1 As 107/2011 — Nejvyšší správní soud

62 A 22/2024- 65 - text  7 62 A 22/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobce: L. L. bytem X proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem pplk. Sochora 27, Praha za účasti: Nejvyšší soud sídlem Burešova 20, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. UOOU-03197/23-5, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), ze dne 13. 7. 2023 obrátil na Nejvyšší soud (dále jen „povinný subjekt“). Požádal o poskytnutí informací o tom, kdo a jakou formou může předsedu Nejvyššího soudu požádat o provedení prověrky spisu vedeného u Nejvyššího soudu, zda je lhaní a podvádění soudců považováno za nevhodné chování, jakým způsobem je nakládáno se soudci, kteří se takto chovají, jak v rámci § 124 odst. 4 a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích přísedících a státní správě soudů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postupuje předseda povinného subjektu jako správní orgán, a zda může osoba žádající o prověrku spisu při nesouhlasu se zvoleným postupem podat správní žalobu. Žalobce v žádosti uvedl, že požadované informace považuje za informace povinně zveřejňované ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b), c) a d) informačního zákona. 2. Povinný subjekt vyhodnotil žalobcovo podání podle jeho obsahu jako neformální dotaz adresovaný předsedovi Nejvyššího soudu a žalobci přípisem ze dne 19. 7. 2023, č. j. S250/2023-5 (dále jen „přípis“), odpověděl, že prověrky spisů se neprovádí na základě externích žádostí, lhaní a podvádění soudců může být podle okolností nevhodným chováním a podnět dle § 124 odst. 4 zákona o soudech a soudcích podává předseda soudu za splnění podmínek zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a nejedná se o prostředek, na který by byl zákonný nárok. 3. Žalobce podal proti tomuto postupu povinného subjektu stížnost dle §16a informačního zákona, v níž namítal, že mu povinný subjekt neposkytl poučení o možnosti podat stížnost proti způsobu vyřízení jeho žádosti o informace. Odpovědi na své otázky označil žalobce za lživé, neboť má za to, že předseda Nejvyššího soudu má u skončených věcí na podnět občanů provádět prověrku spisu. 4. Povinný subjekt v reakci na žalobcovo podání rozhodnutím ze dne 28. 7. 2023, č. j. Zin 99/2023 – 10 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), s odkazem na § 15 odst. 1 a § 2 odst. 4 informačního zákona žádost o informace odmítl. Uvedl, že podání ze dne 13. 7. 2023 původně vyřizoval jako osobní dotaz na předsedu Nejvyššího soudu. Tento postup byl pro žalobce příznivější, s ohledem na nutnost odmítnout žádost podle informačního zákona. Žalobce totiž požadoval po povinném subjektu zaujetí právního stanoviska ke kompetencím jeho předsedy. Jednalo se o dotazy k vedení soudních řízení, resp. k procesnímu postupu v konkrétní věci, případně o dotazy směřující k poskytnutí právního poradenství. Dle povinného subjektu tak žalobce požadoval poskytnutí stanoviska, právní rady či výkladu práva, které v poptávaném stavu neexistují a musely by být nově vytvořeny, což je ovšem mimo kompetenci povinného subjektu. Povinný subjekt také podotkl, že žádost o informace podle povinného subjektu nelze využít pro „vstup“ do soudního řízení či pro jakékoliv „přezkoumávání“ v něm dosažených závěrů. 5. Ani s tím žalobce nebyl spokojen a podal proti rozhodnutí stížnost, která byla podle obsahu vyhodnocena jako odvolání. V něm žalobce zopakoval, že předseda Nejvyššího soudu lže a podvádí a neposkytnutí informací je v rozporu se zákonem. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Upozornil na to, že povinný subjekt svým neformálním přípisem žádosti plně vyhověl, a ztotožnil se i se závěrem, že v režimu informačního zákona nelze žádosti vyhovět. II. Žaloba 6. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právem na rozhodování soudci, kteří nelžou a nepáchají trestnou činnost. Žalovaný porušil § 24 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Podle tohoto zákona ve spojení s prováděcí vyhláškou má povinný subjekt zveřejnit informace o pracovní činnosti svého předsedy, který má dle § 118 a násl. zákona o soudech a soudcích dohlížet na činnost soudců co do odbornosti a spravedlivosti rozhodování a chránit pověst Nejvyššího soudu, což ovšem jeho předseda evidentně nečiní. 7. Žalobce uvedl jako vedlejšího účastníka Parlament České republiky, jenž má zodpovědět, zda bylo záměrem poslanců umožnit předsedům soudů krytí trestné činnosti svých kolegů nezveřejňováním informace, zda tímto sledovali možnost ovlivňovat soudnictví v ČR, jak se obracet na předsedy soudů a jaké mají tito oprávnění k ochraně pověsti soudů. Zdejší soud by měl zvážit, zda nepožádat o stanovisko plénum Nejvyššího správního soudu. 8. Žalobce požaduje, aby zdejší soud rozhodl, že je předseda Nejvyššího soudu lhář, a donutil předsedy soudů ke zveřejnění informací o tom, jak se na ně lze obracet při hodnocení odborné zdatnosti soudců, a jaké jsou procesní postupy řešení nezákonného jednání soudců. III. Vyjádření žalovaného, osoby zúčastněné na řízení a replika žalobce 9. Žalovanému není zřejmé, z jakých důvodů žalobce napadá jeho rozhodnutí, resp. v čem měl pochybit. Na zveřejnění informace podle § 5 informačního zákona totiž nemá konkrétní osoba veřejné subjektivní právo a nelze je proto řešit v řízení o žádosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 As 47/2013 – 52). Žalobce může v tomto ohledu podat pouze (nenárokový) podnět. Žalovaný není ani orgánem příslušným ke kontrole plnění povinností (předsedy) Nejvyššího soudu dle zákona o soudech a soudcích. Žalovaný nepřijímá pokyny od Poslanecké sněmovny České republiky, ani jí není podřízen. Podstatná část žaloby se proto netýká předmětu řízení. Žalovaný je přesvědčen, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, o čem, jak a proč bylo rozhodnuto. Povinný subjekt navíc žalobci v podstatě vyhověl, když mu požadované informace mimo působnost informačního zákona neformálně poskytl. 10. Osoba zúčastněná na řízení považuje napadené rozhodnutí za řádně odůvodněné a věcně správné. Zároveň upozorňuje na to, že žalobcem zvolený petit značně překračuje zákonné meze výroku soudu. 11. Žalobce ve své replice uvádí, že žalovaný se z žádosti o informace dozvěděl, že povinný subjekt nezveřejňuje povinné informace o své činnosti. Měl proto zahájit správní řízení s Nejvyšším soudem a zjednat nápravu. Povinně zveřejňované informace měl povinný subjekt zveřejnit také dle § 5 odst. 3 informačního zákona do 15. dne od poskytnutí informací na žádost. IV. Posouzení věci 12. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. 13. Žaloba není důvodná. 14. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. 15. Podle § 2 odst. 4 informačního zákona povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. 16. Všechny tři okruhy situací upravené v § 2 odst. 4 informačního zákona v sobě zahrnují požadavek na vytvoření nové informace. Ve všech těchto případech tedy nastává situace, v níž žadatel požaduje určitou informaci, která se sice pojmově vztahuje k působnosti povinného subjektu, avšak v okamžiku podání žádosti neexistuje, resp. neexistuje v žadatelem poptávaném stavu, a žadatel se výslovně nebo implicitně domáhá jejího vytvoření. 17. Povinný subjekt v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že projednávanou žádostí požaduje žalobce zaujetí právního názoru (stanoviska) k zákonným kompetencím předsedy Nejvyššího soudu. Jedná se o dotazy k vedení soudních řízení, respektive k procesnímu postupu v konkrétní věci, případně jde o dotazy směřující k právnímu poradenství či právnímu návodu pro žalobce, jak by měl dále postupovat. Žádost proto bylo třeba v souladu s § 2 odst. 4 informačního zákona odmítnout (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014 – 33). Povinný subjekt také vyjádřil obavu, že v případě poskytnutí odpovědí by mohlo