosti již pořízeného majetku, pak zásadu hospodárnosti nelze podle žalovaného stavět nad zásadu otevřenosti a žalobce neprokázal, že by neexistoval žádný jiný dodavatel kromě vybraného uchazeče, který by byl schopen převzít stávající řešení (žalobce nespecifikoval, jaká konkrétní technická omezení jsou dána pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, jakými nástroji disponuje pouze vybraný uchazeč, v čem je IS ARES unikátní a jakým způsobem tato technická jedinečnost omezuje plnění předmětu veřejné zakázky ze strany jiných dodavatelů). II. Shrnutí procesního postoje žalobce 4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné proto, že žalovaný zahájil správní řízení v rozporu s § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), na základě podnětu bez toho, že by byl za podnět uhrazen poplatek; žalovaný se podle § 259 odst. 4 ZZVZ takovým podnětem neměl vůbec zabývat. Pokud k tomu žalovaný uvádí v prvostupňovém rozhodnutí, že řízení bylo zahájeno z vlastní iniciativy, resp. v napadeném rozhodnutí, že žalovaný správní řízení zahájil na základě podání Policie České republiky, jakožto podání, jímž došlo ve smyslu § 159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „trestní řád“, k odevzdání věci žalovanému k projednání, které není podnětem ve smyslu § 259 ZZVZ, žalobce s tím nesouhlasí a považuje v tomto směru napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Uvedeným postupem současně dle názoru žalobce došlo k popření principu legality a enumerace veřejnoprávních pretenzí, současně žalovaný takovým postupem ignoroval princip zákazu sebeobviňování, který plyne ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 5. Dále žalobce namítá nezákonné obrácení důkazního břemena (jeho přenesení na žalobce). Žalovaný v řízení nemohl dovozovat žalobcovo důkazní břemeno; to není v žádném právním předpisu výslovně zakotveno, naopak se vymyká standardnímu pojetí správního trestání. K tomu žalobce odkazuje na zásadu legality a materiální pravdy, na povinnost zjišťovat veškeré skutečnosti i ve prospěch účastníka řízení a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, a ze dne 30.12.2010, č.j. 4 Ads 44/2010-132. Podle žalobce žalovaný nesprávně posoudil otázku obráceného důkazního břemena na straně žalobce a rezignoval na odpovídající zjištění skutkového stavu. V této souvislosti žalobce poukazuje i na vady výroku prvostupňového rozhodnutí, kde žalovaný výslovně neprokázání rozhodných skutečností, resp. splnění podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, zmiňuje, aniž by toto hledisko skutková podstata přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ obsahovala. Takto formulovaný výrok je podle žalobce současně nepřezkoumatelným z časového pohledu, neboť z něj není zřejmé, kdy se žalobce přestupku měl dopustit. 6. Ve vztahu ke tvrzenému obrácení důkazního břemena žalobce dále namítá, že žalovaný jej měl o jeho existenci poučit v oznámení o zahájení správního řízení, což neučinil, a neučinil tak navíc ani následně v průběhu správního řízení. V této souvislosti žalobce namítá i to, že žalovaný nebyl ochoten v řízení provést dokazování podle návrhu žalobce (nutil žalobce bez zákonné opory vynakládat peněžní prostředky na znalecké posudky). 7. Pokud jde o podmínky použití jednacího řízení bez uveřejnění, tu žalovaný podle žalobcovy argumentace nesprávně dovozuje vytvoření stavu exkluzivity; v posuzované věci se nejednalo o důsledky vytvoření stavu exkluzivity, nýbrž o důsledky toho, že do předchozích „otevřených“ zadávacích řízení se přihlásil pouze jeden dodavatel. Posouzení technických důvodů v napadeném rozhodnutí chybí. 8. Žalobce konečně namítá nepřezkoumatelnost části napadeného rozhodnutí týkající se odůvodnění výše pokuty a považuje ji za nepřiměřeně vysokou; ve vztahu k pokutě žalobce namítá i nezohlednění pozdější výhodnější právní úpravy. 9. Žalobce tedy navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí procesního postoje žalovaného 10. Žalovaný se žalobou nesouhlasí, argumentuje důvody obsaženými v napadeném rozhodnutí, na jejich správnosti setrvává a navrhuje, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Průběh řízení před soudem 11. Zdejší soud o žalobě již jednou rozhodoval a rozsudkem č.j. 62 Af 34/2018-223 ze dne 21.10.2019 zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku skutkových důvodů rozhodnutí; dle názoru zdejšího soudu se žalovaný nezabýval zcela podstatnými skutkovými důvody, v nichž žalobce spatřoval oprávnění (fakticky jedinou možnost) poptávat plnění na nezbytně nutnou dobu v jednacím řízení bez uveřejnění a ohledně nichž tvrdil, že je nezavinil. Nejvyšší správní soud se s právním názorem zdejšího soudu neztotožnil a rozsudkem č.j. 6 As 229/2019-42 ze dne 13.4.2021 shora nadepsaný rozsudek zdejšího soud zrušil, neboť napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal. Zdejší soud je v souladu s § 110 odst. 4 s.ř.s. právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem vázán. V. Posouzení věci 12. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 13. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumával v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; soud přitom rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 76 odst. 1 s.ř.s. V. a) 14. Žalobce obšírnou argumentací zpochybňuje zahájení řízení na základě podnětu, aniž by byl za podnět uhrazen poplatek podle § 259 ZZVZ; to považuje za nezákonnost. 15. Podle § 259 odst. 1 ZZVZ za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední žalovaný od toho, kdo podnět podal, vybere poplatek ve výši 10 000 Kč za každou veřejnou zakázku, ve vztahu k jejímuž zadávání je v podnětu uvedeno pochybení. Podle § 259 odst. 3 ZZVZ poplatek je splatný s podáním podnětu na účet žalovaného. Podle § 259 odst. 4 ZZVZ nebyl-li s podáním podnětu poplatek ve lhůtě dle odstavce 3 zaplacen, podnět se nevyřizuje. Podle § 259 odst. 5 ZZVZ se poplatek nevrací. Podle § 259 odst. 6 ZZVZ osvobození od poplatku ani prodloužen