1 Afs 57/2009 — Nejvyšší správní soud

29 Af 32/2019- 304 - text  20 29 Af 32/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: KLEE s.r.o., IČO 29259312 sídlem Skalecká 350/3, 170 00 Praha zastoupený advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D. sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5808/19/5200-11432-711778, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) vydal ve věci žalobce následující rozhodnutí: - dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2017, č. j. 1520821/17/2912-50521-703184, kterým žalobci doměřil dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo též „ZDP“) a podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 o 461 130 Kč vyšší, stanovenou podle pomůcek, a současně uložil zákonnou povinnost uhradit penále dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 92 226 Kč - dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2017, č. j. 1520915/17/2912-50521-703184, kterým žalobci doměřil dle zákona o daních z příjmů a dle daňového řádu daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 o 216 980 Kč vyšší, stanovenou podle pomůcek, a současně uložil zákonnou povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 43 396 Kč - dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2017, č. j. 1520946/17/2912-50521-703184, kterým žalobci doměřil dle zákona o daních z příjmů a dle daňového řádu daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 o 304 760 Kč vyšší, stanovenou podle pomůcek, a současně uložil zákonnou povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 60 952 Kč. 2. Správce daně přitom vycházel ze skutečnosti, že daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za předmětná zdaňovací období byla u žalobce zahájena dne 25. 2. 2016. Správci daně vznikly v průběhu daňové kontroly pochybnosti o průkaznosti a správnosti předloženého účetnictví žalobce za daná zdaňovací období, a taktéž o tom, zda všechny výdaje zaúčtované žalobcem v dotčených zdaňovacích obdobích lze považovat za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle § 24 odst. 1 ZDP. Vzhledem k tomu, že žalobce tyto pochybnosti dle názoru správce daně neodstranil, dospěl správce daně k závěru, že nebylo možno ověřit správnost výše daňově účinných výnosů ve smyslu § 18 ZDP, a správnost výše daňově účinných nákladů dle § 24 odst. 1 téhož zákona. Proto správce daně konstatoval, že žalobce nesplnil zákonem stanovené povinnosti při dokazování svých tvrzení v takovém rozsahu, že nebylo možno spolehlivě stanovit daň dokazováním ve smyslu § 92 daňového řádu, a přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek dle § 98 odst. 1 daňového řádu; to vyústilo ve vydání shora uvedených dodatečných platebních výměrů. 3. Proti předmětným platebním výměrům podal žalobce odvolání. Odvolání žalovaný zamítl a předmětná rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5808/19/5200-11432-711778, které nyní žalobce napadá žalobou. Žalovaný byl mj. toho názoru, že v důsledku nevedení skladové evidence bylo možné daň stanovit podle pomůcek, přičemž správce daně v tomto směru postupoval správně. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 5. Obecně žalobce v žalobě vymezil, že rozhodnutí žalovaného napadá zejména pro jeho nepřezkoumatelnost (pro nedostatek důvodů tohoto rozhodnutí), z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pro rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu, pro podstatné porušení ustanovení o daňové kontrole a daňovém (odvolacím) řízení a také pro nesprávné posouzení právních a skutkových otázek. 6. Pokud jde o nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, není podle žalobce zřejmé, co je skutečně důvodem závěrů žalovaného, kterou skutečnost žalovaný považuje za pravdivou, proč a z jakého důvodu ji hodnotí právě zvoleným způsobem. Žalobce má za to, že pokud měl žalovaný pochybnosti o daňové účinnosti nákladů, měl v souladu se základním cílem správy daní případně snížit i výši výnosů, které jsou předmětem zdanění. Žalobce se také domnívá, že žalovaný neuvádí a nehodnotí skutečnosti svědčící v jeho prospěch, a z možných variant vždy volí tu pro žalobce méně příznivou, což představuje flagrantní porušení zásad daňového řízení. Zásadní vadou je dle žalobce rovněž to, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi dokonce v rozporu. Závěry žalovaného pak nejsou dostatečně „důkazně podloženy“, přičemž tyto zjevně formální závěry stran formy a struktury skladové evidence jsou rozporné se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu. 7. V případě tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí a dodatečných platebních výměrů uvádí žalobce, že s ohledem na velké množství předložených důkazních prostředků bylo možné stanovit daň na základě dokazování, kterýžto způsob stanovení daně má mít přednost před stanovením daně na základě pomůcek. Žalobce podrobně uvádí, jaké důkazní prostředky předložil. Například z přijatých a vydaných faktur, dodacích listů, inventurních soupisů, výpisů z hlavní knihy či účetního deníku, přehledu účtů, položkových rozpočtů, pokladny, výpisů z bankovních účtů atd. bylo možné vypočíst případné rozdíly, tj. že bylo možné stanovit daň na základě dokazování. V této souvislosti žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 29. 3. 2007, č. j. 9 Afs 4/2007-92 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), a usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-29, publikované pod č. 3418/2016 Sb. NSS. Tím žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že žalobcovo účetnictví vykazovalo takové zásadní nedostatky, že nebylo možné stanovit daň dokazováním. Žalobce je toho názoru, že jedinou pochybností žalovaného je ryze formální účetní aspekt (tok plnění a finančních prostředků nebyl zpochybňován), který při existenci dalších nezpochybněných důkazů nemůže mít vliv na způsob stanovení daně; maximálně se mohou tyto pochybnosti projevit v rámci zahájení správního řízení ve věci možného uložení sankce za porušení účetních předpisů, přičemž takové řízení u žalobce zahájeno nebylo. Žalobce tak namítá, že žalovaný dospěl bez jakéhokoliv odůvodnění k závěru, že nebyly splněny formální účetní podmínky inventarizace, ačkoliv nezpochybnil způsob a výsledek provedené inventury, počáteční a konečné stavy zásob, či obsah faktur a dodacích listů. Žalobce se domnívá, že žalovaný postupuje rozporně, pokud hodnotí skutkové okolnosti tak, že uzná nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), ale u stejných plnění z hlediska daně z příjmů právnických osob hodnotí skutkové okolnosti odlišně. 8. V podrobnostech žalobce zdůraznil, že v průběhu daňové kontroly správci daně opakovaně vysvětloval, jakým způsobem je u něj evidován materiál, jak probíhají jednotlivé zakázky a jaká je vazba mezi nakoupeným materiálem a předmětnými zakázkami. Zároveň žalobce k požadavku správce daně připravil podrobný přehled největších zakázek realizovaných v roce 2012 tak, že ke každé zakázce správci daně doložil krycí list s uvedením názvu zakázky, časového období, objednatele, faktur přijatých a faktur vydaných, dále i část smluvní dokumentace (daňový subjekt připomíná, že na přijatých fakturách eviduje materiál použitý ke konkrétním zakázkám; nahlédnutím do příslušných faktur tedy bylo snadno zjistitelné, jaký materiál byl pořízen a na jakou zakázku byl použit). 9. Správce daně a žalovaný tak vůbec nezhodnotili a přezkoumatelně nezdůvodnili, zda a jakým způsobem se údajné dílčí porušení povinností při vedení skladové evidence, resp. při provádění inventarizace, projevilo v nemožnosti stanovit daň dle dokazování, resp. v naplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek. Orgány finanční správy totiž pouze deklarovaly, že jelikož nebyly splněny zákonné podmínky pro vedení skladové evidence (provádění inventarizace), jedná se o zásadní porušení účetních předpisů, a proto není možné stanovit daň dle pomůcek. Takový postup orgánů finanční správy při přechodu z jednoho způsobu stanovení daně na jiný, tj. z dokazování na pomůcky, je ovšem v rozporu se zákonem i rozhodovací soudní praxí. 10. Pro úplnost ž