4 Ads 129/2024 — Nejvyšší správní soud

22 Ad 23/2023- 59 - text 7 22 Ad 23/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobkyně: L. V. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Michalem Vrajíkem sídlem Spálená 97/29, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2023, č. j. MPSV-2023/155461-924/2, sp. zn. SZ/MPSV-2023/155461-924, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. 8. 2023, č. j. MPSV-2023/ 155461-924/2, sp. zn. SZ/MPSV-2023/155461-924, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč k rukám Mgr. Michala Vrajíka, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně brojila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 198232/23/ZL. 2. Rozhodnutím úřadu práce nebyla žalobkyni přiznána dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení, ode dne 1. 4. 2023. II. Podání účastníků 3. V podané žalobě žalobkyně jako první namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů. V té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3139/2020 a uvedla, že není důvod, aby smlouva o poskytnutí sociální služby – domov se zvláštním režimem, byla posuzována odlišně od smlouvy o poskytnutí sociální služby – chráněného bydlení. Nesrozumitelný je podle ní názor ohledně kombinace více právních předpisů. Nesrozumitelné je hodnocení záznamu v katastru nemovitostí a posouzení obývané lůžkové bytové jednotky. 4. V druhé části námitek brojila proti nesprávnému právnímu posouzení s tím, že žalovaný nemůže požadovat doložení přímo nájmu bytu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, obsahuje svébytnou definici bytu, a žalovaný měl požadovat nájemní smlouvu k bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Koncepce nájmu bytu dle občanského zákoníku vychází z jiné koncepce nájmu. Podle žalobkyně není vyloučeno, že jiné nájemní vztahy budou zahrnovat i úplatné užívací právo k bytu tak, jak je definován v zákonu o státní sociální podpoře. Zdůraznila, že racionální výkladu pojmu „byt“ zahrnuje i obývanou lůžkovou bytovou jednotku na základě poskytování pobytové sociální služby a právní vztah na základě smlouvy v nyní projednávané věci by měl byt posouzen jako nájem bytu dle zákona o státní sociální podpoře. Podle žalobkyně přenechání obývané lůžkové bytové jednotky v rámci poskytování pobytové sociální služby zakládá nájemní vztah a použití právní úpravy smlouvy o ubytování brání nenaplnění požadavku dočasnosti a charakteru sociální služby jako takové (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3139/2020). Úvahy o vlastnictví budovy jsou podle ní irelevantní. 5. Ve třetí části brojila proti procesním pochybením správních orgánů, které jí měly vyzvat k tomu, aby doložila případnou existenci podnájemního vztahu a aby doložila, že obývaná lůžková bytová jednotka svým stavebnětechnickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je tomuto účelu užívání určena podle stavebního zákona nebo je zkolaudována jako byt. Žalobkyně tak nemohla podle svého názoru prokázat splnění podmínek zákona. Zdůraznila, že byla zastoupena až ode dne 1. 6. 2023 a v době podání žádosti se nemohla opřít o kvalifikovanou právní pomoc. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Předně se vyjádřil ke smlouvě o poskytování sociální služby s tím, že tato neupravuje nájemní vztah k bytu dle § 2235 občanského zákoníku. Žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se zabýval vyklizením nemovitosti, tj. úpravou soukromoprávního vztahu, soud v něm odkázal na subsidiární použití obecné úpravy nájmu a uvedl, že nebylo na místě použít např. úpravu nájmu bytu. Podle žalovaného citovaný rozsudek tvrzení žalobkyně v žádném ohledu nepodporuje. Zákon o státní sociální podpoře stanovuje užívací tituly k bytu taxativně a s ohledem na vázanost správního orgánu zákonem není přípustné použití analogie, jak navrhuje žalobkyně. Dále zdůraznil, že v předmětné věci posuzoval primárně smlouvu o poskytování ubytování a po zjištění, že smlouva nezakládá nárok na dávku, poskytl žalobkyni doplňující informaci o budově. K namítaným procesním pochybením a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí na toto rozhodnutí odkázal a uvedl, že všechny námitky byly srozumitelně vypořádány. Případné opomenutí některé z nich nemělo vliv na správnost rozhodnutí, tj. na závěr, že žalobkyně neměla na dávku nárok. Pro žalobkyní namítanou výzvu nebyl důvod, neboť z předložené smlouvy vyplynulo, že se nejedná o smlouvu požadovanou zákonem o státní sociální podpoře. Žalobkyně i její právní zástupce měli dostatečně dlouhou dobu na vyjádření k podkladům rozhodnutí a předložení dalších důkazů. III. Posouzení věci 7. Žaloba splňuje podmínky přípustnosti. Podala ji oprávněná osoba v zákonné lhůtě. Soud při posouzení věci vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. O žalobě krajský soud rozhodl bez jednání. 8. Žaloba je důvodná. 9. O žalobě soud rozhoduje již podruhé. V prvním případě rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2024 tak, že žalobu zamítl, neboť po posouzení věci dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí sociální služby zahrnující ubytování není smlouvou o nájmu bytu, ale specifickým právním instrumentem, u něhož nelze na otázky výslovně neupravené zákonem o sociálních službách použít ani subsidiárně úpravu nájmu bytu. Nelze-li tuto úpravu použít ani subsidiárně, tím méně lze dovozovat, že by se na smlouvu jako celek mělo hledět jako na (pod)nájemní smlouvu. Dále soud konstatoval, že § 24 zákona o státní sociální podpoře stanovuje kumulativní splnění nejméně dvou podmínek, a to existence určitého typu právního vztahu (vlastnické právo, nájem bytu, podnájem bytu) a existence bytu a dospěl k závěru, že smlouva, na základě které byla žalobkyni poskytována pobytová služba (resp. smlouvy, na základě kterých byly žalobkyni a jejímu manželovi poskytovány pobytové služby), nebyla smlouvou, na základě které by bylo možné dovodit existenci nájemního, resp. podnájemního vztahu mezi žalobkyní (resp. žalobkyní a jejím manželem) a poskytovatelem pobytové služby. Jinými slovy nebyla splněna jedna z kumulativně stanovených podmínek § 24 zákona o státní sociální podpoře. S ohledem na to nebyly splněny podmínky § 68 zákona o státní sociální podpoře a žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně, správně rozhodl o zamítnutí žádosti žalobkyně. 10. Proti rozhodnutí zdejšího soudu podala žalobkyně kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024-23, rozsudek zdejšího soudu zrušil s tím, že žalobkyní předložená smlouva o poskytování sociální služby dokládá nájemní vztah k obývané lůžkové jednotce a že i na základě smlouvy o pobytové sociální službě vzniká nájemní vztah za účelem uspokojení potřeby bydlení. Nejvyšší správní soud zavázal zdejší soud závěrem: „V dalším řízení tak bude na krajském soudu, aby se věcí dále zabýval a vypořádal se přitom také s další argumentací stěžovatelky v žalobě týkající se zejm. toho, zda stěžovatelkou obývaná jednotka představuje byt podle § 24 odst. 5 ZoSSP, přičemž bude vycházet z toho, že je splněna první z podmínek uvedených v § 24 odst. 1 ZoSSP spočívající v existenci nájmu.“ 11. Soud se proto podanou žalobou opětovně zabýval. 12. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí soud zjistil následující. Žalovaný o odvolání žalobkyně rozhodl na základě závěru, že smlouvy o poskytování sociální služby – domov se zvláštním režimem ve středisku Domov seniorů, ze dne 6. 12. 2023, poskytovatel služeb Hvězda z.ú., uzavřené podle § 50 zákona o sociálních službách nejsou smlouvy o nájmu bytu ani smlouvy podnájemní. Závěr, že se nejedná o smlouvu nájemní opřel žalovaný o zjištění, že budova, ve které je žalobkyni (a jejímu manželovi jako osobě spoluposuzované) poskytována sociální služba, není dle veřejně přístupného registru katastrálního úřadu ve vlastnictví poskytovatele. Podle žalovaného se nejedná ani o smlouvu podnájemní, neboť se smluvní strany dohodly na poskytování sociální služby, jejíž součástí je mimo jiné poskytnutí ubytování, nikoliv na podnájmu ve smyslu § 2275 občanského zákoníku, kterou nájemce, který v bytě sám nebydlí, dává třetí osobě do podnájmu byt se souhlasem pronajímatele. 13. Při posouzení věci vycházel žalovaný z následujících ustanovení. 14. Podle žalovaného je z § 68 odst. 1 písm. e) zákona o státní sociální podpoře zřejmé, že k žádosti o příspěvek na bydlení je třeba doložit (pod)nájemní smlouvu k celému bytu, který je definován v § 24 odst. 5 zákona o st